Foto Wonder woman0731, Flickr, CC BY 2.0
Během ledna 2023 jsem v jedné z tuzemských škol absolvovala se studenty a studentkami několik dní výuky spojené s prezidentskými volbami. Každý týden jsme se scházeli a zabývali se různými aspekty voleb. Na konci kurzu dokázaly děti ze sedmých až devátých tříd mluvit o prezidentské volbě na úrovni, které nedosahuje mnoho oprávněných voličů.
Zabývat se politikou, potažmo volbami, s dětmi, které budou moci volit nejdříve za pět let, se může zdát příliš ambiciózní. Prezidentská volba ale není věc odehrávající se pouze ve vesmíru dospělých. Naopak, vyplňuje veřejný i mediální prostor, okupuje sociální sítě a děti s ní přicházejí do styku, i když je na první pohled vůbec nezajímá. Tenhle nezájem po skončení kurzu chápu jinak než před ním. Je to nezájem o politiku odehrávající se kdesi mimo, mluvící vlastním jazykem, zabývající se tématy, která děti nechápou v kontextu. A také nezájem o poslouchání vyprázdněných debat. Od chvíle, kdy jsme se s žáky a žákyněmi vrhli do zkoumání prezidentské volby nejen jako souboje politického, ale také jako souboje idejí, obrazů, marketérů a expertů na PR, prožívali jsme skutečné společné dobrodružství.
Prezidentské debaty
Během ledna jsme ze svátečního klidu postupně přecházeli do horkých fází kampaní a sledovali vývoj v čase. S dětmi jsme postupně viděli části všech velkých televizních debat. Vysvětlovali jsme a dávali do souvislostí témata, ale také jsme spolu prožívali emoce. Všimla jsem si, že společným smíchem i naštváním jsme otevírali něco v nás, o čem jindy téměř nemluvíme. V běžném životě se nenajde mnoho příležitostí debatovat s dětmi o formátech televizních debat, kvalitách moderátorů, řeči těla. Nesrovnáváme vystupování měnící se v čase či strategie odbornic a odborníků na veřejné mínění, kteří nám předhazují kandidáty jako své projekty. Když jsme o tom všem najednou dokázali společně mluvit, před dětmi se otevřel nový svět, ve kterém mají barvy, oblečení a gesta své významy. A právě čtení významů je kompetence, kterou už jim těžko vezmete.
Děti se mohly vyjadřovat k obsahu. „Jak chce Andrej Babiš vyjednat mír, když se nedokáže domluvit ani s moderátorem?“
Sledování debat se mi zdálo jako náročná disciplína. Tím spíš pro ty, kdo už je viděli doma s rodiči. Během závěrečného povídání se ukázalo, že to byly právě debaty, které děti považovaly za nejlepší část našich setkání. Nebylo to proto, že mohly pasivně přijímat, sledovat televizi během vyučování, ani proto, že některé části připomínaly bizarní komedii, ale proto, že se mohly vyjadřovat k obsahu. „Jak chce Andrej Babiš vyjednat mír, když se nedokáže domluvit ani s moderátorem?“
Ale debata to byla nejen na úrovni osobní a politické, protože v celém kurzu nešlo ani tak o názory prezidentských kandidátů a kandidátky jako o jejich prezentaci. O rozdílné přístupy, o cílení kampaní, o gesta. Debaty nám během diskusí začínaly připadat méně estrádní, chaotické a znepokojivé a začaly jsme je chápat jako výzkumný terén. Když jsme je rozebírali, mohli jsme se dotknout pocitu porozumění. Rozebírat dar v podobě flanelové košile nejen jako slušné gesto, ale jako marketingový tah pro mě bylo jedním z vrcholů výuky. „Myslím, že si to měla vzít, je to přece jenom flanelka.“ „Ale pak by byla jeho fanynka, a ne soupeřka.“
Nemusíme mluvit o tom, koho volíme
Mluvit s dětmi o politice je důležité. Jsou to budoucí voliči a voličky. Ale jde o to, jak s nimi budeme mluvit. Mluvit o politických názorech a přesvědčovat, že ten který kandidát je lepší nebo horší, nebyla cesta, kterou jsme zvolili. Předáváme dětem nástroje, ne názory. Každý student měl možnost udělat si volební kalkulačku, takže mohl srovnat svou představu o kandidátovi s jeho skutečnými názory. A tak některé děti poprvé viděly rozdíl mezi dojmem z kandidátů a tím, jaká přesvědčení a hodnoty zastávají. Nehodnotili jsme kampaně a jejich „plot twisty“, ale mluvili jsme o tom, proč kandidáti s konkrétními tématy přicházejí. Proč v sobotu Andrej Babiš oznámí čtvrteční nález náboje, aby o pár dní později ukončil kontaktní kampaň dopisem, který ho označuje za budoucího vítěze?
Dívali jsme se na kurzy sázkových kanceláří, abychom ukázali, že vysoký kurz neznamená úspěch. Sledovali jsme průzkumy veřejného mínění a ukazovali si, proč na ně nespoléhat. Pochopit, jak prezidentská volba a věci s ní spojené fungují, je důležitější než se bavit o konkrétních lidech. Lidé se mění, ale taktiky zůstávají.
Ke komu mluví a co říká?
Poslední z mnoha věcí, kterými jsme se zabývali – a chci ji zmínit jako příklad dobré praxe – je debata nad volebními spoty kandidátů a kandidátky. Půlminutová videa, která má povinnost odvysílat veřejnoprávní televize, sloužila jako další východisko našeho zkoumání: nonverbální komunikace, způsob vyprávění, druhy záběrů nebo textové a jiné odkazy. Opakované přehrávání spotů, zastavování záběrů a zkoumání detailů opět přineslo hlubší pochopení komunikační strategie kandidujících. Zkuste se zeptat dětí, které nikdy předtím neviděly spot Josefa Středuly, co o něm video vypovídá a kdo je jeho cílová skupina. „To je takové video pro všechny s umělým deštěm, které působí jako nudná zlatá střední cesta.“ Když pak říkám, kdo je Josef Středula, většina třídy se diví, proč raději nenatočil video mezi pracujícími.
Vzdělání, které nám přinese lepší možnost volby a schopnost se rozhodovat, totiž není jen vzdělání občanské a politické, ale především mediální a marketingové. Při volbách se totiž nedíváme na lidi a jejich hodnotové systémy, ale na produkty a mediální obsahy, které nám tyto produkty nabízejí. Děti to možná tuší méně než dospělí, ale pokud jim tento fakt odhalíte, z prezidentské volby pro ně uděláte výzkumný terén nebo hru, v níž vyhrává ten, kdo dokáže rozpoznat, která strategie je pro něj důležitá. A pokud tuhle hru obohatíte o společné sdílení, můžete děti nejen něco naučit, ale také jim pomoci orientovat se v současném světě a dodat jim pocit rozumění a klidu. Pocit, který měl během letošních voleb málokdo.
Autorka je dokumentaristka, publicistka a pedagožka.