V naší snaze zvrátit hrozící ekocidu a vyhynutí lidstva nám zbývá poslední zoufalá možnost. Musíme nenásilnými projevy občanské neposlušnosti ochromit centra významných průmyslových států, jejich nezdravou ekonomiku a infrastrukturu. A musíme to dělat, dokud vládnoucí elity veřejně nepřiznají pravdu o klimatické katastrofě, dokud nezavedou radikální opatření, která do roku 2025 pomohou zastavit produkci oxidu uhličitého, a dokud nepověří nezávislý občanský výbor dohledem nad ukončením našeho sto padesát let trvajícího plýtvání fosilními palivy. Pokud to neuděláme, budeme čelit jisté smrti.
Poslední možnost
Původně britské hnutí Extinction Rebellion vyhlásilo 15. duben dnem nenásilných občanských nepokojů, které se mají konat ve městech po celém světě a které chtějí zvrátit naše směřování k vyhynutí. Nevím, jestli se to povede, ale vím, že je to jediný způsob, jak přinutit vládnoucí elity jednat. Přestože je globální oteplování už přes třicet let vědecky prokazatelným jevem, naše elity odmítají učinit opatření, která by vedla k ochraně nás a naší planety. Všechny významné studie se přitom shodují na tom, že nám zbývá velmi omezený čas. Členové hnutí Extinction Rebellion píšou: „Je naší povinností se vzbouřit, abychom uchránili naše domovy, naši budoucnost a budoucnost života na Zemi.“ To není hyperbola, máme opravdu jen velmi málo času a dost možná je už pozdě. Britští Extinction Rebellion ovšem už ukázali, co dokážou – zablokovali silnice, obsadili vládní budovy a 17. listopadu 2018 se jim při blokádě pěti londýnských mostů podařilo shromáždit šest tisíc lidí.
Čím výraznější občanská neposlušnost, tím lépe. Je to hra o čísla. K tomu, abyste zablokovali ulice, potřebujete deset, dvacet, třicet tisíc lidí. Nepotřebujete jich tři miliony.
Pokud nepřekonáme letargii, postupně nás paralyzuje pocit vlastní bezmoci. Projevený vzdor není, vzhledem k našim pochmurným vyhlídkám, jen o výhře. Dává našim životům smysl a sílu. Je veřejným stanoviskem, že nadále odmítáme žít pod nadvládou lži. Je zprávou elitám: „NEVLASTNÍTE NÁS.“ Čím více se osvobodíme od strachu, tím spíče pocítíme jistý druh euforie, podobný té, kterou jsem často cítil jako válečný zpravodaj dokumentující hrůzu a krutost, abych zostudil válečné vrahy. I když jsou naše vítězství možná jen Pyrrhova, pokud vzdorujeme, mizí naše beznaděj. Oslovujeme lidi kolem sebe a šíříme odvahu. K zažehnutí hromadné vzpoury přece stačí jen jiskra. A když neobstojíme, měli bychom si alespoň vybrat, jak zemřeme. Vzdor je jediná možnost, jak zůstat alespoň duševně koherentní. Je to ovšem taky jediná možnost, jak zabránit hromadnému vyhynutí lidstva a veškerého života na Zemi.
Čím výraznější občanská neposlušnost, tím lépe
„Lidé musí do hlavního města,“ říká Roger Hallam, spoluzakladatel Extinction Rebellion pracující jako výzkumník na londýnské King’s College. „V hlavních městech se nachází elita a podnikatelská třída. Tam jsou pilíře státu. To je první zásada. Potom musíte zapojit hodně lidí, kteří jsou ochotni jít za hranu zákona. Nestačí jen uspořádat průvod. Musíte zablokovat ulice. Zásadní je ale obejít se bez násilí, nedávat policii a státu záminku. Musí se jednat o kulturní protest. Když to bude vypadat jako Woodstock, přijdou tisíce dalších lidí.“
„V tom, jestli porušíte, nebo neporušíte zákon, je velký rozdíl,“ pokračuje. „Když zákon porušíte, jste o poznání efektivnější – materiálně i psychologicky a samozřejmě taky, co se týče zájmu médií. Čím výraznější občanská neposlušnost, tím lépe. Je to hra o čísla. K tomu, abyste zablokovali ulice, potřebujete deset, dvacet, třicet tisíc lidí. Nepotřebujete jich tři miliony. Potřebujete jich ale dost na to, aby se stát musel rozhodnout, jestli v masivní míře použije represi, nebo vás pozve dovnitř. Stát, obzvláště v případě Velké Británie, je díky působení neoliberalismu slabý a není těžké jej ochromit. To nám umožňuje použít tento manévr. Dovnitř se dostaneme.
Začneme v pondělí 15. dubna. Zastavíme několik hlavních kruhových objezdů v Londýně a postupně se rozšíříme po městě. Když na nás přijde policie, zvedneme se a půjdeme jinam. Tuto taktiku jsme vymysleli v listopadu. Postavíme zodpovědné orgány před základní dilema: ‚Dovolíme lidem, aby zablokovali centrum světové metropole, nebo jich tisíce zatkneme?‘ Pokud si vyberou zásah proti tisícům lidí, stane se mnoho věcí. Především na to nejsou připraveni. Policie je, stejně jako většina veřejného sektoru ve Velké Británii, podfinancovaná. Uvnitř policie navíc existuje rozkol. Nebyl bych překvapený, kdyby se policisté domluvili a odmítli zasáhnout. V posledních dvou letech jsem byl desetkrát nebo dvanáctkrát zatčen. Pokaždé mi policista řekl, že dělám dobrou věc a ať v tom pokračuji. Jsme ukáznění lidé, co nemají rádi násilí. Nikdo si na nás nebude vylévat vztek. Policie také sama ví, že je po všem, tráví čas sbíráním psychicky nemocných lidí na ulicích. Být policistou v globálním městě není nic hezkého. Bezpečnostní složky je potřeba pouze podrýt, ne pošpinit.“
Všichni umřeme
Hnutí svou organizační strukturou připomíná doby ještě před sociálními sítěmi. Vytvořilo si organizovaný systém pro rozhodování a vznášení požadavků. Vysílá týmy, které přednášejí veřejnosti. Zásadou je, aby lidé, kteří se podílejí na aktivitách Extinction Rebellion, byli vždy proškoleni v nenásilném jednání a nenechali se vyprovokovat od policistů nebo odpůrců.
„Většina nedávných akcí byla poháněna sociálními médii,“ myslí si Hallam. „Právě proto byly chaotické. Sociální média jsou extrémně rychlá, jsou trochu jako heroin, silná, ale rychle kolabují. Akce jsou chaotické nebo násilné. Spousta současných společenských hnutí je aktivních na sociálních sítích a je zavalena trolly. Existuje mnoho radikálních levicových organizací, které se přou o různá privilegia. My jsme se bez tohoto obešli a přistoupili rovnou, jak se říká, k ‚běžným lidem‘. Pořádáme setkání na vesnicích, městských úřadech i radnicích. Cestujeme po venkově jako v 19. století a všude říkáme: ‚Jsme v háji. Pokud s tím něco neuděláme, všichni umřeme.‘ Druhou část setkání pak vysvětlujeme, že je způsob, jak tuto situaci řešit, a jmenuje se hromadná občanská neposlušnost.“
„Nenásilný projev, jak nám ukazují studie, je prvním předpokladem úspěchu,“ říká dále Hallam. „To není žádné morální východisko. Násilí ničí jakoukoli iniciativu. Globální jih to zažívá na vlastní kůži už několik desetiletí. Násilí vede jen ke střílení lidí, nikam jinam. Je lepší jednat nenásilně. V radikálních levicových hnutích se vede diskuze o přístupu k policii, o oprávněnosti násilí. Když s policií nekomunikujete, jenom ji snáz vyprovokujete k tomu, že násilí použije. My se snažíme na policii udělat dojem, aby nás zatýkala civilizovaným způsobem. Londýnská policie je pravděpodobně jedna z nejcivilizovanějších policejních složek na světě. Mají profesionální tým, který zasahuje při sociálních protestech, a my s ním pravidelně komunikujeme. Říkáme jim: ‚Podívejte se, přišli jsme sem blokovat ulice a nepřestaneme s tím, i když nám řeknete, abychom to nedělali.‘ To je první věc, kterou si musíme ujasnit. Není to předmět k diskuzi. Vědí, že to myslíme vážně, a nesnaží se nás odradit. Zajímá je násilí a zmatek mezi lidmi. Je v zájmu nás, designérů občanské neposlušnosti, žádný zmatek nevytvářet, protože ten rychle přeroste v chaos.“
„V podstatě držíte ekonomiku celého města jako rukojmí,“ popisuje Hallam blokády. „Jedná se o stejný mechanismus jako při pracovní stávce. Chcete se dostat dovnitř a vyjednávat. Extinction Rebellion ještě nemá zcela jasno v tom, jak bude toto vyjednávání probíhat. Máme ale tři požadavky. Zaprvé aby vláda začala říkat pravdu a zadruhé aby do roku 2025 zastavila emise oxidu uhličitého, což by znamenalo proměnu ekonomiky a společnosti. Proto je třetím požadavkem svolání národního shromáždění, které by zjistilo, co s tím Britové chtějí dělat. Třetí požadavek představuje změnu politické struktury ekonomiky. Navrhuje jinou, konkrétní formu demokratické vlády založenou spíše na výběru losem než na volbě zastupitelů. Tato forma měla velký vliv v Irsku a na Islandu. Optimální přechod od zkorumpovaného systému zastupitelské demokracie k losovacímu modelu proběhne stejným způsobem, jako proběhla změna aristokratických zákonů v zastupitelské na konci 17. a začátku 19. století.“
Reformátoři a revolucionáři
„Rozumní lidé na levé části politického spektra pochopili, že jsme v existenciální krizi, která může během dalších deseti let zničit lidskou společnost,“ prohlašuje Hallam. „Karty jsou na stole. Spousta z nás si už prošla fází zármutku, ale lidé, kteří právě prozřeli, jsou v šoku a radši předstírají nicméně, že je všechno tak nějak v pořádku. Přesně o tom je Green Deal – politická iniciativa vlády Velké Británie. Je to pokus předstírat, že se industrializace nemusí proměnit. Všichni můžeme zůstat stejně bohatí. Všichni můžeme dál mít dobrá pracovní místa. Je to jako Roosveltův New Deal. Ten byl ovšem založen na představě, že můžeme bez obav plundrovat přírodu a nic se nemůže stát. Možná to ve třicátých letech byla pravda, ale nyní už to pravda není. Dnes je to záležitost biologie a fyziky. Současnou míru spotřeby zkrátka nemůžeme udržet – a s tím britský Green Deal nepočítá. Jedním z důvodů, proč se debata o životním prostředí za posledních třicet let nikam neposunula, je to, že lidé, kteří mají za úkol informovat veřejnost, nemají odvahu jim říct, že si nebudou moci nadále udržet stejný spotřební standard. Je to tabu. Ale jednou musí přijít chvíle prozření. Ta nyní nastala.“
„Celých třicet let máme stále stejnou představu o politice – reformu. Buď se reformujete, nebo na vás přestane záležet. Ale nyní jsme v situaci, kdy máme dvě exponenciálně rostoucí chyby systému – nerovnost a klimatickou změnu. Spousta lidí se za posledních třicet let ocitla v bezvýchodné situaci. Zoufale touží po změně. Třicet let sázeli na reformu. Tragédií, kterou můžeme v historii pozorovat už několik stovek let, je to, že reformátoři v určitý moment ztratí kontrolu. Žijí totiž ve světě minulosti. Revolucionáři, které kvůli jejich naivitě nikdo nebere vážně, se v jednu chvíli dostanou do popředí. Obvykle je to neočekávané a nestojí za tím postupné úsilí a vzrůstající úspěch. Dvojí tragédií je to, že jejich úspěch je neočekávaný a že obvykle nejsou dobře organizovaní. Myslím, že něco podobného se děje i teď. Často to má za následek fašismus. Pokud nemáte dostatek organizovaných, uvědomělých lidí s levicovou orientací, která je spojena s pracující třídou, nejste schopni fašismus zastavit.“
Hromadné akce 15. dubna mohou skončit fiaskem. Lidé se nemusí shromáždit. Veřejnost nemusí projevit zájem. Ale pokud se najde byť jen hrstka lidí, která se pokusí zablokovat most či silnici – i když nás třeba rozežene policie tak rychle, že nestihneme nic udělat – bude to stát za to. Jsem otec. Miluji své děti. Tato chvíle není o mně, ale o nich. Rodič by to měl udělat.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Extinction Rebellion, publikovaného na stránkách Truth Dig, přeložila Hana Špendlíková. Redakčně kráceno.