Foto Pixabay (CC0 1.0)
Když se na přelomu 19. a 20. století jedno křídlo středo- a východoevropské sociální demokracie, k němuž patřili i bolševici, rozhodlo napojit emancipační hnutí vykořisťovaných pracujících na emancipační hnutí utlačovaných národů, tvrdili kritici tohoto řešení v čele s Rosou Luxemburgovou, že tím ustoupili nárokům etnokulturních identit zděděných z minulosti na úkor obecně lidských hodnot socialistické budoucnosti. Lenin na to opáčil, že bez odmítnutí imperialismu velkých národů, jako jsou Rusové či Němci, se socialistům nikdy nepodaří dostat na svou stranu pracující malých národů, kteří úpí pod jejich jhem.
Když na brutální bombardování civilních čtvrtí měst východní a jižní Ukrajiny reagují ukrajinští představitelé obviňováním Ruska z genocidy, činí tak přesto, že většina zabitých a zmrzačených patří k ruskojazyčnému obyvatelstvu.
Včlenění národní emancipace do socialistického programu mělo odvést antiimperialistickou energii od fixace na minulost toho či onoho partikulárního kmene a nasměrovat ji k všelidské budoucnosti. V podobně univerzalistickém a pokrokářském duchu se za emancipaci malých evropských národů stavěli také někteří američtí liberálové. Byla to jedna z mála věcí, na níž na konci první světové války panovala ideologická shoda mezi Leninem a Wilsonem.
Socialisté a liberálové, kteří dávali právu na národní sebeurčení humanistický smysl a účel, se ovšem mohli v minulém století přesvědčit, jak nejistý je vytoužený výsledek. Boj za vlastní národní stát i jeho následné budování dávají totiž stejný, ne-li větší prostor exkluzivistické a xenofobní verzi národní identity, která je spíše než o pohled do budoucnosti opřena o pohled do minulosti. Protože na rozdíl od hegemonních politických národů nejsou utlačované národy napojeny na stát, musejí svou identitu opírat o předpolitické rysy, jakými jsou krev, jazyk, tradice či náboženství. Získání vlastního státu pak většinou nevede k nastolení občanského principu, ale k jeho nahrazení principem etnickým, jenž vykazuje příslušníky jiných etnik a náboženství vně jeho hranic či do pozice občanů druhé kategorie.
Kmenové hranice vepsané do lidských těl
V této pasti byly chyceny všechny státy vzešlé ze středo- a východoevropských nacionalismů 19. století včetně těch, jejichž zakladatelé se snažili podobně jako bolševici zasazovat nacionalistickou ideologii do širšího pokrokářsko-univerzalistického rámce: skončilo v ní Polsko Józefa Piłsudského, Československo Tomáše G. Masaryka i Izrael Davida Ben Guriona. Navzdory své internacionalistické fasádě se v této pasti ocitly také komunistické federace jako SSSR, ČSSR či Jugoslávie. Národům, jež v jejich rámci získaly teritoriálně-institucionální základnu pro vlastní stát, umožnilo jejich zhroucení potvrdit etnickou verzi národní identity. Obzvláště odpornou tvář ukázal etnický nacionalismus tam, kde rozpad probíhal násilně. Například válka v Bosně a Hercegovině jako by krví vpisovala kmenové hranice – dané náboženstvím předků – přímo do lidských těl.
V protikladu k tomu vzbuzuje válka na Ukrajině navzdory strašnému utrpení jejich obyvatel jistou naději. Existují známky toho, že se tam ve strašných bolestech rodí politický národ. Hranice mezi ruskojazyčnými a ukrajinskojazyčnými, katolickými a pravoslavnými, západními a východními Ukrajinci nejsou násilím zvěčňovány, ale naopak marginalizovány. Tyto a podobné dichotomie, jejichž prostřednictvím doposud pozorovatelé chápali dění na Ukrajině, přestávají hrát rozhodující roli. Většina těch, které tato rozdělení kladla proti sobě, stojí nyní – tváří v tvář ruské agresi – pospolu.
Když na brutální bombardování civilních čtvrtí měst východní a jižní Ukrajiny reagují ukrajinští představitelé obviňováním Ruska z genocidy, činí tak přesto, že většina zabitých a zmrzačených patří k ruskojazyčnému obyvatelstvu. Toto obvinění přitom rezonuje s narativem o genocidě, jíž se měl dopustit Stalin na etnických Ukrajincích, když na ně při násilné kolektivizaci zemědělství uvalil hladomor. Pobouření nad utrpením civilistů na východní a jižní Ukrajině však neposiluje etnické zúžení ukrajinské národní identity, ale naopak potvrzuje zahrnutí těch, kteří většinou nejsou pokrevními potomky miliónů ukrajinských rolníků skosených hladem v letech 1932–33. Solidarita a soucit s utrpením příslušníků vlastního národního kmene se rozšiřuje i na ty, kteří k němu sice podle etnických kritérií nepatří, jsou však příslušníky politického lidu Ukrajiny.
Internacionalismus a ruský šovinismus
Takové nečekané vyústění by odpovídalo internacionalistické matrici, do níž zasazovali ukrajinskou emancipaci na konci první světové války nejen bolševici, ale také ukrajinští sociální demokraté a socialističtí revolucionáři (eseři). Připomeňme, že podobně jako austromarxisté, také tyto tři proudy socialismu považovaly původně za žádoucí proměnu impéria do federace. Měla povstat ze vzájemné solidarity utlačovaných národů, které by vstoupily do nového vztahu s Ruskem jako rovný s rovným poté, co se emancipovaly z jeho nadvlády a potvrdily svou suverenitu. Lenin dostal na svou stranu i některé bývalé soupeře a přední obrozenecké intelektuály (včele se zakladatelem ukrajinské historiografie Mychajlem Hruševským) právě proto, že alespoň formálně a symbolicky dostál této představě a nechal roku 1922 vzniknout Sovětskému svazu ze čtyř nezávislých republik: Ruska, Běloruska, Ukrajiny a Zakavkazské federace.
Musel to ovšem prosadit přes odpor Komisaře pro národnosti Stalina, jenž chtěl, aby se ostatní republiky prostě připojily k Rusku jako svému mocenskému centru. V Leninových očích takové řešení potvrzovalo nerovný vztah mezi Rusy a ostatními národy. Podle něj bylo naopak třeba symbolicky potvrdit výchozí pozici rovnosti, z níž různé národy – velké i malé – vykračovaly do společné budoucnosti. Na XII. sjezdu bolševiků roku 1923 prosadil tezi, že velkoruský šovinismus je větším nebezpečím pro bolševický stát, než jakým jsou nacionalismy menších – dříve utlačovaných – národů. Jim měl Svaz pomáhat vytvářet jazykovou a kulturní svébytnost, zatímco Rusové nic takového nepotřebovali. Proto mohl americký historik Terry Martin označit původní bolševický projekt ve stejnojmenné knize za „říši afirmativní akce“.
Tuto leninskou zásadu převrátil Stalin právě v době „Holodomoru“, když za jednu z příčin odporu proti kolektivizaci zemědělství označil „ukrajinizaci“ vzdělávacích, kulturních i administrativních institucí, která probíhala od XII. sjezdu. Od poloviny třicátých let pak prosadil představu, že ruský národ vede k socialismu národy ostatní jako své „mladší bratry“. „Afirmativní akci“ ve prospěch nových národních republik (i menších národnostních teritorií v jejich rámci) vystřídala plíživá jazyková rusifikace, jež šla ruku v ruce s kulturní sovětizací. Zároveň byla omezena či přímo zastavena i kulturní podpora etnických menšin na území Ukrajiny – Židů, Němců, Poláků či Řeků.
Společnost překonávající vlastní rozdíly
Za druhé světové války se Ukrajina stala dějištěm exterminace Židů a dalších masakrů, včetně vyvražďování Poláků ukrajinskými ultranacionalisty. Posun hranic Sovětského svazu na západ (jehož první fáze začala již před otevřením východní fronty v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov) inkorporoval do Ukrajiny východní Halič, jež se na přelomu 19. a 20. století stala centrem ukrajinského emancipačního hnutí. Teritoriálně se Ukrajina tímto posunem stala kompletní, etnicko-kulturně pak daleko homogennější než v předcházejících staletích. A to nejen v důsledku zmíněného vyhlazení většiny Židů nacisty, ale také v důsledku Stalinem zorganizované „výměny“ Poláků z ukrajinských území za Ukrajince zbylé na území polském po skončení války. Jak ve své knize Ukrajina: Zrození moderního národa ukazuje Serhy Yekelchyk, poválečná jazyková rusifikace nevedla ani tak k mizení vědomí o přináležitosti k Ukrajině, jako spíše k jeho odpojování od jazyka: velká část ruskojazyčných potomků ukrajinských rodičů se považovala za Ukrajince, nikoliv za Rusy.
I když součástí oživení národního vědomí v době „tání“ šedesátých let byly požadavky na podporu ukrajinského jazyka a kultury, jeho nejdůležitější mluvčí nepřekračovali internacionalistickou matrici bolševiků z první poloviny dvacátých let. Pamflet spisovatele Ivana Dziuby z roku 1965 například nesl příznačný titul Internacionalismus, nebo rusifikace? I když se po rozpadu SSSR ve chvílích politického napětí s Ruskem vždy dostávalo do popředí etnicko-jazykové pojetí národní identity, hlavní ústavní a politické dokumenty postsovětské Ukrajiny se mu vyhýbaly používáním vágnějších, a tedy inkluzivnějších spojení jako je „lid Ukrajiny“. To neznamená, že by se nerozvíjel také etnický exklusivismus a pravicový ultranacionalismus, ale zůstával na okraji hlavního politického proudu.
Z opačné strany mu sekundoval proruský postoj části ruskojazyčného obyvatelstva východní a jižní Ukrajiny, v níž měla svou základnu Strana regionů Viktora Janukovyče. Jak tvrdí Yekelchyk ve výše zmíněné knize, spíše než ruský etnický nacionalismus, vyjadřovala tato proruská orientace nostalgii po bezpečí a stabilitě sovětské éry, obzvláště v dělnickém Donbasu, jehož těžký průmysl se v éře nezávislé Ukrajiny dostal do hluboké krize a jehož problémům se kyjevští politici dlouhodobě vyhýbali. Nebylo tedy divu, že tvrdé jádro ozbrojeného odporu proti majdanské revoluci vzniklo s Putinovou pomocí v Doněcku a Luhansku. Postsovětská mentalita a politické sympatie důležité části jejich obyvatel ležely skutečně na opačném kraji kontinua, než na jakém se nacházela ukrajinsky uvědomělá identita a prozápadní orientace obyvatelstva východní Haliče (s centrem ve Lvově).
Optimistické plány Kremlu na rozšíření odporu na další rusky mluvící oblasti východní a jižní Ukrajiny v letech 2014–2015 zkrachovaly. Byla-li před osmi lety pozice části tohoto obyvatelstva spíše nerozhodná, pak právě Putinova agresivita je od té doby stále více odvracela od Moskvy a Ruska ke Kyjevu a Západu. Zvráceným důsledkem politicky účelových apelů Kremlu na jejich ruství je, že se stávají loajálními Ukrajinci. Stále více se jich například snaží v každodenním styku používat ukrajinštinu, byť v ní dělají chyby. Jazyk tak stále hraje důležitou symbolickou roli, kterou měl od začátku pro etnonacionalisty. Zatímco ti ho ale asociovali s věrností pokrevnímu kmeni, nyní má jeho používání symbolizovat věrnost teritoriální a politické vlasti. Bombardování civilních čtvrtí Charkova, Sumy či Mariupolu proměňuje jejich ruské či ruskojazyčné obyvatelstvo na ukrajinské vlastence. Jakkoliv válka pochopitelně posiluje také fašisty z divize Azov a krajní pravici obecně, skutečnost, že hlavou odporu je ukrajinský Žid, jehož mateřštinou je ruština, dává naději, že válka na Ukrajině bude mít opačný efekt, než jaký měla válka v rozpadající se Jugoslávii. Vše nasvědčuje tomu, že místo posílení úzkého etnického vědomí se v ní završí zrod politického národa.
Autor je politolog. Působí na Ústavu politologie FF UK.