Foto Ester Klimecká, Přemysl Rabas
Chomutovský senátor Přemysl Rabas společně se senátorem Martinem Krskem za Ústecko vydali analýzu Zóny příležitostí: Cesty ke kohezi, která zkoumá regionální rozdíly a navrhuje některá opatření k jejich snížení. Rozhovor s Přemyslem Rabasem o tom, jak rozvíjet znevýhodněné regiony a jaké to bude tento rozvoj vybojovávat.
O co se pokouší vaše iniciativa Echt region, za kterou stojíte se senátorem Martinem Krskem?
Předně nám jde o to, aby lidé přestali náš region vnímat jako úplnou Popelku, která nic neumí a dělá všechno špatně. Aby si naopak uvědomili, že náš kraj má ohromné příležitosti – v lidském potenciálu i z hlediska přírody. Náš kraj je ohromně různorodý, je zde neuvěřitelné množství památek, procházela tudy historie českého království, Rakouska-Uherska, Československa. Máme zde pohoří, které je nejdelší v republice – a přitom je to jediné pohoří, které nemá chráněnou krajinnou oblast. To by si zbytek republiky mohl uvědomit a mohl by to pomoci chránit.
Problém je i v tom, že řada lidí na poměrně vysokých postech na ministerstvech, případně i přímo ministrů, dává rovnítko mezi kohezní politiku a evropské fondy. A mají pocit, že tím, že do těchto krajů jdou peníze z Evropské unie, tak je vše vyřešené.
Náš region si ale samozřejmě s sebou také nese zátěž z minulosti a je sociálně a ekonomicky slabší než ostatní. Posledních 20, 30 let úplně každá vláda tvrdí, že chce stírat rozdíly mezi regiony a že nastartuje kohezní politiku. Přitom to zatím žádná vláda dosud dostatečně nevzala za své. Iniciativa Echt region se tedy snaží o dvě věci: na jedné straně vyvolat patriotismus a hrdost na kraj u místních lidí, ale zároveň také nutit centrální orgány a vládu, aby vnímaly, že k místním problémům je třeba postavit se vážně.
Mluvíte o tom, že byste chtěli náš kraj pozvednout v očích zbytku republiky a zároveň pracovat na snížení rozdílů mezi kraji. Možné návrhy přináší i vaše analýza Cesty ke kohezi. Z analýzy vychází jako nejvíce strukturálně postižený Ústecký a Karlovarský kraj. Proč se jedná právě o tyto dva kraje?
Ještě Moravskoslezský, ale ten už je na tom lépe. Je to asi historií, posledních 50 let se tyto kraje orientovaly na těžký průmysl, především těžbu hnědého uhlí a výrobu energie. Průmyslové zaměření má vliv na vzdělanostní strukturu. Nebyla zde taková potřeba vzdělaných lidí a naopak byla poptávka po dělnících do továren i elektráren. Taková vzdělanostní struktura s sebou ve výsledku nese i nižší kvalitu života, nižší standard zdravotní péče, vzdělání a tak dále.
Analýza vytyčuje jako první krok definici strukturálně postižených regionů. Pokud se bavíme o tom, že jsou tyto regiony ekonomicky znevýhodněné, mají menší HDP na obyvatele, větší množství obyvatel s nízkými příjmy, je zde vyšší počet lidí s nízkým vzděláním a nižší hranice dožití, v čem by zrovna legislativní definování strukturálně postiženého regionu mělo pomoci? Definice přece nepředstavuje ekonomickou změnu.
Samozřejmě. Zároveň si každý pod názvem strukturálně postižený region může představovat něco jiného. A protože ta definice není ukotvená v zákoně, tak to znamená, že příslušné orgány, které by to měly mít na starost, to nemusí brát vážně. Nikdo za to není zodpovědný. Nejde tedy jenom o definici, ale i o vytvoření zákonné normy, která bude popisovat, co strukturálně slabý region potřebuje, a bude definovat nástroje, kterými je možné rozvoje dosáhnout. V analýze pak nabízíme příklady z Evropy a Spojených států.
Problém je i v tom, že řada lidí na poměrně vysokých postech na ministerstvech, případně i přímo ministrů, dává rovnítko mezi kohezní politiku a evropské fondy. A mají pocit, že tím, že do těchto krajů jdou peníze z Evropské unie, tak je vše vyřešené. Ty problémy přitom potřebují daleko širší řešení. K tomu všemu pravidla, která nastavuje náš stát k čerpání evropských fondů, jdou často proti kohezní politice. Tedy místo abychom snižovali rozdíly mezi kraji, budujeme rozdíly mezi jednotlivými obcemi ještě větší.
Pak je zde problém takzvaných vnitřních periferií, kterých je taky poměrně dost. Ještě nemáme přesně vymyšlenou metodiku, tu je třeba dohodnout s legislativci, ale spadnou do toho určitě i nějaké okresy mimo naše kraje. Dnes jsou nastaveny hranice čerpání dotací často zcela nesmyslně – například obce mohou čerpat velké množství dotací jen za podmínky, že jsou v bezprostředním území kolem uhelných lomů. Jiné oblasti čerpají méně nebo dokonce vůbec. Ve výsledku to znamená, že část Litvínova je mezi šťastnými, ale Janov žádné peníze nedostává. Něco takového mohl vymyslet jen někdo, kdo nezná místní reálie.
Takže by se definice strukturálně postiženého regionu nevztahovala na kraje, ale na okresy nebo obce?
Ano. Typicky třeba Krnovsko nebo Bruntálsko jsou částmi krajů, které nepatří mezi strukturálně postižené regiony, ale nakonec tyto okresy mají stejné parametry jako Ústecký nebo Karlovarský kraj. Proto vymezení na úrovni krajů není úplně šťastné.
Mluvil jste o možných legislativních nástrojích. Které vnímáte jako klíčové?
Je řada nástrojů, které by stát mohl při pomoci obcím použít. Ale nemáme žádnou kuchařku, protože možností je více a je třeba je posoudit. Nabízí se třeba úprava rozpočtového určení daní, tedy toho, kolik prostředků obce dostávají. Bylo by dobré, kdyby obce v těchto regionech byly zvýhodněné nějakým koeficientem, aby sem prostředků z ústředí šlo více. Případně ve Francii jsou tzv. městské svobodné zóny, kde jsou nižší daně – proto to ten, kdo tam chce podnikat, má snazší. Tedy odlišná daňová politika by mohla velmi pomoci těmto krajům.
Pak je třeba zvýšit vzdělanostní strukturu obyvatel. Tedy zlepšit školství a dostat sem lepší učitele. Například tak, že ty učitele finančně zvýhodním. A jsme zase u těch peněz. Můžu je buď daňově zvýhodnit nebo jim dám nějaké bonusy, díky kterým dostanou více zaplaceno nebo levnější bydlení a tak podobně. Takto bychom mohli jít od školství ke zdravotnictví. Je třeba motivovat lidi, aby zde zůstávali, aby se sem vraceli po škole. V těchto krajích je ale bohužel i málo vysokých škol – Ústecký kraj má jednu, Karlovarský kraj nemá žádnou. Potom mladí lidé odcházejí studovat jinam. A když odejdou, tak pak už nemají potřebu se vracet. To všechno jsou opatření, která by stát mohl dělat.
V analýze máte několik poměrně zajímavých návrhů v rámci školství: například zvýšení normativu na žáka ve strukturálně postižených krajích (tedy množství finančních prostředků pro školy), upozorňujete i na negativní dopady segregovaného školství a také předkládáte kontroverzní návrh na zrušení osmiletých gymnázií. Myslíte, že takové návrhy jsou politicky prosaditelné? Že třeba když se problematika segregace dá do kontextu se strukturálními problémy v regionech, tak se stane politicky atraktivnější? Například inkluze vzbudila v roce 2016 velmi silný politický odpor.
Složité problémy nemají jednoduchá řešení. To, co tyto kraje potřebují, se nevyřeší za dva roky. Navíc ta změna musí být celková. Nechceme se bavit o dílčích tématech. Vždycky všichni mluví o tom, že musíme vyřešit sociální problémy kraje. Ale to, že vyřešíme sociálně vyloučené lokality, nevyřeší celý kraj. Situace se nezlepší, dokud v regionu nejsou peníze a není zaměstnanost. Původně jsme i zvažovali novelizace některých zákonů, nakonec ale chceme prosadit jeden celkový zákon, který se bude snažit zasahovat na více místech najednou. Konkrétní návrh se může podařit tam nebo onde – tedy ano, nakonec to bude otázkou toho, co bude a nebude politicky možné.
Odpor to asi vyvolá. Spousta věcí, které mají přinést změnu, lidé přijímají špatně. Omílaný Green Deal dnes část společnosti odmítá, přitom není jiná cesta, než ho prosadit. Protože to bude těžko prosaditelné, je o to důležitější, aby měly odpovědnost i jednotlivé resorty. Nyní má stát strategii regionálního rozvoje, ale je to pouze strategie. A i když se třeba celý rok nic nedělá, tak si na konci roku sednou a vytvoří vyhodnocení, které je pak spíše slohovým cvičením. Samotná strategie nezavazuje nikoho k ničemu.
Překvapilo mě, že v analýze máte návrhy týkající se témat, která se řeší už velmi dlouho – třeba to, že segregace ve školství a zrušení osmiletých gymnázií vede k rozevírání sociálních nůžek, je kritizováno už od nultých let – ale zároveň tam nemáte návrhy, které padly v nedávném doporučení NERVu, například širší zpřístupnění oddlužení nebo nižší odvody pro osoby s nízkými příjmy. Tyto reformy by také pomohly velké části populace v Ústeckém kraji. Jak jste se tedy rozhodovali, která opatření do analýzy zahrnout a která ne? Nebo vám usnadnění oddlužení nebo snížení odvodů u lidí s nízkými příjmy nepřipadá významné?
Ale ona ta analýza není návod k použití, jak postupovat. Má za cíl hodnotit současný stav a dávat příklady, co by bylo možné udělat. To, že tam něco nenajdete, neznamená, že se tomu bráníme. Je to jenom odrazový můstek.
Odrazový můstek, na základě kterého se bude vést politická diskuze?
Hlavní poselství té analýzy je, že se nemůžeme utápět donekonečna v jednotlivých problémech. Jakmile se pustíme jenom do řešení problému sociálního vyloučení, tak se z něho už nikdy nevynoříme. Ta analýza říká, že je třeba podpořit i ty lidi, kteří jsou aktivní a kteří by v těchto krajích mohli třeba rozjíždět podnikání.
Tento rozhovor byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.