Ekologie, či spíše ochrana životního prostředí (environmentalistika), stojí na hodnotách a idejích. Jinak řečeno, stojí na programu politické strany. V tom mají pravdu Zelení, a ne Piráti, kteří naopak razí názor, že ekologie má být bez ideologie.
Zmiňuju Zelené a Piráty proto, že jsou to jediné strany, kterým může dát člověk mého politického zaměření v nastávajících sněmovních volbách svůj hlas. Jsou obě protiváhou zavedených, establishmentových stran – ODS, TOP 09, ČSSD a KDU-ČSL, k nimž musím počítat už i KSČM, která se k nim svým hnědnutím sama postupně přiřadila. Jsou i protiváhou oligarchického projektu Andreje Babiše ANO. ODS, TOP 09 a KDU-ČSL se zkompromitovaly účastí v Topolánkových a Nečasových vládách jako ostře protilidové a asociální, na dobu jejich vlád vzpomíná sociálně slabší část společnosti jako na černou můru.
Neuznávám námitku, že hlas pro stranu mého srdce – v daném případě pro Stranu zelených – je zbytečná investice, protože stejně propadne a její hlasy si automaticky rozdělí strany, které překročí pětiprocentní volební zisk.
Mezi zavedenými stranami jsou značné rozdíly, asi nejvíce v míře xenofobie a národovectví. Po dobu svého dlouhého života se nejvíce změnila ODS, která je nejkonzervativnější z nich a jako celek je mnohem pravicovější – řadím ji k evropské krajní pravici – než Alternativa pro Německo, francouzská Národní fronta či britská UKIP. Stejné fašistoidní ledví vykazuje většina straniček a hnutíček v čele s hnutím Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Z ČSSD evropskou nacionalistickou krajní pravici dokázal trumfnout Milan Chovanec, nejen přístupem k uprchlíkům a cizincům, ale i svou chutí zavést střelné zbraně snad do každé rodiny.
Má být volba pragmatická?
Neuznávám námitku, že hlas pro stranu mého srdce – v daném případě pro Stranu zelených – je zbytečná investice, protože stejně propadne a její hlasy si automaticky rozdělí strany, které překročí pětiprocentní volební zisk. Naděje umírá poslední, třeba nepropadne a Zelení dolní komoru Parlamentu oživí – Poslanecká sněmovna by to už potřebovala. Navíc při dosažení tří procent volebního zisku náleží straně finanční příspěvek, který jí pomůže v další činnosti, i když nebude ve Sněmovně. Už v případě zisku 1,5 procenta dostane strana sto korun za každý hlas.
Pro mne je slovo pragmatický sprosté slovo. Kdyby se tento pragmatický a defétistický postoj prosadil v roce 1976 v zastrašené mlčící většině československé společnosti, kdy se stával po porážce demokratizačních snah z let 1968 až 1969 pomalu normou, nevznikla by Charta 77 a postupně desítky občanských iniciativ a vývoj po roce 1989 by se tu podobal situaci v Rumunsku a v Albánii, včetně násilností a chaosu.
Byl jsem v letech 2002 až 2007 členem Strany zelených, dokonce jsem za ni v roce 2006 (neúspěšně) kandidoval ve sněmovních volbách. S neúspěchem jsem počítal, Bursíkovo vedení se postaralo, abych kandidoval až na šestém místě. Martina Bursíka a Kateřinu Jacques preferencemi voliči potvrzovali na prvních místech pražské kandidátní listiny. Václav Havel jim k tomu podepsal doporučení. Když Strana zelených, jíž až do roku 2009 předsedal pragmatický a pravicový Martin Bursík, vstoupila v lednu 2007 do vlády panské koalice s ODS a KDU-ČSL, vystoupil jsem z ní pro nesouhlas s vládní politikou. Bylo to den poté, co s pomocí dvou přeběhlíků od ČSSD dostala důvěru Poslanecké sněmovny. O dění v této straně jsem se ale stále zajímal, a nejen proto, že v ní byli a jsou činní i moji příbuzní.
Radikální a levicoví
Už několik let ale považuju Stranu zelených za přijatelnou, tedy v mých očích za demokratickou a levicovou stranu, a taky jsem ji v posledních deseti let v senátních a městských volbách volil. Postupně jsem dospěl názoru, že současný předseda Matěj Stropnický je člověk na svém místě, totiž je demokratický a levicový – a to je ode mne to nejlepší vysvědčení. Pokud jde o současné sněmovní volby, rozhodl jsem se volit Zelené definitivně letos na jaře, když Republiková rada SZ odmítla návrh, aby se strana distancovala od spolku Mladí zelení a od stranické platformy Zelená revize. Člen Strany zelených, jehož návrhy neprošly, vystoupil z Republikové rady i ze strany. Nebyla mu dost pravicová.
Mladí zelení jsou radikální a levicoví, Zelená revize razí podobně levicový program jako skandinávští zelení. Mne ale nejvíce potěšilo, že návrhy směřující k odstřižení českých Zelených od politické levice zamítla jejich Republiková rada rozhodnou většinou, ačkoli ani Mladí zelení, ani stoupenci Zelené revize hlasování sami nemohli ovlivnit. V předsednictvu Strany zelených je jen jedna osoba, která je zároveň i členem Zelené revize. Ve straně, která se veřejně nepředstavuje ani jako levicová, ani jako pravicová, panuje značná ideová tolerance. V mých očích levicová je, ačkoli sama se tak necítí. Důležité je ale to, že stranické orgány se po diskusi (někdy ostré) většinou přikloní k řešení, které lze považovat za levicové.
(Mám ale asi jiné oči než většina společnosti. Už v době, kdy se Miloš Zeman bil v levicová a proevropská prsa, snažil jsem se ho ukazovat jako člověka nelevicového a neevropského.)
Ideologie není falešné vědomí lidstva
V mezinárodním kontextu vystupují evropští Zelení na politické levici. V Evropském parlamentu jsou rozděleni do dvou klubů (frakcí). Klub Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice má padesát dva europoslanců a sdružují se v něm historicky původně komunistické strany a dnešní antikapitalistická levice. Jádrem klubu Zelení – Evropská svobodná aliance, který má celkem padesát europoslanců, je Evropská strana zelených. Zde udávají tón němečtí Zelení. Cítím se politicky stále její součástí – některé znám už léta –, i když často dávám za pravdu severským zeleným.
České krajní pravici, nejvíce ODS, nedávají spát politické postoje mých příbuzných, a tak označuje naši rodinu za „neomarxistickou“. A protože marxistické uvažování a jeho hodnoty jsem opravdu nikdy nezavrhl, ba se k nim stále hlásím, budiž mi nyní dovolena i kritika Marxova tvrzení, že ideologie šíří nepravdivé vidění světa, že je nástrojem mystifikace. Bedřich Engels nazval ideologii falešným vědomím lidstva. Tato třídní interpretace ideologie dávno neplatí, rozhodně ne jako absolutní axiom.
Pirátská strana je béčko Babišova hnutí ANO
Zbývají mi ti Piráti. Postupně jsem překonal averzi k jejich názvu, který je ve francouzštině synonymem nejen pro námořní korzáry, ale i pro hackery. V médiích se tento termín používá pro počítačové zločince a narušitele počítačových sítí. Ve volební kampani jsem sledoval pragmatické postoje českých Pirátů, volené tak, aby to vyhovovalo mladým, počítačově obratným lidem.
Základním pirátským postojem je, že neexistuje ani pravice, ani levice. Proto také ona „ekologie bez ideologie“. To se odráží i v jejich programu – „Nové myšlenky pro novou dobu“, jemuž vévodí agresivní heslo: „Pusťte nás na ně!“ V kapitolách Spravedlnost a Vnitro a otevřený stát se lehce koketuje s krajní pravicí. Piráti se vůbec nevyjadřují k soužití s Romy, xenofobii, migrantům, genderovým otázkám. Jejich program je neuvěřitelná populistická slepenina: Například: „Chceme z České republiky udělat ekonomického tygra.“
Celé to začalo v roce 2010, kdy se vynořily Věci veřejné. Populistickou štafetu od nich převzalo ANO, jehož šéf Babiš se stále nevzdal představy, že stát se musí řídit jako firma. ANO je jistě v nastávajících volbách pro demokratický právní stát největším ohrožením. Piráti jsou dnes Babišovo béčko, či spíše junioři.
Autor je novinář.