Foto Alarm
„Otevřeme noviny, jsou toho plné stránky. Otočíme knoflík radiového přijímače, místo praktických rad a návodů: šetřte, šetřte! Nezahazujte ani kůrku od chleba! Nedávejte dětem mlsky! Odvykněte si vařit dobroty! Pane Bože! Kdo jsou ti lidé, kteří nám to vykládají? Jak žijí? Z čeho žijí? Jak to, že nevědí, že tisíce matek, stotisíce matek úzkostlivě šetří s každou kůrkou chleba, s každým jablíčkem, s každou pomazánkou?“ psala v roce 1938 novinářka Milena Jesenská v komentáři stylizovaném jako dopis tehdejším redakcím. Ani na sklonku první republiky nebylo nic otravnějšího než experti poučující o tom, jak šetřit. Pro ekonomy z bank je to určitě zajímavá intelektuální hra, představovat si, jak se dá ušetřit na topení, jídle, sladkostech, alkoholu a oblečení, a potom s tím jít do televize, nebo to sepsat jako vzdělávací komentář. Jenže šetření není hra, ani investiční příležitost. Je to nutnost a není potřeba někomu radit. Jak psala Jesenská: „To je tak, chudí lidé šetří, protože musí.“
Trošku všichni
Přesvědčení, že za svou situaci si může víceméně každý sám, je základem ideologie tržních společností. A pro současnou vládu je toto základní pilíř společenského uspořádání. Teoreticky, každý z nás mohl mít tolik peněz jako Andrej Babiš, nebo aspoň profesorský titul jako Petr Fiala. Samozřejmě tak bohatí (a titulovaní) nemůžou být všichni, to ani nikdo netvrdí, ale každý má, nebo do určitého věku aspoň měl, možnost porvat se o svoje místo na slunci. Někdo to dotáhne na miliardáře, někdo na programátora a někdo vůbec nikam. Sociologické průzkumy sice vytrvale dokládají, že rovnost příležitostí je do velké míry fiktivní, a že svoji zásadní roli hraje zázemí a bohatství rodiny, a vyhrabat se ze dna je v současné České republice čím dál obtížnější. To ale nebrání některým ekonomům, politikům a novinářům produkovat množství článků o finanční gramotnosti, která jde, byť nenápadně, většinou ruku v ruce s pravicovou přísností na chudé. Chudí si za chudobu můžou sami, protože „to neumí s penězi.“ Velkorysí bohatí řeknou, že by je to měl někdo naučit, ti méně velkorysí řeknou, že to je jejich problém. Každopádně jde o umění hospodařit. Kdyby to uměli, byli by na tom jako střední třída, dávali si peníze bokem, rozumně investovali, a tak dále a tak dále. Chudoba v kapitalismu musí být chybou samotných chudých, jinak by byl systém nespravedlivý a privilegovaní by museli uznat, že to všechno nebylo jen o jejich tvrdé práci, ale do velké míry taky o umění se narodit, dědit a dostávat.
Někteří ekonomové skutečně rozumí všemu kromě toho, že lidi po snídani většinou chodí do práce.
Ve chvíli, kdy „trošku zchudneme všichni,“ se situace proměňuje. I když nakonec jen zdánlivě. Fialova „troška chudnutí“ sice vytváří iluzi o jedné společnosti, která kolektivně zchudne a dopady budou pro všechny přibližně stejné, ale konkrétní politika vlády je odlišná. Po lidech chce, aby těžkou situaci zvládl každý sám, a nabízí maximálně jakési poradenství, kde si zažádat o dávky a jak šetřit. Všichni si nyní musí osvojit zásady finanční gramotnosti a naučit se, každý sám, jak vyjít, když jsou náklady vyšší než příjmy. Jak moc ale finančně gramotní musíme být, abychom zvládli 10 tisíc za plyn? Individualismus vytváří v lepších časech iluzi, že je každý svého štěstí strůjcem, a že chudí si za své neštěstí můžou svou finanční negramotností sami. Při aplikaci na celou společnost v době krize se dobře vyjevuje celá absurdita tohoto přístupu. Individuálně se některé potíže zkrátka vyřešit nedají. A protože už dnes radí, jak ušetřit, i takový Lukáš Kovanda, tak se dozvídáme i takové špeky jako, že „do obchodů by se měli (tj. chudí lidé, pozn. redakce) vydávat po snídani, protože když budou hladoví, budou nakupovat více jídla. Když budou nakupovat večer, budou unavení, tedy budou snáze podléhat impulzivním nákupům, to znamená, že si budou kupovat zboží, které úplně nepotřebují, jako jsou sladkosti, také si budou kupovat více alkohol,“ sdělil pro server Život v česku zkušený ekonom. Někteří ekonomové skutečně rozumí všemu kromě toho, že lidi po snídani většinou chodí do práce.
Pohled shora
Rady bohatších lidí chudším, jak šetřit, nejsou nikdy tak docela nevinné. Nestojí za nimi zájem zjistit si, jak se žije s nedostatkem peněz, ale naopak snaha poukázat na to, že to ve skutečnosti jde a minimálně radící by si v dané situaci poradil. Také proto dává rady a není chudý. Mnohem dříve, ještě v roce 2016, než se Markéta Pekarová Adamová z pozice druhé nejvyšší ústavní činitelky proslavila uprostřed energetické krize svým doporučením o dvou svetrech, zkusila tehdejší řadová poslankyně žít pět dní z existenčního minima. Pět dní! Celkem pochopitelně (existence na sociálním dně se skutečně nedá nasimulovat na pár dní) jí ještě 80 korun a balení mouky zůstalo a experiment zakončila slovy: „Potvrdila jsem si to, co jsem tušila – vyžít se z té částky dá, jen je třeba promýšlet opravdu každý výdaj. A snažit se, pokud to jen trochu jde, nejen snižovat výdaje, ale zejména zvyšovat příjmy.“ To bylo ještě v časech ekonomického růstu a existenční tíseň se týkala z dnešního pohledu malé části společnosti. Politici, včetně těch z ODS a TOP 09, mohli pracovat s pocity chudších pracujících vůči vyžírkám a nefachčenkům všeho druhu.
Dalo by se říct, že představitelé koalice dělají v době krize a – jak sami říkají – války, jen to, co dělali vždycky. Poučují lidi bez peněz, aniž by znali jejich situaci, o tom, co mají dělat. Jen jako by si tentokrát nevšimli, že těchto lidí je kvůli cenám energií a inflaci najednou víc než kdykoliv předtím. V tomto ohledu se můžou přepočítat, ochota středně příjmových vrstev volit strany předříkávající mantru o osobní zodpovědnosti každého jednotlivce kolísá s tím, jak moc se sami cítí ve společnosti nahoře nebo dole. Ve chvíli, kdy jsou dole, jejich ochota nemusí být velká. Vláda nenese vinu za něco, co nemůže ovlivnit, ale za svou nečinnost, asociální neřešení situace a arogantní komunikaci vinu nese.
O válce vláda mluví, když je potřeba vyhrotit Babiše, válku máme, když se nakupují zbraně, ale válku nemáme, když jde o sociální soudržnost, v tu chvíli si za všechno může každý zase sám. Nejúspěšnější protivládní demonstraci zatím uspořádali fašisti a dezinformátoři, kteří by nejraději vystoupili i z OSN. Jako ukázka hrozeb do budoucnosti to bohatě stačí. Žádná demonstrace po roce 1989 organizovaná fašisty v Česku nikdy neměla takovou účast. Pokud chce vláda používat rétoriku války, musí ukázat, že jejími nejdůležitějšími spojenci jsou i lidé v České republice.
Autor je redaktor deníku Alarm.