Vystoupil jsem z trajektu na asijské straně Bosporu. V přístavu je obvyklý ruch. Kamelot Lidové demokratické strany (HDP) mi vráží do ruky bulletin s Figen Yüksekdağ a Selahattinem Demirtaşem – vedoucí dvojicí prokurdské, progresivně levicové strany, která byla mimo jiné terčem posledních útoků v Ankaře. O něco dále narážím na jejich info stánek. Protože předvolební boj se blíží do svého velkého finále, deset metrů od HDP stojí stánek středolevé kemalistické Republikánské lidové strany (CHP; jde o stranu podobnou tomu, co u nás nazýváme „sociální demokracie“), který se snaží vzbuzovat pozornost důraznými hesly z reproduktorů. HDP kontruje nahrávkou Demirtaşova projevu z nějaké jiné akce. Vypadá to, že se chystá další „sit-in“ – demonstrace, v jejímž průběhu si lidé posedají do několika řad, přičemž skandují, recitují, zpívají nebo tleskají. Nemůžu se ale zdržet déle, čekají na mě mé starší poznámky z četby Fenomenologie ducha – zítra máme na přednášce z marxismu na pořadu dne Hegelovu teorii subjektu a Marxův pojem odcizené práce.
Čtrnáctimilionový Babylon
Před opuštěním přístavu ještě zajdu na večeři. Není to tady zrovna berlínský styl. Žádný Mustafa’s Gemüse Kebab tady nevedou a na falafel se v Turecku taky nehraje, ale v několika stáncích kolem přístaviště zato podávají kuřecí kebab s ayranem za lidových 3,50 lir (necelých třicet korun). Porce je to podobná té z Taksimu, jenom cena téměř třetinová. A v ceně je zahrnuta i nezbytná dávka kontaktu s místní dělnickou třídou. Cestou do své oblíbené místní kavárny pak ještě potkávám smutný stánek vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), pravicového uskupení prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana a současného premiéra Ahmeta Davutoğlu. Stánek je sice největší ze všech, ale v silně levičácké čtvrti Kadıköy tato strana za CHP neskutečně zaostává. Víc politického vyžití mi dnes už přístav neponouká – pravicová Nacionálně činná strana (MHP) má svůj bombastický kamion odstaven bokem bez známek života.
Spletitost Istanbulu do jisté míry zrcadlí komplikovanost celé společnosti a politických bojů, které se v ní odehrávají. Nad ní ční otázka budoucnosti početné kurdské menšiny.
Mířím do kavárny Arthere založené syrským umělcem, který se před pár lety odstěhoval z Paříže do Istanbulu, aby otevřel prostor pro mladé syrské umělce a umělkyně prchající před válkou. Zde trávím i velkou část víkendů. Jednu sobotu se takhle se spolužačkou a její přítelem po tom, co máme hotové čtení na následující týden, vydávám do místního squatu Don Kişot, kde by se měla podávat večeře Food Not Bombs. Jméno squatu je připomínkou lidového názvu celé přilehlé lokality a znamená větrný mlýn. Pro tentokrát je ale společné posezení zřejmě zrušeno, protože dům je zamčen a vylidněn. Rozbité okno značí, že na místo zřejmě přednedávnem někdo zaútočil – stejně jako v ČR i tady majitelé nemovitostí často berou „spravedlnost“ do vlastních rukou a na squattery posílají své nabouchané známé.
Pokračujeme tedy do Komşu – komunitního prostoru, který slouží jako kavárna, výdejna jídla a hospoda v jednom. Jejím specifikem je, že hodnotu toho, co si tady dáte, stanovujete vy sami – neexistují tady fixní ceny a teoreticky nemusíte zaplatit nic, pokud se vám to zrovna nehodí. Díky tomu místo neguje všechny privilegia a sociální stratifikace: do řeči se tu můžete dát s „erasmáky“, místními aktivisty a aktivistkami nebo lidmi bez domova, kteří v Komşu našli své bezpečné místo. Na večerním posezení u piva několik ulic od mého bytu jsem pak ještě svědkem pokusu o rvačku mezi voličem nacionalistické MHP a HDP. Když to vypadá, že zástupce progresivní levice dostane židlí přes hlavu, do konfliktu se zapojuje velká část hospody a následuje dlouhý „debrífink“ na ulici, který se postupně mění na noční debatní klub.
V Istanbulu žiju již přes měsíc a půl. Přivedla mě sem možnost strávit tady jeden semestr mého doktorského studia a zdokonalit se v sociální teorii. Základní rozdíl oproti Brnu nebo Praze je v tom, že se tu během několika hodin semele více věcí než za celý týden v kdejakém českém velkoměstě – i když mluvit o českém velkoměstě z perspektivy života ve čtrnáctimilionovém Babylonu na pomezí Evropy a Asie je trochu směšné. To platí i o politice – jednoduše ji tady nestíhám, a není to jen jejím tempem, ale i vinou jazykové bariéry, kterou zatím neprolomil ani dril na Duolingu. Z perspektivy cizince tak všechno vypadá poklidněji než z pozice místního obyvatele.
Volby a nejistota
Co se děje v hlavách Turků a Turkyň několik dnů před volbami? Někteří mluví rezignovaně – nedůvěřují médiím, přestali kupovat noviny, nesledují televizi a spoléhají se takřka výlučně na alternativní zpravodajství na sociálních sítích. Pokud tedy nejsou Facebook nebo Twitter zrovna zablokovány. To se naposledy stalo po bombových útocích v Ankaře. Lidé jsou otráveni nejenom z cenzury sociálních a někdy i těch klasických médií. Například zatímco v Evropě se v noci z 24. na 25. října čas posunul o jednu hodinu zpátky, tady se vláda rozhodla letní čas prodloužit až do 8. listopadu. Důvod? Zajištění větší bezpečnosti kvůli blížícím se volbám a prevence před zmatky, kterou takováto nevinná změna může před volbami způsobit. Prakticky to znamená, že kvůli tomuto rozhodnutí slunce zapadne o hodinu později, a za světla se lépe kontrolují nespokojení občané.
Těch může být v ulicích spousta, pokud volby dopadnou podobným patem jako v červnu. AKP v nich po více než dekádě poprvé ztratila parlamentní většinu, mimo jiné i díky sílící progresivně levicové HDP. Poslední průzkumy přitom naznačují, že situace se může zopakovat. Potenciální (i když zdaleka ne ideální) partner HDP, kemalistická CHP, je sice druhá, ale stále daleko za vládní AKP a nacionalistická MHP připadá v úvahu jenom těžko (a navíc se její preference pohybují na podobné úrovni jako HDP). To vše platí navzdory tomu, že se prý po červnových volbách uvažovalo i nad širokou, za jiných okolností totálně nemožnou koalicí, která by AKP dostala do opozice.
Celou situaci navíc zamotává působení prezidenta Erdoğana. Ten nedávno vyhlásil, že by jako prezident chtěl zastávat podobnou roli jako britská královna (ergo kromě jiného zůstat v oficiální pozici prakticky až do konce svého života). V povolební situaci může hrát rozhodující úlohu, avšak nedá se příliš vytušit, jak přesně ji využije a kam mohou jeho kroky Turecko zavést. Stoje nad propastí rozšiřující se občanské války se turecký establishment může vždy opřít o silný represivní aparát, operující v rámci politické hry s aktéry, kteří se v Evropě většinou drží mimo ni – třeba s armádou, respektive druhou největší armádu v NATO. Ve hře jsou ale naštěstí i vtipnější varianty, kupříkladu další mimořádné volby.
Istanbul jako zrcadlo turecké společnosti
Spletitost Istanbulu do jisté míry zrcadlí komplikovanost celé společnosti a politických bojů, které se v ní odehrávají. Nad ní ční otázka budoucnosti početné kurdské menšiny. Jenom v Istanbulu žijí přes tři miliony lidí hlásící se k této národnosti. Za večerní procházky po pobřeží Kadıköye – kde je jejich komunita nejpočetnější – můžete narazit na skupinky mladíků, kteří hrají na kytaru a zpívají teskné kurdské melodie. Sice jejich slovům nerozumím, ale představuju si, že jsou o hledání jejich neexistujícího státu (druhou možností je, že jsou o lásce). Nebo o kousek dál potkáte další skupinku, jež tancuje svůj „národní“ tanec – halay (ten se mimochodem tancuje i na videu, které zachycuje atentát na demonstraci v Ankaře). Lidé se pochytají za ruce a nadšeně si poskakují dlouhé minuty do rytmů písní podobných těm, jež proslavily Omara Souleymana. Nota bene, za tohle veselí se přes protesty v parku Gezi údajně zatýkalo.
Kromě kurdské otázky je pro tureckou společnost charakteristická především ekonomická nerovnost. A to obrovská, zarážející. Vedle byznys čtvrtí s megalomanskými mrakodrapy se krčí chatrče chudých předměstí. Jeden takový mrakodrap si tady nechal postavit i kandidát na prezidenta USA Donald Trump. Sociální a ekonomická geografie města se vyznačují nevídanou segregací – mimo centrum se nacházejí celé čtvrtě, ve kterých některé děti nikdy neviděly Bospor (například dělnický slum Bağcılar na evropské straně). Jestli se vám to zdá neuvěřitelné, zkuste se zamyslet nad velikostí Istanbulu – samotné město se táhne více než třicet kilometrů od obou stran Bosporské úžiny a celá aglomerace ještě výrazně dále. Mobilita jednotlivců je výrazně limitována jejich ekonomickou situací.
Zápas s chudobou má tady často podobu boje proti chudým, a to zejména skrze masivní a neuvěřitelně rychlou gentrifikaci. Jejím epicentrem je čtvrt Beyoğlu, která se před několika lety proměnila z ekonomicky slabší rezidenční čtvrti na obrovské nákupní a zábavní centrum. Z ní se gentrifikace rozlézá do okolních čtvrtí – zhltla již například přilehlou čtvrt s výhledem na Bospor Cihangir a teď se chystá naplno zakousnout do převážně romské lokality Tarlabaşı. Když jsem ji navštívil před rokem, jednalo se o skutečné ghetto. Rok na to se po jejím slavném trhu s levnými potravinami prochází pionýři gentrifikace: expati, expatky a zahraniční studenti a studentky. Angličtina je tady dnes druhý nejpoužívanější jazyk. Lokalitu tak čeká podobný osud jako další istanbulské čtvrti i mnoho lokalit na Západě.
Místa subverze
Turecko si i přes současnou politickou situaci zachovává svá místa subverze, a to hlavně v Istanbulu. Patří mezi ně nejen Kadıköy, relativně tichý přístav v koutu asijské pevniny, ale i Beşiktaş na evropské straně, mimo jiné známý svým fotbalovým klubem s anarchistickými ultras. Život v těchto čtvrtích se snad výrazně nezmění ani po volbách. S jasně protivládní mentalitou tady bude za co bojovat i nadále, ať už bude vládnout AKP, CHP nebo třeba armáda. Kulturní centrum komunistické strany pojmenované po básníkovy Nâzımovi Hikmetovi bude i nadále plné lidí popíjejících čaj a nakupujících svazky Marxových spisů, zápasy Beşiktaşu budou stále tak trochu protestním happeningem a z nedalekého souostroví Adalar bude na kontinentální pevninu pořád vát odkaz Lva Davidoviče Trockého (jenž na jednom z ostrovů pobýval v exilu), který se v Istanbulu zhmotňuje v podobě nevídaného drolení komunistických stran až na úroveň jednotlivých atomů. A večerní plavba na inkoustově modrém Bosporu s čajem a cigaretou na zadní palubě trajektu bude vždy stejně nezaměnitelně hezká.
Autor je filosof.