Foto Ondřej Žváček, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Přibližně sto dvacet tisíc arménských obyvatel Náhorního Karabachu bylo od loňského roku odříznuto od okolního světa ázerbájdžánskou blokádou. Minulé úterý podnikla ázerbájdžánská armáda dvacet čtyři hodin trvající útok na síly Náhorního Karabachu. Ty byly poraženy a souhlasily, že složí zbraně. V těchto dnech probíhá jednání mezi zástupci karabašských Arménů a ázerbájdžánské vlády. Hrozba masového exodu nebo etnické čistky karabašských Arménů se začíná plnit.
Ofenziva z minulého týdne si vyžádala životy několika set lidí, převážně členů ozbrojených sil na obou stranách, ale také přibližně deseti civilistů. Boje probíhaly v obydlených oblastech a ázerbájdžánské síly při nich dostaly pod kontrolu některé další vesnice, zejména na jihu v bezprostředním okolí de facto hlavního města Náhorního Karabachu (Republiky Arcach) Stěpanakertu. Tisíce lidí opustily své domovy kvůli postupu ázerbájdžánské armády. V oblasti je v důsledku blokády nedostatek jídla a léků. Problémy jsou také s dodávkami elektřiny. Ráno 27. září vzrostl počet uprchlíků z Náhorního Karabachu do Arménie na 30 000. Na jediné cestě do Arménie se tvoří dlouhé fronty. Na ázerbájdžánských kontrolních stanovištích jsou lidé podrobováni kontrolám. Cesta ze Stěpanekertu do města Goris na arménské straně hranice trvá celý den.
Města a vesnice v okresech obklopujících Náhorní Karabach, z nichž utekli v devadesátých letech Ázerbájdžánci a Kurdové, se po čtvrt století rozpadaly v ruiny. Nyní podobný osud hrozí i samotnému Náhornímu Karabachu.
Ázerbájdžánský prezident, diktátor Ilham Alijev, a jeho administrativa hovoří ve vztahu k arménskému civilnímu obyvatelstvu o reintegraci do společnosti Ázerbájdžánu a o amnestii pro karabašské bojovníky, kteří nespáchali žádné válečné zločiny. Jak ale upozorňuje analytik Bahruz Samadov, mezi touto Alijevovou smířlivou rétorikou vůči arménskému civilnímu obyvatelstvu a jeho dlouhodobou nenávistnou rétorikou „porážky Arménů železnou pěstí“ je jasný rozpor.
Arménská porážka a humanitární katastrofa na dohled
Nejde jen o rétoriku, ale také o agresivní vojenské akce i po uzavření příměří v listopadu 2020. Prakticky každá rodina na Náhorním Karabachu má mezi sebou muže, kteří se zapojili do bojů se zbraní v ruce. O to více je pro ně zneklidňující beztrestné ponižování a mučení arménských válečných zajatců, které zdokumentovala zpráva lidskoprávní organizace Human Rights Watch. Zásadní překážkou pro setrvání arménského obyvatelstva v Náhorním Karabachu je bezpečnost. Právo na sebeurčení neznamená vždy nárok na vlastní stát nebo změnu hranic. Vždyť například v Gruzii žije okolo čtvrt milionů jak etnických Arménů, tak Ázerbájdžánců a k válce se tam neschyluje.
David Babajan, ministr zahraničí náhorně karabašské republiky, která nyní fakticky jedná o způsobu svého zániku, minulý týden řekl BBC, že pokud bude Náhorní Karabach opuštěn okolním světem, nezbývá než učinit rozhodnutí o exodu biblických rozměrů. Arménská vláda v Jerevanu zdůrazňuje především právo arménských obyvatel Náhorního Karabachu zůstat ve svých domovech, ale připravuje zároveň kapacity pro čtyřicet tisíc uprchlíků, tedy zhruba třetinu obyvatel Náhorního Karabachu.
Klíčové budou další kroky Ruska, které má v oblasti rozmístěno 2000 příslušníků mírových sil a je v krátkodobé perspektivě jedinou vnější silou schopnou výrazněji se zasadit o bezpečnost karabašských Arménů. Nicméně vztahy mezi Moskvou a Jerevanem jsou velmi napjaté, protože Rusko navzdory svým závazkům selhává jako garant bezpečnosti Arménie i příměří na Náhorním Karabachu. Turecko, které se samo ještě zdaleka nevyrovnalo s dědictvím genocidy Arménů z let 1915 až 1916, stojí pevně za Ázerbájdžánem. Zájem Západu o dění v Náhorním Karabachu je periferní a omezuje se na deklarativní prohlášení.
Historické kořeny konfliktu
Aby chápání dnešní situace nebylo pokřivené, je nutné zdůraznit, že vztahy mezi Ázerbájdžánci a (východními) Armény zdaleka netvořily jen konflikty. Kulturní a jazykové vlivy mezi oběma skupinami byly velmi intenzivní po staletí. A není se čemu divit, ještě podle carského sčítání lidu z roku 1897 žilo v jerevanské gubernii, která se stala základem budoucí Arménie, 53,2 procent Arménů a 37,8 procent Ázerbájdžánců. Jejího východního souseda, Elizavetpolskou gubernii, obývalo 60,8 procent Ázerbájdžánců a 33 procent Arménů. Elizavetpolská a Bakuská gubernie, které později daly vzniknout Ázerbájdžánu, zahrnovaly dohromady 59,8 procent Ázerbájdžánců a 20,2 procent Arménů. V kontrastu s tím dnes nežijí v Ázerbájdžánu prakticky žádní Arméni (krom těch, kteří možná odejdou z Náhorního Karabachu) a také žádní Ázerbájdžánci nežijí v Arménii. Otázkou tedy je, co se tak závažného stalo, že obě skupiny přestaly žít vedle sebe.
Krátká odpověď může znít: nacionalismus. Arménské národní hnutí se rozvíjí v druhé polovině 19. století a ázerbájdžánské na přelomu 19. a 20. století. Obě sdílela do značné míry stejný historický a etnický prostor, o nějž vznikl spor právě kvůli teritoriální povaze nacionalismu. Ve 20. století se konflikt na etnicky smíšeném prostoru poprvé rozhořel během revolučních let v Rusku (1905–1907) a zejména po vzniku první Arménské a Ázerbájdžánské republiky (1918–1920). Brutální násilí na sebe bralo podobu pogromů ve městech a vypalování vesnic a vedlo k etnické homogenizaci. Samozřejmě se jedná o velmi spletitou historii, ale obecně bylo násilí spíše oboustranné, než tomu bylo například během genocidy (západních) Arménů (1915–1916) v Osmanské říši, kde jsou jasné kategorie oběti a pachatele.
Bolševické Rusko násilím pohltilo obě republiky v roce 1920. Arménsko-ázerbájdžánský konflikt během sovětské vlády ustoupil do pozadí, byť dílčí územní spory mezi svazovými republikami neustaly. Běžné každodenní soužití Ázerbájdžánců a Arménů se však obnovilo. Zvláštní roli v sovětském uspořádání hrál Náhorní Karabach, který byl etnicky většinově arménskou oblastí v rámci Ázerbájdžánské SSR. V únoru 1988 parlament této autonomní oblasti odhlasoval připojení Náhorního Karabachu k Arménské SSR, ale jak Baku, tak dalšího separatismu jinde ve svazu se obávající Moskva, byly proti.
Rostoucí napětí vyústilo v pogromy proti ázerbájdžánským Arménům v Sumgaitu (1988) a Baku (1990). Během prvního z nich zahynulo několik desítek a při druhém stovka lidí. V kontextu rozpadu Sovětského svazu ozbrojené střety na Náhorním Karabachu eskalovaly ve válku v zimě 1992. V konfliktu postupně získala převahu arménská strana. Do příměří uzavřeném v květnu 1994 arménské jednotky ovládly rozsáhlé a lidnaté ázerbájdžánské území obklopující Náhorní Karabach. Nejkrvavějším incidentem celé války se stal masakr v Chodžali (1992), při němž arménští ozbrojenci postříleli několik set Ázerbájdžánců; jeden z odhadů hovoří o 485 mrtvých. V důsledku konfliktu zahynulo přibližně třicet tisíc lidí. Běžní Arméni a Ázerbájdžánci tehdy přestali žít jeden vedle druhého.
Bez kompromisu zbývá násilí
Mezi lety 1994 a 2020 držela trumfy v ruce arménská strana. Ázerbájdžánská území vně Náhorního Karabachu, která měla pod kontrolou, byla přibližně dvakrát větší než samotný Náhorní Karabach a uprchlo z nich okolo 600 tisíc lidí. Jednání o uzavření míru, která se několikrát dostala blízko dohodě, selhala zejména kvůli odporu zastánců maximalistických pozic.
Obě společnosti se již během konfliktu odcizily a staly se hluchými či neznalými vůči traumatům druhé strany, což zásadně ztěžovalo dialog, budování důvěry a celkovou připravenost ke kompromisu. Ázerbájdžánu stále dominuje diktatura rodu Alijevů, která je po nynějším vítězství silnější než kdykoliv před tím. Pro Arménii zase kontrola ázerbájdžánských území vně samotného Náhorního Karabachu, která se měnila po čtvrtstoletí v jejich postupnou protiprávní anexi, představovala enormní mezinárodněpolitickou a vojenskou zátěž, přičemž ji činila stále více závislou na spojenectví s Ruskem.
Města a vesnice v okresech obklopujících Náhorní Karabach, z nichž utekli v devadesátých letech Ázerbájdžánci a Kurdové, se po čtvrt století rozpadaly v ruiny. Nyní podobný osud hrozí i samotnému Náhornímu Karabachu.
Jak ukázaly útoky z loňského roku, ani mezinárodně uznané území Arménské republiky, které odděluje vlastní Ázerbájdžán od jeho exklávy Nachičevanu, není v bezpečí. Abych parafrázoval ázerbájdžánského akademika Anara Valiyeva v rozhovoru s Thomasem de Waalem o koridoru do Nachičevanu, Ázerbájdžán má navrch a je odhodlán diktovat podmínky. Ázerbájdžán je však stále citlivý k tomu, jak jeho kroky vnímají jeho partneři na západě. Jedním z nich je i Česká republika. Nyní je akutně nutné vyvinout mezinárodní tlak kvůli zajištění bezpečnosti Arménů zbývajících na Náhorním Karabachu a v budoucnu podpořit dialog a mírový proces mezi oběma společnostmi, které i nadále budou muset žít v těsném sousedství.
Autor je historik.