Dovolená, televize, dárky? Ne, Češi si půjčují na normální život!

Dluhy se mají platit. Právě na toto ultimativní konstatování se v posledních letech zredukovala většina politických i společenských debat kolem exekucí. Je přitom paradoxní, že kdykoli se zeptáte nějakého dlužníka, jestli by svůj dluh splatit chtěl, odpoví vám bez váhání: „Ano, samozřejmě.“ A také se o to většina z nich snaží navzdory skutečnosti, že systém vymáhání dluhů a exekucí už dávno není možné považovat za prosté plnění závazků. Paradoxní je i fakt, že pro lidi v exekučním řízení není výhodné pracovat. Z exekucí se tak stal jen ubíjející, nespravedlivý a ponižující koloběh, ze kterého těží naprosté minimum lidí.

Vymahatelnost dluhů totiž klesá, a to především proto, že celá polovina lidí v exekuci má na svých bedrech víc než jen jednu exekuci. Klidně čtyři a víc, někteří lidé dokonce i deset. Navíc milion a půl řízení je vedeno kvůli částkám nižším než dva tisíce korun, přesto byly časy, kdy se právě z nich mohla stát exekuce s tisícinásobnou hodnotou. Na Twitteru na to opakovaně upozorňuje Daniel Hůle z neziskovky Člověk v tísni, který se exekučním byznysem u nás dlouhodobě zabývá. Z čeho české exekuce vznikaly a vznikají?

Jenom si tak normálně žít

Sociolog Daniel Prokop, který exkluzivně pro Alarm zpracoval výzkum o českých exekucích, zkoumal mimo jiné i důvody, proč lidé do exekucí spadnou. Navzdory obecně sdílené představě, že dlužníci jsou nezodpovědní jedinci, kteří si půjčují na luxusní život (na nějž si neumí vydělat), je pravda úplně jinde. Největší podíl na zadlužení totiž mají spotřební půjčky a půjčování malých částek, které měly pokrýt základní výdaje na normální život.

To byl případ třeba samoživitelky Veroniky, která po těžkém úraze přišla o práci a prostě jen platila ty nejpodstatnější věci, jako jsou nájem a energie. Zbytek – účet za telefon nebo za popelnice – vytěsňovala. Dnes na exekucích dluží kolem půl milionu. Podobně jako ona je na tom celých čtyřicet procent lidí, kteří si nebyli schopni vydělat na základní životní potřeby. Právě tento moment je na exekucích možná ten nejkritičtější: odhaluje, jak složité je pro mnohé lidi jenom tak obyčejně žít.

Důležité je i zjištění, že domácnosti, které mají zkušenost s exekucí, si spotřební půjčky často braly na splacení jiných závazků – nájmu, energií, poplatků za telefon a podobně. Anebo na splacení předchozí spotřební půjčky. Obojí uvádí cca 45 procent domácností. A právě tyto typy půjček se u nich velmi často dostaly do exekuce. Kvůli tomu zhruba třetina exekvovaných domácností mělo exekuci na půjčku, kterou použily na vyrovnání jiných závazků. A podobný počet za půjčky, kterými splácely předchozí půjčku. Oproti tomu jen jedenáct procent se dostalo do exekučního řízení přímo za půjčku na velké domácí spotřebiče a jen cca pět procent za půjčku na dárky.

Vytloukání klínu klínem ukazuje ale ještě jednu další věc: kdyby všichni poskytovatelé úvěrů a půjček prověřovali solventnost dlužníků, měla by celá řada z nich problém se k druhým a třetím půjčkám dostat.

Opravdu za všechno můžou jenom dlužníci?

V obecném narativu jsou to přitom vždy dlužníci, kdo za půjčky nese veškerou odpovědnost. Právník Pavel Uhl, který se exekucemi zabývá, má ale jiný pohled. „Já tvrdím, že dluh je rizikem věřitele. Ten je podnikatelem a má půjčovat jen tomu, o kom ví, že peníze vrátí. Pokud to neudělá, má smůlu.“ říká. S jeho postojem souhlasí i Daniel Hůle. Zároveň se ale bojí, jak by se na trhu pohybovali ti nejchudší, kdyby neexistovali poskytovatelé menších půjček. Zatímco někteří lidé mluví o tom, že by se pravidla pro půjčování měla nastavit co nejpřísněji, jiní se domnívají – a náš výzkum to potvrzuje –, že přílišná regulace by mohla vygenerovat další problémy. Zvlášť ve chvíli, kdy tak podstatnou část exekucí tvoří půjčky na běžné, každodenní fungování, jež poukazují na míru skryté chudoby v České republice.

Právě proto, že dluhy úzce souvisí s chudobou a vyloučením, je nutné přistoupit ke změně exekučního systému co nejopatrněji, aby na lidi v nouzi nezbyli jen ti nejhorší lichváři. Dnešní systém je přitom mnohem lepší, než jaký býval v minulosti. Změnil se v roce 2016, kdy důsledkem nového zákona český trh opustila celá řada poskytovatelů půjček. Hůle přitom upozorňuje na to, že v oblasti spotřebitelských úvěrů se i velcí poskytovatelé (typicky banky) chovali nezodpovědně a půjčovali kdekomu. Zatímco hypoteční úvěry jsou pod dohledem České národní banky, ty spotřebitelské po léta nebyly. „Pokud jde o pohledávky nějakých lichvářů, ty by neměly vůbec být vymahatelné. O tom by se ani neměla vést diskuse. Ale i banky rozpůjčovaly peníze naprosto nezodpovědně.“

Destigmatizace a oddlužení jako cesta z pasti

Podle Daniela Hůleho je potřeba dlužníky veřejně destigmatizovat a zároveň vést věřitele k větší odpovědnosti. Jako nejlepší cestu vidí v dostupnějším oddlužení. „Když bude věřitel vědět, že dlužník, který nezvládne splácet dluh, se může jednodušeji oddlužit, bude si také dávat větší pozor na to, komu půjčuje. Množství nezodpovědných věřitelů klesne.“ Proto je podle něj nutné vytvořit takový insolvenční zákon, který by nejen pomáhal napravovat křivdy, které exekuční byznys v minulosti napáchal, ale také přispěl k uvážlivějšímu poskytování spotřebitelských úvěrů v budoucnosti. S tím souhlasí i Pavel Uhl, k současné podobě insolvenčního zákona je ale kritický. „Stát zavedl v reakci na současnou situaci regulaci poskytování půjček. Jestli se to osvědčí, uvidíme. Minulou zátěž by měl řešit snadnou insolvencí, k čemuž se zatím moc nemá.“

Aby se exekuce, které dnes dusí bezmála milion lidí, skutečně spravedlivě potlačily, bude potřeba i změna celospolečenského uvažování. Musíme pochopit, že za půjčování nesou zpravidla odpovědnost obě strany, tudíž i věřitelé. A že zadlužení většinou není důsledkem nezřízeného konzumování. Půjčky totiž pro chudší spoluobčany často představují jedinou možnost, jak alespoň trochu normálně fungovat v dnešním světě. Toto nastavení se nezmění, pokud se co nejrychleji nezačne zpřístupňovat oddlužení. Stávající systém je totiž tak toxický, že ani jinak obecně prospěšné změny, jako je třeba zvyšování minimální mzdy, neznamenají pro lidi uvíznuvší v síti exekucí žádný kvalitativní posun k lepšímu. Tratíme na tom všichni.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Výzkum o exekucích vznikl za podpory Rosa Luxemburg Stiftung.