Otázka, proč Miloš Zeman vyhrál druhé kolo prezidentských voleb, bude českou veřejnost zaměstnávat patrně ještě dlouhou dobu. Již nyní se objevuje řada názorů o tom, jaký kdo byl kandidát, kdo jakou vedl kampaň, kdo jak vystupoval a jaké voliče oslovoval. K tomu se objevují názory, zdali by jiný kandidát na prezidenta než Jiří Drahoš neměl vyšší šance na úspěch – tedy do jaké míry byl problém v samotném Jiřím Drahošovi. V médiích nebo na sociálních sítích se vede polemika o osobách a chování kandidátů. Poněkud ale zaniká vysvětlení, které vychází ze vzdělanostního a věkového složení české populace, tedy faktorů, které mohly mít na výsledek voleb nemalý vliv. Jak už kdosi trefně poznamenal, tato volba byla především referendem o Miloši Zemanovi. K tomu je nicméně potřeba dodat, že byla zároveň i dvěma testy: v prvním šlo o to, jaké složení populace je nezbytné k tomu, aby mohla být realizována změna, kterou reprezentoval Jiří Drahoš, a ve druhém, jak moc je česká společnost senzitivní ke konceptům, skrze něž vnímá svět.
Vzdělání jako nositel změny
O co jde? Dostupné výzkumy o prezidentské volbě, jejichž výsledky zveřejnily agentury Kantar TNS a Median, ukazují poměrně jasný vzorec. Miloše Zemana volí lidé s nižším vzděláním, lidé starší a z menších obcí. I když se nemusí jednat o jedny a ty samé osoby (nižší vzdělání je běžné také u lidí mladších, mezi staršími lidmi jsou samozřejmě i vysokoškoláci), můžeme předpokládat, že v tomto případě je většina Zemanových voličů nositeli všech tří charakteristik. Je-li tomu tak, nabízí se vysvětlení, které sociologové označují jako „kompoziční efekt“. Podstatou tohoto vysvětlení je podíl lidí s určitou charakteristikou v populaci, která determinuje zkoumaný jev. Nebo naopak a vyjádřeno otázkou: Jaké je zastoupení nevoličů Miloše Zemana (bez ohledu na to, jaký je jeho protikandidát), tedy lidí s vyšším vzděláním, spíše mladších a žijících ve větších městech?
Lidé s nižším vzděláním jsou nejsnadnějším terčem, na který lze mířit. Pokud jim vyčítáme, že volili Miloše Zemana, znamená to, že z obětí děláme viníky.
Soustřeďme se pouze na vzdělání: i když podíl vysokoškoláků u nás kontinuálně roste od roku 1989, výraznější změna – jejich masivní růst – nastává až na přelomu tisíciletí, kdy byla podepsána Boloňská deklarace. Zatímco na začátku devadesátých let studovalo na českých vysokých školách necelých 110 tisíc osob (počítáme-li české občany studující prezenční formou na soukromých i veřejných vysokých školách), v roce 2000 to bylo 160 tisíc a v roce 2011, kdy expanze vysokoškolského studia vrcholila, to bylo více než 240 tisíc. Dnes, kdy expanzi vysokoškolského studia máme již za sebou, studuje na českých vysokých školách asi 190 tisíc osob. Rozšiřování českého vzdělávacího systému znamená kontinuální proměnu vzdělanostní struktury české populace. Podle dat Eurostatu bylo u nás v roce 2000 ve věkové skupině 25 až 64 let necelých 12 %, v roce 2010 17 % a v roce 2016 23 % vysokoškoláků. Pro srovnání v sousedním Rakousku to bylo ve stejné věkové skupině v roce 2016 téměř 32 %, ve Francii 35 % a ve Švýcarsku nebo Švédsku více jak 41 % vysokoškoláků.
Kompoziční vysvětlení akcentuje podíl lidí s určitými vlastnostmi, kteří jsou nositeli změny. Tedy explanaci z dostupné struktury populace. Okolo 20 % vysokoškoláků v populaci 25+ v době prezidentské volby znamená 80 % lidí bez vysokoškolského titulu. V této interpretaci tedy nejde vůbec o projevy samotného protikandidáta Miloše Zemana, ale o strukturní složení populace, která ho podporuje. Lakonicky řečeno: čím silněji je volba determinována určitým znakem, tím více kompozice populace podle tohoto znaku ovlivňuje její výsledek. V případě vzdělání nebylo prostě u Jiřího Drahoše z čeho brát. I když, jak ukazují výsledky volby, těsně. V tomto kontextu je pak v masmédiích nebo na sociálních sítích diskutována otázka, co udělal Jiří Drahoš špatně a zdali by nebyl jiný protikandidát Miloše Zemana vhodnější.
Boj o zdravý rozum
Zde se nicméně vkrádá na mysl další otázka. Proč lidé s vyšším vzděláním (nyní bez ohledu na to, kolik jich je) nevolí Miloše Zemana? Otázku můžeme také obrátit a ptát se, proč ho lidé s nižším vzděláním volí? Tautologické vysvětlení, protože mají nízké vzdělání, nikam nevede. Musíme se zaměřit na jednání obou kandidátů a hledat diference. Těch najdeme celou řadu, které by sociologové nazvali rozdíly v bitvě o „laické koncepty“. Miloš Zeman na nich parazitoval, Jiří Drahoš je (do jisté míry) vyvracel.
Pomocí laických konceptů každý člověk vnímá a hodnotí to, co se kolem něho děje. Utváří si názory na základě vlastního přesvědčení, sdílených informací, masmédií. Málokdo z české populace přišel do kontaktu s uprchlíky, nicméně většina má na ně jasný názor. Málokdo má více než povrchní zkušenost s jiným etnikem, nicméně řada z nás ví, jak se jiná etnika chovají a co lze od nich očekávat. A takto bychom mohli pokračovat. Jedná se o laické koncepty, které jsou zakotvené buď mimo realitu, nebo jen v parciálním výseku sociální reality. Sociologové tomu říkají „zdravý rozum“ (common sense). Jedná se o sémantickou mřížku, skrze niž vnímáme svět, která však není jednou pro vždy dána, nesouvisí s biologií člověka, ale je výsledkem sociálních interakcí, jimiž člověk prochází.
Zdravý rozum a laické koncepty nemusí a obvykle (jak ukazují sociologická zjištění) ani nemají žádný vztah ke skutečné povaze věcí či událostí. V řadě případů je tomu právě naopak. Apelovat na zdravý rozum, živit a podporovat laické koncepty namísto jejich vyvracení, objasňování a nastolování agendy, která vychází nejen z objektivního popisu reality, ale také z hodnotové vize, lze označit za parazitismus na laických konceptech či populismus. Strategie založená na tom, že zjistíte, co si lidé myslí, čeho se bojí, a pak je v tom utvrzujete, aby si to mysleli a báli se toho ještě více, je historicky známa z řady společností a není potřeba ji zde rozebírat. Lidé s vyšším vzděláním jsou vůči této strategii senzitivnější, jejich vědomosti, rozhled a zkušenosti jim slouží jako munice k obraně. Lidé s nižším vzděláním takovou municí vybaveni nejsou. Proto jsou nejzranitelnější. Jsou nejsnadnějším terčem, na který lze mířit. Pokud jim vyčítáme, že volili Miloše Zemana, znamená to, že z obětí děláme viníky.
Vzpoura rodičů proti dětem?
Doba, v níž proběhla prezidentská volba, k populistické strategii Miloše Zemana zakotvené v parazitismu na laických konceptech, paradoxně přispěla. Nové technologie, sociální média, inovace, automatizace, komputerizace a robotizace práce sice zvyšují hospodářský výkon české ekonomiky, nicméně jsou spojené s prakticky kontinuální sociální změnou. Lidé starší a s nižším vzděláním se pak ocitají v situaci, kdy světu kolem sebe přestávají rozumět. O to víc se pak uchylují k předsudkům, dogmatům a jednoduchým frázím – hledají pevný bod ve fluidním světě neustálé změny. Do jaké míry byly však tyto volby vzpourou rodičů proti vlastním dětem, které jsou nositeli této změny, ukáže teprve budoucnost. Pokud se však štěpící mezigenerační horizont v rámci rodin vynoří – a data o vzdělání, věku a velikosti obce to naznačují –, je rozdělení české společnosti daleko hlubší, než by si byl kdokoli zatím mohl představit.
Tyto volby nebyly pouze testem mezí kompozičního vysvětlení, ale také toho, jak moc je česká populace senzitivní na laické koncepty. Jak moc je schopna vymanit se z osidel zdravého rozumu a reflektovat to, co se kolem ní děje, aniž by se utápěla v laických konceptech. I když česká společnost zatím na obou těchto polích jako celek prohrává, těsný rozdíl v podpoře obou kandidátů ukazuje, že kyvadlo dějin je již ve své přechodové fázi. A čas ho neúprosně tlačí na druhou stranu.
Autor je sociolog.