Foto Mysticsartdesign, Pixabay, CC0 1.0
Hoří řecké ostrovy, kanadské pláně, lesy v Alžírsku, Tunisku a Portugalsku, taky jih Itálie, kanárská La Palma, naše milované Chorvatsko. Začátkem července jsme podle OSN prožili nejteplejší měsíc v dějinách a dozvěděli se, že loňská vedra jen v Evropě usmrtila přes šedesát tisíc lidí. Je jedno, kolik klimaskeptiků bude zarytě oponovat prázdnými argumenty o tom, že tornádo v Česku zaznamenal už i kdysi kronikář Kosmas a vždyť je teď přece chladno a vůbec, vždyť se u nás od revoluce stav životního prostředí výrazně zlepšil, tak co tady řešíme. Klimatická změna znamená, že extrémním výkyvům počasí budeme čelit – a již čelíme – každé léto a každou zimu. Je načase to řešit, protože kvůli naší historické neochotě klima ekonomicky vyčíslit nás teď bude stát daleko víc.
Kvůli zintenzivnění klimatických katastrof a zesilující regulaci průmyslu už i pokřivená ruka trhu totiž konečně nahmatala, že klima má svou ekonomickou váhu.
Že klimatická změna je kromě všeho jiného i věc ekonomická si s rostoucí urgencí uvědomují jak vlády, tak už i centrální banky (krom té české), komerční banky a investiční společnosti. Kvůli zintenzivnění klimatických katastrof a zesilující regulaci průmyslu už i pokřivená ruka trhu totiž konečně nahmatala, že klima má svou ekonomickou váhu. Za škody způsobené čím dál častějšími záplavami, požáry a ztrátou diverzity musí totiž vždycky někdo zaplatit. Finanční instituce s pojišťovnami v čele zoufale nabírají matematiky, klimatology a programátory, protože jejich současné finanční modely na vyhodnocení klimatických rizik již nestačí. Konkrétně pojišťovnám jde opravdu o hodně, jelikož přesné nacenění rizikovosti majetku je základem pojišťovnického byznysového modelu. Třeba předloňské záplavy v Německu stály pojišťovny kolem 8,2 miliardy eur. Podobné obavy prostupují i rozhodování investorů ve finančním a bankovním sektoru, ač tam je tempo stále zoufale pomalé a míra greenwashingu stále přesahuje míru opravdu zodpovědných nízkouhlíkových investic. Třeba do čela žebříčků tzv. nejzelenějších investorů se stále dostávají instituce typu JPMorgan aka největší poskytovatel financí fosilnímu průmyslu na světě.
A co my?
Jenomže zatímco i ty nejvíce zpátečnické finanční instituce a velikáni světového kapitalistického systému horečnatě analyzují a upravují svá investiční portfolia, aby zabránili klimatickým ztrátám a ze zelené transformace něco vytěžili, náš stát raději schovává hlavu v písku. Česku sice nehrozí zatopení území a zdevastování cyklony jako třeba Maledivám a Fidži, ale suchům, požárům či nedostatku vody se nevyhneme. Naši politici (a političky, i když jich moc není) jsou nicméně i vůči stále naléhavějším akademickým a diplomatickým poznatkům ohledně klimatu nadále vysoce rezistentní, a tak je nejspíš ani tyto zprávy nepřesvědčí překopat své politické priority.
Ostatně velká část médií tomu taky svým ohlušujícím tichem, nebo naopak vyloženě neobjektivní editorskou volbou nepomáhá. Fosilní lobby je na stránkách většiny českých mediálních platforem v porovnání se zahraničními deníky někdy skoro dechberoucí. Není se ale čemu divit, když je tak velká část veřejného slova vlastněna fosilními oligarchy typu Daniel Křetínský a Zdeněk Bakala (o nákup MAFRY momentálně usiluje i sám Pavel Tykač). Urputná snaha natřít svůj byznys nazeleno a zdržovat konec uhlí se bohužel prozatím vyplácí, protože i do těch serióznějších článků a rozhovorů ohledně možností dekarbonizace a účinnosti spotřeby energie jsou často zváni ekonomové a experti z jejich firem. Nebo oni sami.
Ohroženi extrémním počasím
Přese všechen odpor fosilního byznysu se ale přece jen dekarbonizace dávno děje, a to mimo jiné díky stupňující se snaze Evropské unie o zredukování emisí v průmyslu a domácnostech. Zároveň je ale nutno podotknout, že k evropským ambicím se přidává čím dál tím více zemí světa, a to nejen ty vyspělé. Jsou to možná na první pohled trochu překvapivě státy, jako je Pákistán, Bangladéš nebo pacifický Vanuatu, jejichž volání po okamžité dekarbonizaci zní na mezinárodních klimatických konferencích nejhlasitěji. Kvůli své zeměpisné šířce a reliéfu jsou totiž ohroženy extrémním počasím nejvíce ze všech, ačkoliv se na produkci skleníkových plynů podíleli nepoměrně méně než zbytek industrializovaného světa. Třeba v Pákistánu Mezinárodní Měnový Fond odhaduje, že bez adaptační politiky způsobí klimatická změna ztrátu až deseti procent hrubého domácího produktu do konce století. To je nepředstavitelný objem peněz, který v sobě obnáší ještě nepředstavitelnější množství lidských katastrof, zničených vesnic a měst, majetkových škod, promarněných příležitostí a mizivé budoucnosti. V Bangladéši každoročně připraví záplavy, eroze říčních koryt a jiná klimatická neštěstí ekonomiku o více než jedno procento hrubého domácího produktu, a vysídlily už na šest milionů lidí. A do třiceti let se má tento počet více než ztrojnásobit.
Konečně menší montovnou?
Dlouhá léta kurátorovaný společenský sentiment k uhlí drasticky snižuje akceschopnost Česka budovat potřebnou mitigační a adaptační klimatickou politiku (kterou nám mimochodem špičkoví mezivládní experti z OSN prakticky servírují na stříbrném podnose). Taky nás ale připravuje o nemalé příležitosti, které restrukturalizace produkce energie a tradičního průmyslu přináší. Podle makroekonomických studií je dekarbonizace pozitivní ekonomickou zprávou, protože může v evropském i celosvětovém měřítku vytvořit daleko více pracovních míst, než o která přijde v důsledku utlumení emisních aktivit v dolech a rafinériích. Česká republika v tom není výjimkou. Celý příběh ekonomické restrukturalizace je samozřejmě daleko komplexnější, protože pracovní místa se při absenci podpůrných programů sama nevytvoří a nezaplní. To si mimochodem uvědomuje třeba už i USA, stát s jinak nulovou ochotou jakkoliv zasahovat do volného trhu, který začátkem roku spustil masivní dotační program na podporu nízkouhlíkové energie s příslibem statisíců nových zelených pracovních příležitostí.
V Česku pak může transformace podle dopadových studií, které ministerstva mají k dispozici, protože si je samy zadávají, vytvořit více poptávky po pracovní síle v oblasti primárně obnovitelných zdrojů, ale taky ve stavebnictví. Výstavba energetické infrastruktury a rekonstrukční práce spojené se zateplováním mohou vytvořit až osmiprocentní nárůst zaměstnanosti. A těžit by z dekarbonizace mohly paradoxně i části tradičního průmyslu, konkrétně ten automobilový. Přechod na elektromobilitu a vodíkový provoz může přes mírný střednědobý pokles do roku 2050 nabídnout práci ještě více lidem než nyní, s tím že práce v automobilkách bude o něco kvalifikovanější a potenciálně i lépe placená. Konečně méně montovny a více přidané hodnoty.
Pojďme místo zacyklených debat o spalovacích motorech brát konečně klimatickou tematiku vážně a investovat svou vlastní energii, intelekt a volební lístek tam, kde nám zaručí v příštích dekádách největší chládek i mimo klimatizované prostory. Ten totiž pouze na dálnicích rozhodně nenajdeme. Uděláme tak něco nejen pro naše ekosystémy a budoucnost, ale i pro domácí přidanou hodnotu.
Autorka je ekonomka se specializací na pracovní trh.