Bezprostřední povolební „analýza“ Bohuslava Sobotky byla nezapomenutelná. V jádru převyprávěno, uspěly podle něj strany, které tvoří JEHO vládu, a volby také proto byly jakýmsi trojkoaličním stmelovacím cvičením. Téměř pominul fakt, že JEHO sociální demokraté ztratili zhruba osm set zastupitelů, že byli tak trochu vypráskáni z čelných pozic velkých měst, což prý si vlastně (v každém jednotlivém případě?) způsobili sami. Nikdo z Lidového domu nezdůrazňuje, že druhé kolo senátních voleb je ještě s to oranžové naděje dokonale pohřbít. Trochu to připomíná minulé parlamentní volby. V nich přece byla ČSSD „úspěšná“ natolik, až se zdálo být opravdu, ale opravdu nepochopitelné, proč se právě tehdy partajní „pučisté“ pokusili svého zubícího se předsedu vyřadit jednou provždy ze hry. Ale politika, úsměvy i puče logiku nemají, to ví každý…
Drsná „levostředová“ zábava
Po tomto stmelovacím víkendu přišlo navíc poněkud drolivé pondělí. Vyšachování ČSSD z Ostravy „anonisty“ – po dlouhých dvanácti letech tamního vládnutí – nešlo zabránit: sociální demokraté byli rozhádaní a vůbec se projevovali pod vší kritiku. Prohra v Ostravě zvýšila význam bitevního pole v Brně, kde poražený (a vykřičený) primátor Roman Onderka najednou začal mluvit o tom, že strana v moravské metropoli přece jen nedopadla – v porovnání s jinými městy – zase tak špatně. To je přesně ona chvíle, v níž by určití lidé měli raději mlčet. Ale to bychom po obecních mocipánech chtěli příliš; ne náhodou v horkém létě 1968 nakreslil Vladimír Jiránek dva rozmlouvající nosaté krále s mnohohlavými armádami v zádech a jednomu z nich vložil do úst: „To si vyřídíme na okrese!“
„Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“ Že by tohle nakonec byl ten pravý tuzemský tmel, který i ze smrtelných urážek dělá jen zábavné slovní hříčky?
Vyřizují si to pořád, za všech režimů, co se jich jen u nás kdy urodilo. Rvačka mezi voličsky vítězným ANO a vposled takticky úspěšnou ČSSD v Olomouci šokovala rychlostí, způsobem provedení i následnou slovní přestřelkou na nejvyšší úrovni. Vytlačit babišovce bleskovým spojením místních sociálních demokratů s ODS, TOP 09 a lidovci je docela drsná „levostředová“ zábava. Ještě drsnější byla ovšem reakce Andreje Babiše, že se holt ČSSD „spojila s kmotry, co v Olomouci čtyři roky kradou“. Ale nejdrsnější je možná výklad olomoucké patálie v podání Bohuslava Sobotky: „Jestliže se vítěz voleb chová arogantně, tak mu hrozí, že se ti ostatní domluví proti němu.“
Všechno je, jak má být
Toto je těžké přijmout. Pokud je Babišův výrok o olomouckých kmotrech zcela lživý (nebo založený na omylu), není postačující odrážet tak gigantické křivé obvinění poukazem na číkoli „aroganci“, nebo dokonce jen „krátkozrakost“. Vůbec nejhorší je Sobotkovo upozornění (a zároveň exaktní popis společenských poměrů), že za babišovce v Praze vyjednává bývalá sociální demokratka Radmila Kleslová. Ta dáma přece byla, dovozoval vítězoslavně premiér, součástí toho, co Babiš podle slavného sci-fi filmu nazývá „matrixem“. Čili – tak přímo to Sobotka řekl – „součástí (kmotrovského) systému politických stran, který tu fungoval pětadvacet let“. Tohle přece zní jako ten „popík“ mrtvých, kteří zpívají do uší živých zpoza hřbitovní zdi: „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.“ Anebo jako ta pasáž z české parodie na westerny, která se už dávno proměnila v klišé: „Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina!“ Že by tohle nakonec byl ten pravý tuzemský tmel, který i ze smrtelných urážek dělá jen zábavné slovní hříčky?
Možná že právě tak to má být. A třeba je úplně normální, když Jakub Michálek, nově zvolený pražský zastupitel Pirátů, strany s programem poněkud zmatečným a sociálně neuchopitelným, která se přesto v hlavním městě stala mocenským jazýčkem na vahách, hovoří o hnutí ANO, jako by mluvil do vlastních řad pod pirátskou vlajkou: „Když nějaké politické uskupení ani žádný pořádný program nemá, je obtížné s ním jednat.“ A Andrej Babiš mu svou hbitou reakcí vlastně přitakává, řka: „Tady bylo tisíc programů, ale žádný nebyl splněn. Nekradu, nelžu a dělám pro lidi. To je můj program.“
Ještě ho ani nenapadlo, že to doopravdy žádný program není. Že ten proklamovaný pseudoprogram platí leda tak v opačném gardu: lidi přece hlavně dělají pro něj. Jako zaměstnanci jeho firem i jako vzpěrači jeho politických ambicí. A lidi zase ani nenapadlo, že všechno to jejich nové nadšení, nová víra, naděje a láska představují nepříliš promyšlenou investici. Jejich dosavadní političtí makléři s visačkou „demokratické levice“ na klopách jim to však naplno neřeknou. Nemají kdy, tmelí moc.
Autor je politický komentátor.