Vítězný oblouk ve Skopje během „barevné revoluce" v roce 2016.
„Makedonie – potenciální nová krize na západním Balkáně“, „Makedonie na počátku války!“ „Celistvost Makedonie zpochybněna – ohrožení stability celého jihovýchodního Balkánu“ – tak by se daly parafrázovat mnohé články, které se za poslední roky objevily ve světových médiích v souvislosti s Makedonií. V Makedonii samotné ale podobné nálady a názory nejsou tak časté. Zdejší veřejnost by totiž podobná tvrzení považovala za konspirační teorii, nebo by je raději rychle odmítla pomocí protiargumentu v rámci vlastní konspirační teorie: „Političtí oponenti podobné názory využívají jako hrozbu, aby se za každou cenu dostali k moci, nebo k tomu, aby u moci zůstali.“ V období takzvané politické krize (2015–2016) nikdy nebylo ohrožení stability či samotné existence tohoto státu považováno za skutečné, ale bylo vždy chápáno pouze jako součást propagandy politických oponentů a „mezinárodních sil, které za nimi stojí“.
Makedonští nacionalisté v sobě spatřují národ, který se od dob Alexandra Makedonského nijak zvlášť nezměnil, kromě toho, že přijal slovanský jazyk a cyrilici. Na Balkáně se zkrátka politika stává historií a historie politikou.
V tomto malém, klaustrofobním, xenofobním a provinčním státu dominuje místnímu diskursu halucinogenní typ rozumu: pravda není nikdy evidentní, a naopak to, co je evidentní, není nikdy pravdivé. „Za vším se něco skrývá“ – co se ale za čím konkrétně skrývá, záleží výhradně na politických preferencích těch, kteří podobné teorie zastávají. Zdá se, že nezpochybnitelná je pouze všeobjímající paranoia. A ta je v Makedonii skutečně všudypřítomná. Jak říkal Joseph Heller – „To, že jsi paranoidní, přece ještě neznamená, že po tobě nejdou.“
Nepřející sousedé
Makedonie má hodně problémů se svými sousedy: Řecko zpochybňuje samotné jméno státu Makedonie, Srbsko (a tedy i zbytek pravoslavného světa) neuznává Makedonskou pravoslavnou církev, Bulharsko zase neuznává oficiální jazyk Makedonců a jejich národní identitu – či spíše „dějiny“. Bizarní souhrn zdánlivě nesouvisejících problémů se v několika posledních letech vyhrocuje, a lidé jsou tak v pokušení za všemi těmito problémy vidět sjednocující zradu, která současný stav zapříčinila. Mnoho podobných problémů se spojuje s dějinami a s uznáním samostatného národa, ať už v podobě národního státu nebo jenom národní identity. Ale jelikož se národní identita obvykle váže k národnímu státu a státnost nebo samotná existence státu zase obvykle nebývá zpochybňována jeho sousedy, určitá otázka tu stále zůstává: proč vlastně sousedé Makedonie odmítají uznat tento stát a jeho dějiny?
Samotné jméno státu Makedonie je podle Řecka vyjádřením „separatistických ambicí“, které můžou vést až k odtržení části jeho území. Populace hrozící odtržením je právě ta, která by se mohla identifikovat s makedonským národem. V Řecku je označována jako „slavofonní“, ale mezi ostatními slovanskými etniky a národnostmi menšinami nebývá blíže identifikována, případně bývá označována jako „bulharská“. Bulharsko zase tvrdí, že národní identita těch, kteří se identifikují jako etničtí Makedonci v Makedonské republice a Řecké Makedonii, je bulharská, případně mají minimálně bulharský původ. A nedávná tvrzení srbského ministra zahraničí Ivici Dačiće implikují postoje, které se příliš neliší od postojů dalších sousedů Makedonie. Zdá se, že mezi sousedy panuje shoda ohledně pojetí „makedonského národa“: všem se jeví jako „vykonstruovaný“ a „uměle vytvořený Titovou Jugoslávií“. Podobná obecná shoda byla představena na trilaterálním setkání mezi představiteli Řecka, Bulharska a Srbska, které se konalo 13. června 2017 v Soluni, a kde se jednalo o „makedonské otázce“ za absence jakýchkoli představitelů makedonského státu. Opakující se diskuze nad těmito tématy se točí kolem toho, „kým ve skutečnosti Makedonci jsou“, což je zásadní otázka v již sto let trvající debatě o dějinách, národech, vytváření identity, a také o tom, co to vůbec je „skutečná identita“. „Spor o jméno“ mezi Řeckem a Makedonií spočívá právě v tomto komplexním nedorozumění ohledně „identity“.
Konstrukce národa
Zhruba před rokem a půl poskytl americký politik Dana Rohrbacher, předseda podvýboru ministerstva zahraničí USA pro Evropu, Eurasii a nové hrozby, rozhovor albánské televizní stanici, kde veřejně prohlásil, že „Makedonie není žádná země“. Rohrbacher se odvolával na pojetí Makedonie jako „umělé konstrukce“ či – abychom přesně citovali – „konfigurace, která vyplynula z rozpadu Jugoslávie“ a vzápětí z toho vyvodil, že by území Makedonie mohlo být rozděleno mezi albánskou menšinu (která evidentně vlastní identitu má) a Bulharsko či kteroukoli jinou slovanskou většinu, která projeví zájem o anexi. Většina obyvatel tohoto státu je tak bezejmenná – nejen stát sám – a vzhledem k absenci jakékoli jasné definice taková země ztrácí smysl své existence. Ministerstvo zahraničí USA odmítlo Rohrbacherova tvrzení komentovat a znovu potvrdilo podporu pro Makedonii i její euroatlantickou budoucnost.
Kritika ohledně „vykonstruovanosti“ státu se podobným způsobem neustále vrací v námitkách Řecka ohledně oficiálního jména Makedonie. Bulharsko trvá zase na tom, že bulharská identita předcházela makedonské národnosti a/nebo etnicitě, a stejně tak tvrdí, že makedonština je pouhým nářečím bulharštiny. Téměř všechny bulharské politické autority, historici a veřejní intelektuálové se shodnou na tom, že teprve na bulharských základech mohla začít „umělá konstrukce“ makedonského národa.
Je příznačné, že většina vlivných diskursů minulého století neměla na politickou diskusi ohledně identit na Balkáně velký vliv. Například na oficiálním webu řeckého ministerstva zahraničních věcí se můžeme dočíst, že užívání jména „Makedonie“ představuje ohrožení řeckých dějin a kulturního dědictví. Není poněkud bizarní, že existence státu vzniklého v 20. století může ohrozit dějiny staré přes 2500 let, a že „spor o jméno“ může být „politickým tématem ústícím v separatismus“?
Národ starý 72 let
Pokud se vrátíme k námitce ohledně „vykonstruovanosti“, zdá se, že jak ti, kteří s ní operují (Řekové, Bulhaři, Srbové), tak ti, kdo se brání (Makedonci), nechápou, že národy, stejně jako všechny formy kolektivní identity, jsou de facto „konstrukty“, v nichž vůbec nic „přirozeného“ není. Takový argument není nutně poststrukturalistický nebo konstruktivistický. Téměř všechny metody v soudobých politických vědách předpokládají, že veškeré fenomény spojené s národní identitou procházejí neustálou proměnou – jsou to tedy „konstrukty“ s jasně specifikovaným „datem výroby“ a „datem spotřeby“. Pokud však jde o historické a identitární spory mezi Řeckem a Makedonií, obě strany jednají, jako by byla historie statická, jejich podstata zcela neměnná a národní identity napříč staletími stále totožné. Pro Řeky tvoří Makedonci nedefinovanou skupinu Slovanů, kteří jim kradou jejich dějiny. Makedonští nacionalisté v sobě zase spatřují národ, který se od dob Alexandra Makedonského nijak zvlášť nezměnil, kromě toho, že přijal slovanský jazyk a cyrilici. Na Balkáně se zkrátka politika stává historií a historie politikou.
Pokud se vyhneme této atavistické logice, můžeme se vrátit zpět do období „umělé konstrukce“ makedonského národa – do Jugoslávie roku 1945. Musím souhlasit s tím, že právě v této době makedonský národ vznikl a část geografické oblasti Makedonie nabyla status národního státu. Od té doby však uplynulo už 72 let. Předtím v této oblasti působilo revoluční hnutí, které vzniklo na konci 19. století a které teroristickými metodami bojovalo za makedonský stát. Toto hnutí bylo vedeno organizací s názvem Vnitřní makedonská revoluční organizace a „přirozenost“ slovanské většiny tohoto národa byla podle něj bulharská. Oficiální historiografii a politice Bulharska však nelze upřít fakt, že zásadní část makedonské národní historie je de facto bulharská, či alespoň od bulharské identity neoddělitelná.
Šance zmírnit napětí
Proto si myslím, že dohoda o vzájemném přátelství mezi Makedonií a Bulharskem, podepsaná 2. srpna 2017, je dobrá zpráva, protože zpochybňuje statickou pozici Makedonie, nezatíženou přítomností jiných etnik, dějin či jiných nejednoznačností. Pokud však zůstává pojetí identity statické a neměnné, jak tvrdí zástupci Bulharska, pak si neuvědomují, že makedonský národ se projevuje právě nyní, jakkoli existuje „pouze“ 72 let a je svým původem komunistický – bezpochyby jde o jasně rozlišené etnikum a také o národní identitu s vlastním právem na sebeurčení. Makedonci, kteří se identifikují s částí historie sdílenou s Bulhary a dalšími slavofonními menšinami, ztělesňují určitou národní identitu státu, ve kterém se narodili. Jinými slovy, „Titova umělá konstrukce“ makedonského národa funguje již více než sedm dekád a mnozí nemají jinou možnost než se s touto „umělou konstrukcí“ identifikovat.
Fakt, že Makedonie podepsala smlouvu s Bulharskem, která připouští společnou historii a která se částečně vztahuje k pokusům o ustanovení národa od 19. století, a zároveň trvá na své odlišnosti, představuje určitý posun v tom, že tato dynamika poprvé nepředpokládá stabilní a neměnnou podstatu „makedonské identity“. Tento souhlas může sloužit nejen ke zlepšování vztahů mezi Makedonií a Bulharskem, ale také jako impuls k rozvoji správným směrem a k možnému navázání dobrých sousedských vztahů mezi Makedonií a Řeckem. Snad by model zavedený mezi Bulharskem a Makedonií mohl sloužit jako základ k řešení problému, který komplikuje vztahy mezi Řeckem a Makedonií již téměř tři desetiletí.
I pokud odhlédneme od teze, že problém je především historický a zakládá se spíš na identitě než na technickém rozlišení mezi lokální oblastí a státem, zdá se, že řešení historicko-kulturních tenzí mezi Řeckem a Makedonií by se mohlo podobat konsenzu, který byl nalezen ve vztahu s Bulharskem. Snad by rozlišení založené na identitě spíše než na geografii mohlo vyřešit zmíněný spor lépe a trvaleji.
Je možné, že označení typu „slovanští Makedonci“ či „Slavo-makedonci“ může v budoucnu překonat strach Řeků a zároveň být spravedlivé k makedonské národní identitě, a to včetně bulharských nároků. Mají-li podobné diskuze vůbec začít, je nutné, aby Makedonci uznali fakt, že žádná identita není neměnná a že jedinou konstantu tvoří dynamika a transformace. Proto může současná identita Makedonců posloužit k vyrovnání se s Řeckem ve „sporu o jméno státu“ spíše než identita starodávná.
Autorka přednáší gender studies a filosofii na Institutu sociálních a humanitních věd ve Skopje.
Z anglického originálu Turning the Macedonian tables: what if the solution to the identity issue is the basis for solving the name of the state?, publikovaného na serveru openDemocracy.net, přeložil Jan Sůsa.