Eli Skorcheva. Foto KVIFF.TV
Popularita sociálně realistických filmů na festivalech se často opírá o jejich schopnost zprostředkovat cizí zkušenost univerzálně srozumitelným způsobem. Festivalovému publiku umožňují nahlédnout do méně známého prostředí, které poznávají skrze příběhy a každodenní starosti běžných lidí. Současně tento přístup představuje pro tvůrce příležitost k sociálnímu protestu, aniž by se jejich postavy a příběhy stávaly pouhým nástrojem politického poselství. Přesně to platí o díle režiséra Stephana Komandareva, který ve své volné trilogii předkládá diagnózu aktuálního stavu Bulharska a sociálních problémů, jimž tato země čelí. Zatímco v předchozích filmech Na rozcestí a Hlídka zkoumal život v bulharské metropoli pohledem sofijských taxikářů či policistů, tentokrát se přesouvá do provinčního města Šumen a zaměřuje se na ohroženou skupinu bulharských penzistů.
Bývalá učitelka Blaga (Eli Skorcheva), která si čas od času přivydělává soukromými lekcemi bulharštiny pro imigranty, před nedávnem ovdověla. Ačkoliv její manžel nebyl věřící, pro ni je způsob posledního rozloučení zcela zásadní. Rozhodne se pořídit kvalitní náhrobek a manžela v souladu s tradicí pohřbít nejpozději do čtyřiceti dní. V této snaze jí však překáží amorální majitel hřbitova, pro kterého jsou náhrobky i jejich umístění jen dalším předmětem finanční spekulace. Ačkoliv Blaga na jeho podmínky přistoupí, její situace se brzy zkomplikuje. Přes telefon ji totiž kontaktují podvodníci vydávající se za policisty a léčkou ji připraví o peníze.
Ztráta důstojnosti
Režisér Komandarev dokáže scénu podvodu uchopit nebývale sugestivně. V průběhu filmu střídá momenty větší distance, v nichž pátráme nad motivacemi Blažina jednání, se scénami, ve kterých zcela sdílíme její perspektivu. Během telefonátu tak zprvu můžeme zoufat nad Blažinou naivitou, vzápětí se ale přesvědčovací techniky podvodníků stávají stále rafinovanějšími. Kamera zůstává v bezprostřední blízkosti hrdinky v několikaminutovém nepřetržitém záběru a my spolu s ní prožíváme tenzi situace. Blaga se zpočátku domnívá, že byla součástí policejní akce, při návštěvě místní policie si ale uvědomuje, že přišla o své úspory. Policie jí při pátrání není příliš nápomocna. Blagu ale osloví s tím, že by se mohla stát součástí osvětové kampaně, která poukáže na to, jak snadno se mohou zranitelní senioři stát obětí podvodu.
Skorcheva byla populární herečkou zejména v osmdesátých letech, brzy po pádu komunistického režimu však ukončila hereckou kariéru kvůli obavám z komercionalizace filmového průmyslu.
Blažin souhlas s účastí na této akci jen dále prohloubí její ponížení. Komanderev totiž nezkoumá, jak tyto prezentace obětí zločinů napomáhají prevenci dalších případů. Spíše je ukazuje jako další příležitost k zesměšnění poškozených. Jak mohla vysokoškolsky vzdělaná učitelka naletět něčemu tak zřejmému, ptají se místní, zatímco ji skandalizuje bulvární tisk. Blaga tak zjišťuje, že se nemůže spolehnout na nikoho ze svého okolí. Snímek tuto izolaci vystihuje důsledně observační kamerou, kdy Blaga stojí stále ve středu pozornosti a okolní prostředí je naopak často rozostřené, jako by z něj byla vydělena. I snahy o získání práce či půjčky na splacení náhrobku vycházejí navzdory jejímu vysokoškolskému vzdělání nazmar. Na jednu stranu sice disponuje vysokým kulturním kapitálem, navštěvuje koncerty klasické hudby a neváhá ostatním při běžných interakcích opravovat jejich bulharštinu. Současně se ale nedokáže přizpůsobit rychlosti a požadavkům moderní společnosti.
Oběti změn
V tomto ohledu se ukázalo obsazení Eli Skorchevy do hlavní role jako vynikající rozhodnutí. Skrze přesvědčivé výrazy a jednoduchá gesta dokáže snadno zprostředkovat vnitřní rozpoložení protagonistky, ve kterém se obavy a tíseň střídají s rozhodností čelit nepříznivé situaci. V bulharském kontextu má však její obsazení ještě další význam. Skorcheva byla populární herečkou zejména v osmdesátých letech, brzy po pádu komunistického režimu však ukončila hereckou kariéru kvůli obavám z komercionalizace filmového průmyslu. Tato metarovina filmu se skvěle propojuje s jeho jasně čitelným tématem přechodu Bulharska od komunistického režimu ke kapitalismu.
Film komunistickou minulost nijak neromantizuje. Ukazuje ale, že se v důsledku transformace na tržní ekonomiku pozapomnělo na některé členy společnosti a jejich dřívější životní jistoty. Blaga i její nový známý, který se rovněž stal obětí podobného podvodu, se míjí s příležitostmi, které jim může systém nabídnout. Jejich děti sice zkouší štěstí ve Spojených státech nebo se stěhují do hlavního města, oni ale zůstávají na maloměstě sami. Skutečnost, že Blaga na začátku filmu objedná manželovi náhrobek i se svým jménem, získává později temnější vyznění. Jako by sama počítala s tím, že pro ni ve společnosti už není místo.
Podobně jako postavy působí i prostředí filmu, kterému dominují stará sídliště či nehostinná industriální krajina jako pozapomenutá zákoutí současného Bulharska. Ti, kteří ve společnosti fungují, to dokážou pouze proto, že rezignovali na solidaritu a výpomoc druhým. Možná i proto Blaga nakonec nevidí takový rozdíl mezi většinovou společností a podvodníky, kteří ji připravili o úspory. Někdy film přechází k přílišné doslovnosti, například když majitel hřbitova své sobecké kupčení s hroby opakovaně omlouvá tím, že se jen řídí zásadami tržní ekonomiky. Těžiště Blažiných lekcí a zejména síly jejich výpovědi ale spočívá spíše v činech protagonistky. Ta totiž vzápětí odmítne pasivně přijímat svůj osud a rozhodne se proto prostřednictvím inzerátu anonymně spolupracovat s těmi, kteří ji dříve podvedli.
Stát se Bulharkou
Ve chvílích, kdy se Blaga věnuje svému novému způsobu obživy, získává film temně žánrový, až thrillerový nádech. Napínavé scény i nečekané zvraty ve vyprávění však nepůsobí vykalkulovaně a neoslabují realistické vyznění filmu. Stejně tak provinění hrdinky vůči jejím morálním principům je díky pozorovatelské blízkosti k postavě a jejím okolnostem uvěřitelné. Komandarevův film současně není vystavěn repetitivně, kdy by další odvíjení děje odpovídalo jen monotónnímu propadu postavy do stále větších problémů. V průběhu filmu totiž vznikají i solidární vazby mezi Blagou a další obětí podvodu či uprchlicí, která k ní dochází na lekce bulharštiny. O to bolestivější je, když Blaga neváhá spolupracovat s těmi, kteří jí ublížili, a poškodit tak další zranitelné.
Blažiny lekce dokážou po celou stopáž s lehkostí nahlížet celospolečenská témata skrze perspektivu jednotlivce. Vedlejší dějová linie s uprchlicí pak k filmu přidává asi nejambicióznější rovinu, která přesto působí nenuceně. Její země byla zasažena válečným konfliktem, a proto se do Bulharska vydala hledat nový domov. Jedině za pomoci lekcí bulharštiny a splnění zkoušky se může stát právoplatnou bulharskou občankou. Její osud je do jisté míry paralelou k Blaze, která jako by se cítila cizinkou ve vlastní zemi. Blažina vazba k její národní identitě se ve filmu několikrát objeví ve chvílích, kdy se neúspěšně pokouší vyjít dlouhé schodiště k místnímu velkolepému památníku připomínajícímu 1 300 let od vzniku prvního bulharského státu. Podobně jako v loňském filmu Michala Blaška Oběť, v němž získání občanství za zvuků státní hymny nastává až po zapření morální integrity, i zde se hrdince filmu podaří vyšplhat k pomníku až ve chvíli, kdy se přestane řídit svými mravními principy. Blažiny lekce tak ukazují, že nejsilnější kritika společnosti někdy spočívá v poukázání na to, čím se musíme stát, abychom v ní obstáli.
Autor je filmový publicista.