Magdalena Heuwieser se již léta zabývá sociálními hnutími v Latinské Americe. Angažuje se v hnutí proti takzvané financializaci přírody, je členkou alterglobalizačního hnutí Attac a spoluzakladatelkou první rakouské organizace KPZ (komunitou podporovaného zemědělství). Letos jí vyšla kniha Zelený kolonialismus v Hondurasu. Heuwieser byla hostem semináře Otevřený prostor 2015: Jídlo, zemědělství, krajina, organizovaného Naďou Johanisovou v Moravském Krasu. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor.
Zabýváte se financializací přírody. Můžete vysvětlit, co to znamená?
Odkazuje to k procesu financializace ekonomiky, k rozvoji finančních trhů v posledních čtyřiceti letech. Zisk plyne z finančních transakcí a spekulací, nikoliv z produkce reálného zboží. Firmy vydělávají hlavně tím, že do něčeho investují, skupují podíly a zase je prodávají. V důsledku ovšem jde o spekulace s reálnými věcmi – spekulace musí mít vždy nějaký reálný základ. Firmy neustále hledají nové oblasti, do nichž by mohly investovat a spekulovat s nimi, a jednou z těchto oblastí je příroda. Proto mluvíme o financializaci přírody. Týká se to například privatizace vodních zdrojů nebo takzvaných záborů půdy, kdy velcí ekonomičtí hráči skupují nebo pronajímají rozsáhlé plochy, které předtím byly využívány místními komunitami. Z přírody se stává zboží. Placené služby, jako například ekosystémové služby, to tu dříve nebylo.
Všichni dnes mluví o tom, jak jsou firmy zodpovědné, sociální, zelené a udržitelné. Jenže když se na to podíváme zblízka, vidíme, že je to jen strategie, jak toho víc prodat.
Co to jsou ekosystémové služby?
Včely opylují květy a z květů se stávají ovocné a zeleninové plody. Voda v řece se sama pročišťuje, les vstřebává oxid uhličitý z atmosféry a proměňuje jej v kyslík. Z těchto přirozených procesů se dnes stává obchodovatelné zboží. Příroda už trhu nedodává jen produkty, s nimiž se obchoduje tradičně, ale rovněž služby. Přírodě ovšem za tyto služby neplatíme – platíme je někomu, kdo dotyčný přírodní zdroj vlastní. Někdy tu žádný vlastník není, a tak je třeba nějakého vytvořit. Tak se privatizují přírodní procesy. To vše vede k novým záborům půdy, obchodování s oxidem uhličitým a emisemi, zkrátka k novému zájmu korporací o přírodu. Vzniká řada iniciativ na celém světě, které propagují takzvaný přírodní kapitál, což je termín, který se dnes hodně užívá. Vznikají mapy ukazující, jaké ekosystémové služby kde existují a jakou mají finanční hodnotu. Například na trhu s emisemi se obchoduje se samotnou kapacitou krajiny vstřebávat oxid uhličitý. Hodně to kritizujeme, ale nevedlo to zatím nikam. Jsou tu stále nové a nové zábory půdy.
Můžete více přiblížit problém záborů půdy?
V posledních letech se zvedla poptávka mezinárodních korporací a národních států po půdě, a to zejména po té, která se nachází na globálním Jihu. Je za tím poptávka po potravinách či biopalivech. Jedná se rovněž o jistý druh investice, jelikož cena půdy roste. V tom právě spočívá ona financializace. V reakci na hrozbu klimatických změn vznikají projekty, jejichž výsledky mají být ekologické, jenže jejich součástí je i privatizace, a tedy zábor půdy, což mimo jiné vede k problémům s hladem.
Často mluvíte o všeobecně sdílených statcích jako důležité alternativě…
Všeobecně sdílené statky představují politický systém, v němž obživa a životní situace lidí mají větší hodnotu než hromadění zisku. Cílem není zisk, ale blaho společnosti. Všeobecně sdílené statky mohou odkazovat k řadě věcí a mohou být uspořádány různým způsobem. Většinou bývá tento pojem redukován jen na několik příkladů. Třeba horské louky, kde zemědělci pasou svůj dobytek. Všichni mají stejné právo pást své krávy na té louce, nikdo z nich ho nemá větší než někdo druhý. Stejně tak by lidé měli mít přístup k jezerům a mořskému pobřeží. Každý by měl mít přístup k vodě nebo k lesu. Máme právo bránit svou půdu či les proti soukromému zájmu, který z něj chce většinou něco vytěžit. V Jižní Americe ale vidí i společenské vztahy jako obecný statek.
Co říkáte na úspěch některých levicových hnutí v Evropě? Myslíte, že Evropané ideologii všeobecně sdílených statků ctí?
Úspěch levice v Evropě samozřejmě vítám, jenže úspěšná jsou i krajně pravicová hnutí, což není dobrý signál. V Latinské Americe jsem zažila levicové iniciativy u moci. Před několika týdny jsem mluvila s bývalým bolivijským velvyslancem při OSN. Řekl, že v Bolívii udělali velkou chybu, protože dopustili velkou koncentraci moci. Jistě, vládne tam levice, která udělala mnoho dobrého, například tam už není tak velká chudoba. Ale řada lidí je stále ze společnosti vyloučená, především původní indiánští obyvatelé, kteří přitom stojí za úspěchem prezidenta Eva Moralese. Na počátku je třeba moc decentralizovat. Ale to nikdo nechce udělat, když už se konečně dostane na vrchol. Je to však důležité. Lidé by si měli sami vytvářet své sdílené statky a demokraticky se rozhodovat o svých životech ve společnosti.
Jinými slovy, jde o to nevyměnit pravicovou oligarchii za levicovou…
Nemyslím si, že se jedná o to samé. Věřím, že ani ty levicové strany to nechtěly, ale byly tam dotlačeny. Je těžké opustit mocenské struktury, je to velice komplexní systém, nelze jej narušit transformací jediné instituce. V Řecku už museli přistoupit na velké kompromisy, včetně spojenectví s pravicí.
Co si myslíte, o takzvané zelené revoluci v Indii a v Africe? Příkladem je nadace Billa a Melindy Gatesových, která podporuje mimo jiné i pěstování geneticky modifikovaných potravin. Často se o tom mluví jako o kapitalismu s lidskou tváří, který má nasytit lidstvo. Aktivity korporací, jako jsou Monsanto, Syngenta a další, přitom mají drastické dopady na životní prostředí i obyvatele.
Někdo mi dal červenou nálepku, na které bylo napsáno „Tato firma je zelená stejně jako tato nálepka“. Všichni dnes mluví o tom, jak jsou firmy zodpovědné, sociální, zelené a udržitelné. Jenže když se na to podíváme zblízka, vidíme, že je to jen strategie, jak toho víc prodat.
Žijeme ve společnosti, v níž převládají prekérní pracovní podmínky. Trpíme nezaměstnaností. Nemohou být řešením zemědělské alternativy typu komunitou podporovaného zemědělství, jež jsou založené na lidské pracovní síle? Na druhou stranu: je vhodné vracet se do dob před průmyslovou a technologickou revolucí a dělat většinu práce manuálně? Neměli bychom spíše využívat technologii v náš vlastní prospěch?
Mnoho zkušeností a znalostí skutečně můžeme získat od našich předků. Ale jsou tu věci, ke kterým bychom se vracet neměli – například nerovnost žen a mužů. Položila bych však tuto otázku jinak. Co budeme dělat s moderní technologií, až nebudeme mít fosilní paliva? Právě kvůli tomu je důležité přemýšlet o alternativách, které fosilní paliva nebo bioplyny nepotřebují.
Klasičtí marxisté si mysleli, že technologie nás osvobodí od práce a že bychom se všichni v rovné míře měli těšit z jejích výsledků a produktů. To se ale nestalo. Bohatství, které technologie vytvářejí, se koncentruje v rukou hrstky lidí…
Marx navíc nebral v úvahu ekologický rozměr užívání technologie. Velké stroje mohou být užitečné, ale nejsou udržitelné. Měli bychom se znovu naučit zacházet s malými stroji a koňmi. Užívání zvířat půdě svědčí. Velké stroje jsou příliš těžké, příliš půdu stlačují dolů a rozhodně ji nijak nevyživují. Ale řešení musí být komplexní. Musí tu být lidé, kteří jsou ochotni pracovat vlastníma rukama a mají vztah k potravinám, které pěstují. Mohou tu být i malé traktory na biomasu nebo solární energii. Je toho tolik, co musíme ještě společně vyzkoumat, a k tomuto vědění by měli mít všichni volný přístup. Měli bychom sdílet informace jak užívat technologie udržitelným způsobem.
Neznamenalo by to další technologickou revoluci svého druhu? Muselo by však jít o prioritu národních států, které by podpořily rozvoj v této oblasti.
Potíž je v tom, že vývoj kontrolují mezinárodní korporace. Řada řešení již existuje, je ovšem v rukou velkých firem, které je privatizovaly nebo skoupily jen kvůli tomu, aby se nedostala na veřejnost. Společnost o nich vůbec neví.