Tak vzácná shoda napříč společností nastane málokdy. V jihomoravské obci Svitávka, kde lidový protest zabránil vzniku chráněného domu pro dvanáct dospělých lidí s postižením, se to však povedlo. Expres.cz mluví o „zcela nepochopitelné situaci“, uraženo bylo „lidství“ Evy Holubové a o tom, jací nekulturní barbaři žijí v osadě Svitávka, nikoho nenechal na pochybách ani záznam rozzuřených občanů z jednání, který zazněl v pořadu 168 hodin, v němž se mluví třeba o strachu ze znásilnění. Doslova za „poblázněné magory“ pak označil rodáky ze Svitávky server G.cz.
Lidé bez domova, se závislostí či s duševním onemocněním však mají tu smůlu, že je veřejnost stále vnímá spíše jako ty, kteří si za své trable můžou tak nějak sami.
Zdá se zkrátka, že národ se po dlouhé době sjednotil v jednoznačném stanovisku: odmítnout ve svém sousedství lidi s postižením je v roce 2019 projevem civilizační zaostalosti.
Toto opovržení a zjitřené emoce by byly moc fajn – škoda jen, že žijeme ve státě, v jehož hlavním městě se pyšníme unikátní lodí Hermes, kam se v zimě uchylují lidé bez domova. Proč? Žádná městská část totiž na svém území podobné zařízení, které by v krušných mrazech zachraňovalo životy, nechtěla. Kromě toho v Praze několik let dochází k vytlačování sociálních služeb, které pomáhají lidem se závislostí na drogách. Ať již to bylo odmítnutí aplikačních místností před pěti lety, či pak zcela aktuální vyostření situace na Praze 8, kde v rámci nemocnice funguje centrum výdeje metadonové substituce Drop In. Proč není „zátěž“ rozložena i na další městské části, ptáte se? Nu, představte si – nikde podobná centra nechtějí!
Mrzuté také je, že davové odsouzení bezcitných bytostí ze Svitávek probíhá v zemi, kde by dle výzkumů dvě třetiny z nás nechtěly bydlet vedle lidí s duševním onemocněním. Co kdyby nás nakazili? A jo, počkat – lidé s postižením přece nejsou totéž co bezďáci, feťáci a blázni!
Můžou si za to sami
Jako někomu, kdo téměř deset let působí v organizaci, která pořádá akce pro lidi s postižením i bez něj, se mi to nepíše lehce, ale co už – musí to ven: sociální služby pro lidi s postižením to ve srovnání se službami pro ostatní cílové skupiny měly vždycky trochu jednodušší.
Těžko říct, zda za to může řada osvětových kampaní a projektů, které dokazují, že lidé s postižením mohou s dostatečnou mírou podpory vést stejně plnohodnotný život jako lidé bez postižení, či naopak i navzdory různým kampaním stále přetrvávající soucit, který v nás „nepostižených“ definitivnost postižení chtě nechtě vzbuzuje.
Faktem je, že se za posledních třicet let v této oblasti udělal obrovský kus práce a spatřit člověka s postižením pohybujícího se dnes „volně“ na ulici už není žádné terno. Co víc: už víme, že lidé s nějakým typem „postižení“ mohou obsluhovat v kavárně, mít kapelu (a třeba s ní postoupit do Eurovize, jako se to povedlo finské formaci Svátek Perttiho Kurikky), nebo třeba klidně kázat celému světu, že by už konečně mohl něco dělat s tím klimatem, jako to činí Greta Thunberg, která sama o sobě šíří informaci, že má Aspergerův syndrom.
Stejně jako ve Svitávkách se i v českém mediálním prostoru samozřejmě najde pár trumberů (za všechny jmenujme třeba Ivana Brezinu či Petra Robejška), kteří se ne a ne smířit s tím, že někdo s Aspergerovým syndromem zásadně ovlivňuje světové dění. Přesto se však domnívám, že jde spíše o výjimky potvrzující pravidlo (ostatně i Reflex měl dost reflexe na to, aby vzápětí otiskl cosi jako „omluvu“).
Lidé bez domova, se závislostí či s duševním onemocněním však mají tu smůlu, že je veřejnost stále vnímá spíše jako ty, kteří si za své trable tak nějak můžou sami. Na rozdíl od lidí s fyzickým postižením jako by „měli na výběr“. Podstata věci, tedy to, že se vždy jedná o lidi, kteří potřebují podporu sociálních služeb, a že tyto sociální služby musí někde sídlit, mnoha lidem uniká.
Možná je podvědomě děsí myšlenka, že by velmi lehce mohli dopadnout jako „oni“. Ať už s jehlou v ruce, v kajutě Herma, nebo s hlasy v hlavě.
Noví sousedé na obzoru
Ta šestina lidí ze Svitávky, která podepsala petici, nemá strach z lidí s postižením – má strach přijmout lidskou společnost takovou, jaká ve skutečnosti za blyštivými obaly časopisů je: rozmanitou či – jak by někdo řekl – nedokonalou. Jejich strach je možná o něco větší, ale je to tentýž strach, s nímž sledujeme, co nám vyroste v sousedství, i my všichni ostatní. Ať už to bude centrum pro lidi bez domova, kteří nezvládli exekuční ruletu, prostor pro lidi se závislostí, pro něž byly návykové látky to jediné, co dalo životu v hodnotově vyprázdněný společnosti nějaký šmrnc, nebo podpůrný bod pro lidi, kterým hlasy v hlavě říkají, že je někdo sleduje, a jež společnost, kompletně sledována digitálními giganty, označí za nemocné.
Nyní má celý náš národ naštěstí obrovskou příležitost skutečně prokázat, že jsme skvělými sousedy: v rámci rozsáhlé reformy psychiatrické péče po celé České republice právě vznikají Centra duševního zdraví. Jejich smyslem je neizolovat lidi s psychickými problémy dlouhodobě a bezdůvodně mimo společnost a umožnit každému, pokud je to jen trochu možné, aby se s onemocněním mohl vyrovnávat v místě svého bydliště a dál žít mezi příbuznými a přáteli s adekvátní podporou terénních i ambulantních služeb. V důsledku toho by se pak v ideálním případě snížil počet lůžek v psychiatrických nemocnicích a „blázni“ by díky Centrům duševního zdraví mohli žít kvalitní život bez nutnosti dlouhodobé hospitalizace – tedy všude mezi námi.
Transformace psychiatrie zatím stále pro veřejnost působí jako tak trochu utajený projekt (ve kterém, jak praví poplašné zprávy, nejde o nic jiného než o to, kdo získá pozemky psychiatrických nemocnic), ale ve skutečnosti jde o největší zatěžkávací zkoušku našich sousedských vztahů.
Není se však čeho bát – hromadný odsudek domorodců ze Svitávky ukazuje, že jsme na nové sousedy totálně ready.
Autor pracuje v neziskovém sektoru.