Foto: James Gilmour, The Australian Institute of Marine Science, CC BY 3.0 AU
Korálové útesy patří mezi vůbec nejrozmanitější ekosystémy na světě. Co do pestrosti životních forem jsou přirovnávány k podmořským deštným pralesům. Ačkoliv zabírají méně než jedno procento mořského dna, jsou domovem více než čtvrtiny mořského života. Tyto rozsáhlé podmořské struktury vznikají z vnějších schránek bezobratlých živočichů nazývaných koráli, kteří si své tvrdé exoskelety po generace vytvářejí extrakcí uhličitanu vápenatého z mořské vody. Když se jim daří a kypí životem, hrají všemi barvami a slouží jako vděčný vizuální materiál pro dokumenty s podmořskou tematikou. Když umírají, veškerou barevnost ztrácí, vybělují se a připomínají obrovské holé kostry.
Pro čím dál větší části mořské fauny a flóry se míra acidifikace stává nesnesitelnou, nedokážou se na ni dostatečně rychle adaptovat a vymírají.
Umírání korálových útesů je zvláště v posledních letech a desetiletích jedním z nejkřiklavějších a také nejzásadnějších dopadů změn klimatu na planetární ekosystémy. Hynutí korálů je častější a rozsáhlejší, jejich regenerace čím dál obtížnější. Budoucnost korálů tak vypadá doslova bledě: navzdory jistému optimismu vyplývajícímu ze zjištění, že se korálové útesy dokážou regenerovat, existuje podle současných studií jen malá pravděpodobnost, že se ze své smrti vzpamatují. Příčinou této skepse je především lokální degradace životního prostředí a měnící se klima, konkrétně acidifikace (okyselení) a oteplování oceánů, které v podmořských ekosystémech vyvolávají nebývalý chaos.
Oceány se okyselují tím, že absorbují obrovská kvanta oxidu uhličitého, skleníkového plynu, který je jedním z hlavních hybatelů klimatické změny, a také jedním z hlavních produktů průmyslové civilizace. To, že oceány pohlcují CO2, je sice částečně dobrou zprávou – zpomalují tím nárůst jeho koncentrace v atmosféře, a tím pádem i intenzitu klimatických změn – zároveň za to ale doslova platí životem. Pro čím dál větší části mořské fauny a flóry se míra acidifikace stává nesnesitelnou, nedokážou se na ni dostatečně rychle adaptovat a vymírají.
Acidifikace komplikuje život nejen kalcifikujícím organismům, jako jsou škeble, ústřice, mořští ježci, vápnitý plankton nebo právě zmínění koráli. Změny v chemickém složení oceánu mohou ovlivnit i chování nevápenatých organismů. V kyselejších vodách se snižuje schopnost některých ryb rozpoznat predátory. Podle americké National Ocean Service platí, že „pokud jsou tyto organismy ohroženy, může být ohrožen i celý potravní řetězec. Okyselování oceánů ovlivňuje celý světový oceán, včetně pobřežních ústí řek a vodních cest. Mnoho ekonomik je závislých na rybách a měkkýších a lidé na celém světě spoléhají na potraviny z oceánu jako na hlavní zdroj bílkovin.“
V nové studii o budoucnosti korálů skupina vědců analyzuje jejich životaschopnost v kontextu různých emisních scénářů během následujících let a dochází k velmi znepokojujícím zjištěním. „Odhadujeme, že od roku 2021 bude docházet alespoň jednou za 10 let k bělení více než 91 procent a za 5 let 79 procent útesů, což naznačuje, že rozsáhlé dlouhodobé degradaci korálů se již nelze vyhnout. Odhadujeme, že v letech 2040, 2036 a 2034 bude při scénářích postupně se zvyšujících emisí docházet k bělení útesů na 99 procent lokalit jednou za 5 let.“ Jak upřesňuje Peter Kalmus, jeden z vědců podílejících se na studii: „Považujeme scénář SSP1-2.6 za jediný scénář, který není v souladu s téměř úplnou globální degradací nebo ztrátou korálových útesů. SSP1-2.6 je emisní scénář ,nouzového režimu‘, který již nemusí být dosažitelný.“
Podobná studie z únoru letošního roku přišla taktéž se znepokojivými závěry ohledně možnosti budoucího přežití korálů. Vědci doposud doufali, že specifické lokální podmínky na některých útesech mohou korálům i v budoucnosti zajistit vhodné teploty, i když se okolní oblasti oteplí. Tyto podmínky měly být umožněny díky tzv. upwellingu, kdy se k hladině dostává chladnější voda, nebo díky silným oceánským proudům, které umožňují vznik tzv. refugií, která korálům nabízejí větší šanci na přežití. Ve studii se ale nově tvrdí, že „v letech 1986 až 2019 84 procent světových útesů poskytovalo dostatečné tepelné útočiště. To znamenalo, že korály měly dostatek času na zotavení v období mezi bělením. Při globálním oteplení o 1,5 °C nad předindustriální úroveň zůstane pouze 0,2 procent těchto refugií. Při oteplení o 2 °C již bezpečná útočiště před teplem pro korálové útesy přestanou existovat.“
Prakticky z obou studií vyplývá, že to, o co dnes můžeme realisticky bojovat, už není kompletní záchrana cenných ekosystémů, ale spíše „damage control“ usilující o zamezení nejhoršímu. Nejen v případě záchrany korálových útesů platí, že smysluplná snaha o zachování systémů podpory života na planetě se dnes už neobejde bez skutečně radikálního snížení emisí skleníkových plynů. Politicky to znamená přejít do „planetárního nouzového stavu“ a nasměrovat veškeré naše úsilí na to, na čem záleží vůbec nejvíc: na uchování života na Zemi.