Foto pixabay.com
Nedávno proběhla Českem zpráva o nové americké studii, která tvrdí, že automatizací a přinejmenším dočasnou ztrátou pracovních míst budou v budoucnu zřejmě ohroženy mnohem více ženy než muži. Šlo o jeden ze vzácných momentů, kdy byla pozornost české společnosti obrácena k genderovému rozměru dopadů technologických změn. Tedy k otázce, jestli a jak budou tyto změny dopadat na ženy a muže, a zda mají potenciál posílit či naopak zmenšit stávající nerovnosti a nespravedlnosti.
Potíž je v tom, že dojít ke spolehlivé předpovědi je podobně těžké jako odpovědět na obecnou otázku, kolik pracovních míst vlastně kvůli automatizaci zanikne a zda budou dostatečně rychle nahrazena jinými. A také jestli nebudou těm zaniklým, co se kvalifikačních předpokladů týče, natolik vzdálená, že se nezaměstnaní v průběhu svého života už nestihnou odpovídajícím způsobem rekvalifikovat. Třeba u autonomního řízení, které má potenciál připravit o práci miliony řidičů a totálně překopat automobilový průmysl, se přitom odhady, kdy takového stádia dosáhneme, rozcházejí od několika málo let po horizont jednoho století. Nezáleží ale jen na rychlosti, s jakou jednotlivé technologie dospějí do stádia, kdy budou široce využitelné a dostupné. Důležité jsou i další faktory, třeba institucionální rámec. Například americká nebo čínská ekonomika jsou (i když z různých důvodů) lépe uzpůsobeny vývoji a rychlému zavádění nových revolučních technologií.
Probíhající technologické změny mají silný genderový rozměr, který musíme zohlednit.
A jako by toho nebylo dost, je tu ještě souběh dalších megatrendů s protichůdnými důsledky pro trh práce. Jde například o stárnutí populace nebo o potřebu přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku, která s čím dál větší pravděpodobností bude muset být nerůstová a úplně jiná než ta současná. Anebo o všudypřítomné riziko obecné destabilizace některých částí světa, které si vyžádá nutnost integrace nově příchozích lidí do našich trhů práce. Je jasné, že studie se sebelepší metodikou všechny tyto faktory nedokážou pořádně nasimulovat. To vysvětluje, proč jsme neustále konfrontováni se studiemi s protichůdnými závěry – předpovědi jsou zatím spíš věštěním z křišťálové koule. To by však neměl být argument, proč přemýšlení o genderových dopadech technologických změn na zaměstnanost rezignovaně vzdát. Právě naopak.
Exodus do digitálních platforem
Mužská a ženská nezaměstnanost mají odlišnou podobu i společenské důsledky. Nezaměstnanost žen může ohrozit množství dětí, protože samoživiteli, kteří se při ztrátě práce nemůžou spolehnout na příjem partnera, jsou mnohem častěji ženy. Muži se zase ve své identitě intenzivněji opírají o společenskou roli živitele rodiny, jejíž ztráta může vést k frustraci, agresivitě nebo politické radikalizaci. Kdyby mělo skokově a masivně dojít k převládnutí té či oné podoby nezaměstnanosti, musíme na to být jako společnosti připraveni. Znamená to neustále sledovat vývoj, a to i genderovým prizmatem. A také se snažit promýšlet všechny myslitelné směry, kterými se vývoj ubírá, abychom nežádoucí změny včas identifikovali a podchytili. Znamená to také regulovat vývoj pomocí politických opatření. V případě zaměstnanosti by mohlo jít třeba o zkracování pracovní doby a spravedlivější přerozdělení práce, které by svým tempem kopírovalo tempo racionalizace v postižených odvětvích. Anebo o tvorbu pracovních míst ve veřejných sektorech vzdělání, zdravotnictví, péče o lidi, krajinu a kulturu.
Bylo by však fatální chybou zůstat při zkoumání genderových dopadů technologických změn jen u kvantitativních dopadů na trh práce. Nerovnosti mezi muži a ženami jsou totiž všudypřítomné, a proto každá technologie kvůli odlišným rolím a postavením dopadá na obě pohlaví trochu jinak. Když zůstaneme u tématu práce, je na místě poukázat na proměnu služeb, která zatím ve stínu již skoro zlidovělého „průmyslu 4.0“ uniká naší pozornosti. Jedná se zejména o převratný vzestup digitálních platforem zprostředkujících jednorázové úkoly freelancerům, kteří jsou už běžně nazýváni „digitálními nádeníky“. Jde většinou o práci mimořádně prekérní a nejistou. Existují přitom odhady, které říkají, že by z hlediska své nízkoprahovosti a domnělé flexibility mohla být zajímavá hlavně pro ženy, na kterých stále často leží primární odpovědnost za péči o rodinné příslušníky a starost o domácnost.
Jenže hromadný přechod žen na platformy by byl neblahý hned v několika ohledech. Jednak by sugeroval, že se našlo optimální řešení pro nerovnováhu ve zmíněných pracovních povinnostech, aniž bychom ji jako takovou dál problematizovali. Jednak takové řešení zdaleka není optimální, protože by ženy, vedle nejistoty a prekarity, kterou platformová práce přináší, po dekádách boje za viditelnost a moc ve veřejném prostoru opět zmizely se všemi svými požadavky z pracovišť do skrytých končin digitálních platforem. Je ostatně dokázáno, že pouhá flexibilní pracovní doba a technologiemi umožněný home office, nerovnosti mezi ženami a muži na trhu práce jen prohlubuje.
Když stroje posilují nerovnosti
Pro další příklady genderových dopadů digitalizace ze světa práce nemusíme chodit daleko. Práce s čím dál inteligentnějšími nástroji znamená, že zaměstnavatelé mají nad svými zaměstnanci a zaměstnankyněmi neustále detailnější přehled. To se jistě může vymstít oběma pohlavím – když by zaměstnavatel z dat o práci třeba vyčetl nemoc nebo jinou indispozici. Žen se ale navíc týká jedno z největších potenciálních znevýhodnění – a sice těhotenství, které může být při troše úsilí z mnoha digitálních záznamů o výkonu práce snadno vysledovatelné. Algoritmická analýza už ostatně na mnoha místech ovládla personální procesy. Odhaduje se, že v USA až 70 procent všech životopisů v prvním sledu vůbec neprojde rukama personalisty z masa a kostí, ale jen strojovým předvýběrem. Podobně jako u jakékoli jiné algoritmické analýzy nebo u zárodků umělé inteligence v podobě strojového učení spočívá problém v tom, že všechny tyto procesy mají tendenci reprodukovat společenské nerovnosti včetně těch genderových.
Čím dál tím častěji si programy samy dovozují pravidla o fungování společnosti na základě obrovského množství dat. Ale tato data již obsahují současné nerovnosti. Programy si z toho dovodí, že to jsou záhodné vzorce, a samy je pak uplatňují dál. Jestliže tedy hledají kupříkladu vhodného kandidáta na vedoucí pozici a z reálných dat vyvodí, že se vyznačuje mimo jiné tím, že to je muž, budou v personálních řízeních upřednostňovat zase muže. Fatální přitom je, že při použití této jinak slibné metody pro vývoj umělé inteligence existují jen velmi omezené možnosti, jak tento problematický aspekt korigovat.
Nejsme „pracovní síla“, ale lidské bytosti
Mezi technologiemi s jasně genderovanými společenskými dopady nemůžeme pominout sociální sítě. Ty byly kdysi nadějí na svobodnou a kultivovanou debatu, hlavně pak pro ty, kteří by jinak neměli hlas. Zatím se však staly platformami, na kterých bují nenávist k ženám a jejich systematické umlčování. Zneklidňující je i to, že v podstatě veškeří virtuální asistenti, ale i posluhující roboti mají ženský gender, což ukazuje a prohlubuje zakořeněnou představu o tom, kde je místo ženy. Na vzestupu je i fenomén většinou výhradně ženských sexuálních robotek, které můžou mít velmi negativní roli v posouvání hranic sexuality a představ o ženských a mužských rolích při sexu.
Na nejobecnější úrovni jde i o to, že IT přestává být jen jedním z mnoha sektorů a začíná být průřezově všudypřítomná ve všech oblastech života. Pokud takto důležité odvětví zůstane převážně v rukou jen jedné části obyvatelstva, tedy mužů, pomíjí pochopitelně životní zkušenost a potřeby ostatních, tedy žen. Tak se ovšem ze situace, kdy jsou ve většině mocenských pozic muži, dostaneme jen těžko. Naopak se tento neblahý vzorec jen prohloubí.
Jen z těchto několika příkladů je jasné, že probíhající technologické změny mají silný genderový rozměr, který musíme zohlednit. Zatím si v tom nevedeme moc dobře, což platí i o regulacích, ke kterým jsme v oblasti nových technologií ještě ani nepřistoupili. Souvisí to zřejmě s tím, že o existenci nerovností žen a mužů u nás zdaleka nepanuje široká společenská shoda. Tento přístup se pak snoubí s naším technokratickým, na byznys a jeho bezpodmínečný rozkvět orientovaným přístupem k digitalizaci. Lidé jsou vnímáni jen jako pracovní síla, která se má co nejlépe přizpůsobit, aby nebránila konkurenceschopnosti. Ne jako občané a bytosti, kterým se má dostat lidského, spravedlivého zacházení a jejichž život se má zlepšovat stejně jako jejich soužití v demokracii. Po cílech, které si vytýčila ve své strategii ohledně umělé inteligence například německá společnost (tedy snažit se hlavně o změny humánní, které by měly ve svém středobodu člověka a zkvalitnění jeho života ve všech ohledech), u nás zatím ani vidu, ani slechu. A zvláště to platí o významu změn pro ženy a muže. Měli bychom to velmi rychle změnit, než ztratíme i ty výdobytky, které jsme už v otázkách rovnosti žen a mužů dosáhli.
Autorka je politoložka.