Probudil jsem se do soboty odpočatej míň, než by člověk měl bejt, ale oproti normálu posledních dní jsem vlastně čilej. Včerejší směna skončila zázrakem. Když jsem se, počítáno hodinami, ocitnul někde u konce druhé půle šestého pracovního dne v pětidenním týdnu, bylo hotovo. Zvláštní zkušenost. Nevěřícně jsem zíral kolem s pocitem jakési nepatřičnosti. Jako by někdo zastavil perpetuum mobile.
„To jako fakt můžem vypadnout už teď?“ honilo se mi hlavou, a radši jsem se zeptal nahlas: „To jako fakt můžem vypadnout už teď?“
„Ne, je třicet jedna. Odchod ve tři čtvrtě.“ Kdosi ve firmě, kdo eviduje příchody a odchody skladníků, nejspíš nerad dělí šedesáti, takže odcházet je povoleno pouze ve čtvrthodinových intervalech, ani o minutu jinak. Bylo mi to výjimečně jedno. Ke štěstí by mi stačil odchod ze světla. A já tu měl navíc čas si nakoupit a začít s doháněním všeho, co jsem od pondělí do čtvrtka nuceně zanedbal na sobě i doma. O celou hodinu a čtvrt jdeme domů dřív. No prostě zázrak.
Zítra někoho vylosuju
Při obíhání obývacího pokoje s pytlem na odpadky jsem narazil na obálku s volebními lístky. Vzpomněl jsem si, jak se kdosi před asi dvěma týdny zmínil o tom, že budou evropské volby a jak jsem si slíbil, že se na to podívám, jakmile bude čas. Od tý doby jsem měl co dělat, abych z informací o světě udržel krok alespoň s titulky článků v novinách, natož abych k tomu studoval kandidáty.
Čas byl až teď. Chvíli jsem váhal, jestli obálku rovnou nevyhodit, ale nedalo mi to a aspoň jsem zalistoval a pročetl si názvy stran a jména a profese jejich jedniček. Někde kolem lístku č. 22 jsem se hlasitě rozesmál a řekl si, že lístky nevyhodím, že něco tak absurdního pravděpodobně získá časem nejen historickou, ale i uměleckou hodnotu. A kdyby ne, tak bude mít příští generace alespoň čím sbírat psí hovínka.
„Hele, já už jsem prostě v prdeli a řek bych, že ne sám. Je toho moc. Moc stresu, moc všeho. Děláme víc chyb, protože jsme kvůli vám vyšťavený, a pak za to posloucháme kecy.“
Šel jsem radši uklízet, dokud na to bylo vidět, a na Evropu se prozatím vyprdnul. Tak jako tak bylo pro jakýkoliv rozhodnutí, který bych byl schopen sám sobě obhájit, pozdě. Prostě zejtra vylosuju kohokoliv, kdo mi nepřipadá jako úplnej komik, kterej se minul povoláním, nebo vyloženě bezednej Otesánek, případně nebezpečnej psychopat. A zároveň takovýho, aby jeho strana nebyla sektou pošahanců, ani mafiánskej spolek a podobně. Timhle sejtem jich, hádám, zas tolik neprojde.
No a teď tu sedím u kafe a zas listuju lístkama, a nakonec asi budu kroužkovat filosofa kulturního, i když bych nejradši nějakýho psychiatra. Sice ve spolku, kterej vede stařec s pochybnou pověstí, ale zas to vyvažuje slušnej počet velmi mladejch lidí. Nemaj žádnou šanci, řek bych, a filozof umí bejt pořádnej blbec, takže by to byla výhra nevýhra, ale i tohle je lepší, než co dalšího je v nabídce.
Dva papíry otočený čistou stranou
Dopíjím kafe, beru lístek a vyrážím. Míjím volební místo v naší obci a radši jedu psovi pro granule. Přemýšlím střídavě o svém kandidátovi, volbách a o zážitcích z minulého i tohoto týdne. Asi dvě hodiny před koncem předchozího pátku si mě zavolal výkonnej poddůstojník a pozval si mě do malý zasedačky.
„Tak to mám sepsaný, jo?“ zeptal jsem se při pohledu na dva papíry otočený čistou stranou nahoru u místa, kam zasedal. Sám jsem zasednul naproti němu.
„Nic nemáte sepsaný.“
„Tak to jsem rád,“ divil jsem se.
Ptal se, jestli se podle mě přesčasy vzájemně sčítají a odčítají s běžnou pracovní dobou. A chvíli jsme spolu sčítali a odčítali na kousek počmáranýho papírku, úplně jinýho než ty dvě stránky. Řek jsem mu, že se mi to nezdá.
„Proč se ptáte?“
„Dneska máte skoro hotovo a moh bych vás pustit dřív, ale nevim.“
„Tak jako je to na vás, že jo, vy to tu řídíte. Podle mě bych tady měl bejt normálně do dvou, ale klidně pudu rád dřív. Každopádně tady nemusim bejt tenhle tejden dýl, což je pro mě podstatný, protože osm hodin nařízenýho přesčasu v tomhle tejdnu už mám za sebou.“
„Tak hele…“ a zase jsme chvíli sčítali a odčítali.
Můžu dokázat hned několika vysvědčeníma, že v matematice jsem byl vždycky příšernej, ale o tom, že osm mínus dva neni nula, jsem prostě pevně přesvědčenej. Navíc sčítat přesčasy a běžnou pracovní dobu do jednoho balíčku mi připadá tak trochu jako nesmysl. Možná to jde. Možná ne. Fakt nevim. Ale nadělat si celej jeden den v tejdnu navíc, abych za to pak dostal milostivý propuštění o hoďku dřív v pátek, to mi nepřipadá zrovna jako benefit roku.
„Vy tu prostě zacházíte s přesčasama, jako by to bylo něco normálního.“
„Už při nástupu jsem vám řikal, každýmu to řikám, že tady se pracuje tak, že někdy je toho víc a někdy míň.“
„A já jsem s tim souhlasil. Chápu to. Ale jsou nějaký limity. My jsme tady zavřený už měsíc nebo jak dlouho a furt nás tady jenom někdo prosí o víc a víc. Míň toho neni skoro nikdy. Některý z nás maj i osobní život, kterej potřebujou nějak stíhat.“
„Pochopte, že je potřeba připravit to pípání a svátky jsou vždycky masakr.“ Pípáním myslel přípravu jakýsi politikou nařízený sledovačky oběhu zboží, se kterým naše firma obchoduje.
„Tomuhle rozumim, ale na poslední poradě, kdy jste tady nebyl, nám ředitel řek, že to pípání zas tak nutný nebylo. Že jsme tady byli vlastně úplně zbytečně do rána a šlo to dělat jindy. Přesčas má bejt výjimečná záležitost a vy si tady na nás během masakru zkoušíte ještě navíc nějaký nový hračky.“
„Chtěli jsme to vyzkoušet právě během toho masakru, ale kdybych tady byl, tak to proběhlo úplně jinak.“ A jako každej správnej generál po bitvě mi potvrdil, že jsme tady byli zbytečně, ale jenom proto, že tu nebyl. Jako by to nebylo úplně jedno.
Moct tak chodit o pauze ven
Cestou pro granule prudce brzdim před chlapem, kterej vlítnul na přechod, jako by byl na ulici sám. Dítě na koloběžce, který jelo těsně za nim, zastavilo a chvíli váhalo a rozjelo se, až když si bylo jistý, že se nic nestane. Proč nemůžou volit děti? V patnácti dostanou občanku, průkazku zodpovědnosti. A můžou bejt trestaný a můžou souložit a zadělávat si na průsery, který si ponesou dál, ale o budoucnosti jim rozhodujem my a ještě starší než my, a oni můžou jenom koukat a čekat, co se bude dít, a doufat, že je nic nesrazí.
„Hele, já už jsem prostě v prdeli a řek bych, že ne sám. Je toho moc. Moc stresu, moc všeho. Děláme víc chyb, protože jsme kvůli vám vyšťavený, a pak za to posloucháme kecy.“
„Za chyby přece v těchhle dnech nic neplatíte.“
„No ale v klidu se to taky zrovna nepřechází…“
Cejtil jsem, že začínám ztrácet chladnou hlavu, a skutečně jsem jí ztrácet začal. Vypustil jsem cosi jako „tak hele, na škále stresu…“ čemuž se poddůstojník začal smát. Nebyl to zrovna výraz z řeči lidí od tabulkovejch editorů, to jsem musel uznat. Znělo to bláznivě.
„Já nemám čas ani pustit psa, aby se přes den vyvenčil,“ zkusil jsem se opravit.
„Tak to chápu. Vedoucí směny by vás přece pustil, zkuste si říct.“
„Vy byste dovolil, aby mě v těchhle dnech někdo pouštěl na hodinu pryč? To jako fakt?“
„Hm… Tak další věc. Přestávky. Firma vám tady dává navíc čtvrthodinu, to podle vás musí nebo nemusí?”
„Jasně že nemusí,“ řek jsem nejistě, protože jistě to nevim a odskok od tématu mi taky zrovna nepřidal.
Poddůstojník vzal papírek, na kterej předtím zapisoval výpočty a nakreslil šišatou kostičku kolem předem načmáraného slova ne u slov přestávka a čtvrthodina. Slovo ano buď škrtnul, nebo nebo nešktrnul, jistě si to nevybavuju, ale každopádně se mu podařilo vyčarovat ve mně dojem, že přestávky můžou být zrušeny. Podle dojmu jsem zareagoval.
„No jako, jestli chcete zrušit tu čtvrthodinu, tak já pak budu muset začít rejpat do neplacený půlhodiny.“ On podle dojmu odpověděl:
„Podle zákoníku práce se půlhodina neplatí.“
„Platí, pokud nás tady v tu dobu nutíte bejt. Vaší čtvrthodinu navíc beru jako kompenzaci, a to celkem rozumnou v tomhle provozu, za to, že nikam nechodíme.“
„Kam byste chtěl chodit, za půl hodiny se nic stihnout nedá.“
„Třeba nakoupit se dá celkem dobře. Nebo prostě jenom vypadnout bez účelu, abych moh na chvilku trochu vypnout. To je přece moje věc, jestli něco stihnu nebo ne.“
„Firma prostě nechce, abyste někam chodili. Máme směrnici…“
„Já jsem svobodnej člověk ve svobodný zemi a žádná vaše směrnice mi nemůže nařídít bejt tu v době, kterou mi nijak nekompenzujete. Nemůžete mě tu držet jen tak zavřenýho.“
„No, moje přítelkyně dělá na ústředí, a taky odchází… zeptám se na to. A jak byste to řešil? Musíme vás při odchodech zkontrolovat.“
„Co já vim. Posaďte si ke dveřím nějakýho vrátnýho, kterej se o to bude starat.“
„To těžko. Jestli chcete, tak si vždycky najděte někoho, kdo vás zkontroluje, a můžete jít.“
„Jako… že tu budu půl přestávky někoho někde chytat, aby mě prohlíd…?“
„A odpíchnete si to…“
Vzpomněl jsem si na píchačkový zaokrouhlování a uvědomil si, že tu vlastně mlátim hlavou o zeď.
Já tu nemůžu mít hloučky
V granulovým krámě tma, ale otevřeno. Ptám se, jestli můžu nakoupit, a omlouvám se, že jdu asi nějak blbě.
„V pohodě, můžete. Jestli vám nebude vadit, že nedostanete EET účtenku. Mám to už vypnutý.“ Vybavil se mi, nevím proč, včerejší pytel na odpadky.
„To mi vadit nebude. Děkuju.“
Víc a víc ve mně sílil dojem, že to, že se tu s ním vůbec bavím, zadělává na potíže všem v baráku, ne jenom mně. Chtěj nám sebrat přestávku navíc a ještě víc zprotivit normální přestávku. Jsme sklad s drobným zbožím a dost se tu naběháme. Patnáct až dvacet kilometrů denně není žádná vzácnost. Slova rychlost a běhat jsou tu mantrou. Možnost zastavit se tu má cenu zlata. Zvolil jsem si mlčet. A nějak se zabavit.
Nevěřim až tak stoprocentně, že někde hluboko pod nánosem zaměstnavatele je to špatnej člověk, myslim si to o málokom. (Jsem zkrátka vadnej, proto jsem skladník asi.)
Zatímco jsem si prohlížel dvě prázdný stránky na poddůstojníkově straně stolu – z mýho úhlu vypadaly z druhý strany potištěný –, vzpomněl jsem si na kolegu, kterýho vyhodili náramně rychle po tom, co sepsal petici a údajně velmi sprostý doprovodný dopis o poměrech na naší pobočce a odeslal ho na centrálu. Prej mu nabídli dvě smlouvy. Dohodu a něco druhýho, co nepřijal. Ale pro mě prej nic nemá, řikal přece poddůstojník, tak proč tu jsou ty dva papíry? Jako podložka na ten poznámkovej cancík?
„Děláte hloučky. Já tu nemůžu mít hloučky.“
„Cože dělám?“
„Hloučky.“
„Jaký hloučky?“
„Lidi shlukujete.“
„Já shlukuju lidi?”
„Jo.“
„Jak to dělám?“
Nějak jsem si toho nebyl vědom. „Hele, pokud vim, tak se ozývám jenom při poradách. To, že za mnou někdo přijde a zeptá se na detaily, protože by taky rád občas domu jako člověk, to je snad jenom slušnost, že mu odpovim. Žádný hloučky nikde neorganizuju, o přestávkách řešíme stejný blbosti jako vždycky. Vy myslíte, že vám tu něco organizuju?“
„Já tady prostě nechci hloučky.“
„Takže když se mě někdo na něco zeptá, tak mám mlčet?“
„Nechci tady hloučky.“
„A to jste si ještě nevšim, že tyhlety hloučky nevznikaj kvůli někomu, ale kvůli vašemu přístupu k nám?“ A zmínil jsem dříve vyhozeného člověka, o kterém na poradě po jeho vyhazovu taky padlo sousloví „dělal hloučky“. „Tyhlety hloučky nikdo nedělá. Tyhlety hloučky prostě vznikaj. Lidi nejsou stroje. Vyhodíte mě, a za půl roku tu zas budete mít hloučky u někoho dalšího, kdo si nezvládne nechat dělat na hlavu do nekonečna.“ A jmenoval jsem dalšího člověka, kterej dělal hloučky, a poddůstojník mi sdělil, že o tomhle ať radši mlčim, a dost do detailu mi popsal jeho dluhy a situaci vůbec a vyslovil domněnku, že strategií přežití tohohle člověka je jakási důmyslná kombinace lenosti a něčeho, co jsem nezvládl vnímat, ale myslím, že padlo cosi jako že potřeboval bejt bez peněz. Přestal jsem stíhat a ztratil se ve vlastních myšlenkách. Jak sakra tyhle detaily ví? To mu to ten dotyčnej řek? Oukej. Ale proč to teď on řiká mně? To je prostě jenom taková drbna, nebo má na každýho z nás nějakej takovej příběh? Má něco i na mě, nebo prostě jenom neumí držet hubu zavřenou a nedokázal neříct, co náhodou věděl?
„Firma prostě nechce hloučky. A asi je i organizujete, když už. Jak jinak si mám vysvětlit, že za mnou přišel Tonda a ptal se mě, kdy může domu?“ Tonda je smyšlený jméno nesmyšlenýho kolegy, kterej nemá úplně ty nejrychlejší kolečka v hlavě. Většinou mluví o sportu nebo o tom, co musí odpoledne udělat a jestli půjde nebo nepůjde do hospody, jestli si dneska vsadí nebo ne. Hodnej, skromnej, přitroublej kluk bez jinejch ambic než splnit si povinnosti a vidět ve svym životě tolik fotbalu, kolik jenom stihne. Hloučkama mě dostal do kolen. Drbáním otupil. Tondou mě dorazil.
„Takže na skladu a tak… mlčet. Jasný.“ Sesumíroval jsem si nahlas poučení. Neodpovídal.
Ani nejsem zvědavej na výsledek
Volby odkládám, jak jenom dovedu. Zastavuju u místní sámošky. Respektive bokem. Opravuje se silnice. Jsem rád, že se trošku projdu. Venku je nádherně. Sámošce řikám U Číňanky, i když je to Vietnamka. Jsem blb, ale co nadělám. Kolegové Vietnamcům říkají švábi. Řek bych, že nesnášet cikány konečně vychází z módy, tak se to dneska dělá takhle.
Chodim tam rád. Je to malý útulný místo, kde se vždycky najde něco na zub a nemusím kvůli rohlíkům projít bludištěm lákadel jako jinde. Kupuju si něco k jídlu i k pití a cigarety. Cinkání při placení probouzí Vietnamčino dítě. Ona mu česky řiká, ať dá pokoj. Odcházím a vzpomínám na to málo, co vím o evropských hodnotách, ale i na to, jak až zbytečně často Evropa tlačí na pilu, a obhajuju si svýho kandidáta tim, že umí psát a mluvit a myslet, tak nám snad dá nějak víc vědět o tý Evropě třeba, a v nejhoršim aspoň budem včas vědět, kdy zdrhnout. Na rozumný důvody a rozumnou volbu prostě neni čas.
„To nechápete, že dost z toho, co tady řešíme, by se dalo zmírnit tim, že byste k nám přistupoval trochu individuálnějc? Máte tady lidi, kterejm žádný přesčasy nevaděj, dokonce i takový lidi, který by jich chtěli víc, a pak lidi, který jsou prostě nastavený jinak. Proč myslíte, že vám odsud zdrhaj mladý? To to neumíte nějak propojit?“ Dozvěděl jsem se, že firma nás vnímá jako jakýsi kolonky, jakýsi abstraktní jednotky, balíčky čehosi, a každej balíček má svojí velikost, obsah nikoho nezajímá, jen velikost. A jinak než balíčkovou metodou to prostě nejde, ani na úrovni pobočky.
„Bavim se tu s váma už tři čtvrtě hodiny. Kdybych to měl dělat s každym, jak by to vypadalo?“ Mlčel jsem. Vzdal jsem se. Jenom v duchu jsem si pomyslel: „No, máknul by sis docela. Od toho tu seš, ne?“ Ale i poddůstojník je evidentně taky jenom člověk. Taky má svý limity, a když vidí, že na něco může hodit bobek, tak ho hodí. Koneckonců teambuildingová stydlivá ožíračka má být zanedlouho, takže co jim to vlastně vyčítám. Jeden úhlednej balíček lidství dvakrát do roka? Úplná nádhera nebeská.
Vystupuju u volební místnosti a vcházím a hledám se v abecedě a zalejzám za paraván a kolečkuju a dávám lístek do obálky a vhazuju a loučím se a cestou pouštím pajdavýho dědka do úzkejch dveří a on děkuje a jedu domu. Ani nejsem zvědavej na výsledek. Na ČT24 evidentně taky ne. Jasně, výsledek až zejtra, ale co průběh, odhady, cokoliv? Zase cosi o druhý světový. Asi je potřeba zrovna dneska vyřešit druhou světovou. Vypínám zvuk.
Nešlo mi už o nic. „Nedávno jste se tady objevil v noci, abyste pomoh druhý směně…“ snažil jsem se říct uznale. Vážně tady byl a pomohl jim. A podal i dost slušnej výkon. Hádám, že sám od sebe to neměl, že mu to někdo nařídil, ale vážně nevím, třeba to bylo jinak a prostě chtěl sám pomoct situaci, která se vymkla. Nevěřím až tak stoprocentně, že někde hluboko pod nánosem zaměstnavatele je to špatnej člověk, myslim si to o málokom. (Jsem zkrátka vadnej, proto jsem skladník asi.) Chtěl jsem vědět, co je to vlastně za chlapa.
„… a sám jste to další den nedal. Půlka těch lidí, se kterejma jste tu byl, tu byla nastoupená další den na půl dvanáctou. Vy jste zůstal doma celej den.“
„To jsem měl dlouhodobě naplánovaný, to volno…“ Oukej.
„… a že jsem toho udělal málo, tak to je snad jasný…“ začal se nevím proč bránit.
„Nikdo vám nevyčítá, že jste toho udělal málo, naopak, a že jste se objevil, bylo hezký…, ale že jste sám nedal to, co chcete po ostatních, jste si zkusil. Další den jste se tu ani neukázal.“
„To jsem měl dlouhodobě naplánovaný…“ Na drbnu je najednou nějak málo ukecanej. A ten samolibej výraz byl taky něco úplně novýho.
„To jsem měl dlouhodobě naplánovaný volno na ten den. Mluvíte nesmysly.“
Málem vznikl hlouček
Moje volba je pitomá, podobně jako volba těch z mých kolegů, kteří šli nebo půjdou volit. Někdo volí podle úsměvu kandidátů, někdo podle údernosti hesla, někdo kvůli barvě plakátu, někdo proto, že si politiku plete se sportem a vždycky volí jen svůj tým a hodně jich nejde vůbec. „K čemu jako?“ Předpokládám, že hned po volbách se čtivější z nás zase dozvědí, že jsme bez výjimky banda debilů, co nás žene do záhuby. Velká hranatá excelovská škatule nezodpovědnejch idiotů, který nevěděj, co dělaj. No a můžu nesouhlasit?
„Tak to nějak skončíme,“ navrhnul poddůstojník. No konečně, pomyslel jsem si.
„Naše právní oddělení má jinej výklad zákoníku práce než vy,“… důtka… „noste uniformu“. A šup ven. Uvědomil jsem si, že se třesu a přestal jsem až včera. Během týdne jsem si všimnul, že když se mě kolega zeptal, co se dělo, a já mu odpověděl, že musím držet hubu, že prej dělám hloučky, tak se začal blížit další kolega a málem vznikl hlouček.
Uskočil jsem včas, aby zárodek hloučku nepropukl naplno, s omluvou, že musim makat a mluvit mám zakázáno, jsem vrazil sluchátka do uší a po zbytek týdne se snažil s nikým nebavit. Ve čtvrtek mě posadili na kontrolu a nechali přes deset hodin čumět do bedny. „Vrací se starej systém. Žádný střídání kontroly s běháním. Buď se celej den běhá, nebo kontroluje.“ Tonda byl utahanej ještě před začátkem zcela výjimečnýho přesčasu. Jistě to měl z mojí hlavy.
Autor je skladník.