Hrozivá pravda o změně klimatu

V červnu jsem měla úvodní prezentaci na téma klimatického ohrožení Austrálie na pravidelném každoročním sjezdu Australské meteorologické a oceánografické společnosti. Pro vědce, kteří pracují na poli klimatologie, jde o jednu z nejdůležitějších konferencí, a já v tom tedy viděla příležitost shrnout politickou i vědeckou realitu, ke které po nedávno proběhnuvších volbách v Austrálii směřujeme.

Jako jedna ze zhruba desítky hlavních australských autorů šesté zprávy IPCC, kterou máme právě rozpracovanou, velmi dobře chápu rychlost a závažnost klimatických změn, jež právě probíhají po celé planetě. Minulý rok jsem také byla zvolena na pozici jednoho z vědeckých poradců Climate Council, což je snad nejdůležitější nezávislý australský orgán pro poskytování veřejného poradenství v otázkách klimatické vědy a zákonů. Zkrátka se dá říct, že jsem jedna z mála Australanů, kteří jsou v natolik exponované pozici, že vidí hrozivou realitu nadcházející klimatické krize v její celistvosti. Při přípravě své prezentace jsem však sama prodělala hlubokou krizi, když jsem pochopila, že už není kam se před touto strašlivou pravdou schovat.

Oteplení o 2,8 až 5,8 °C

Tohle se mi naposledy stalo, když jsem navštívila svého otce v nemocnici poté, co tam byl převezen po velmi silné mrtvici. Ležel v bezvědomí na jednotce intenzivní péče a já jsem se společně s jedním právě sloužícím chirurgem podívala na jeho tomografický obraz. Doktor mi citlivě vysvětloval, že ta černá skvrna, která zabírala téměř čtvrtinu obrazu otcova mozku, byla rozlitá krev. Ačkoli dělali vše, co mohli, aby krvácení zastavili, poškození bylo katastrofické. Brutalita důkazů byla jasná – z náhlého pochopení se mi zvedl žaludek a podlomila kolena. Současné poznatky vědecké komunity jsou i pro experty podobným způsobem znepokojující.

Třebaže jsou ve hře samotné základy lidské civilizace, světové emise uhlíku nadále rostou.

Jedním ze standardních ukazatelů, které se používají pro měření dopadů globálního oteplování, je „klimatická citlivost“. Tento termín shrnuje všechno, co se týká globálního oteplování, ke kterému postupně dojde v důsledku dvojnásobného množství CO₂ v atmosféře v porovnání s předprůmyslovou dobou. Občas se tomuto ukazateli říká svatý grál klimatologie, protože nám pomáhá kvantifikovat konkrétní rizika, která lidstvu skrze postupující oteplování hrozí.

Víme, že koncentrace CO₂ se oproti předprůmyslové době zvedla z 280 ppm (parts per million, tedy částic na milion) na dnešních zhruba 410 ppm, což je nejvyšší naměřená hodnota za poslední tři miliony let. Bez zásadních pokusů o nápravu se tato hodnota nejspíše do roku 2060 vyšplhá na 560 ppm.

V roce 2013 přišel Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve své páté zprávě s odhadem, že takové zdvojnásobení CO₂ nejspíše vytvoří podmínky pro oteplení o 1,5 až 4,5° C, než se na Zemi vytvoří nová rovnováha. Avšak předběžné odhady propočítané z nejnovějších globálních klimatických modelů (jež se používají v nové zprávě IPCC, která vyjde v roce 2021) jsou mnohem vyšší, než co ukazovaly dřívější modelové scénáře. Předběžné zprávy poukazují na fakt, že dvojnásobek CO₂ v atmosféře nejspíše povede k oteplení o 2,8 až 5,8 °C, zatímco aspoň osm modelových scénářů, které byly vytvořeny ve vědeckých centrech na území Spojených států, Spojeného království, Kanady a Francie, hovoří o klimatické citlivosti až 5° C a více.

Zlomový bod 

Když tyto výsledky v březnu letošního roku poprvé viděly světlo světa v rámci jednoho klimatologického workshopu, moje schránka byla rázem zahlcena lavinou zpanikařených emailů od mých kolegů z IPCC. Co když mají ty modely pravdu? Co když Země už překročila nějaký zlomový bod? Zažíváme náhlé klimatické změny už teď?

Přestože přesné záznamy modelů nejsou ještě přístupné, je velmi těžké se neznepokojovat v situaci, kdy nejpokročilejší klimatické modely současnosti nezávisle na sobě poskytují stejně znepokojující výsledky.

Když byla v roce 2015 přijata Pařížská dohoda, Spojené národy si v ní vytyčily konkrétní cíl: udržet globální oteplování hluboko pod hranicí 2 °C, a co nejblíže 1,5 °C oproti předprůmyslové hladině (což znamená klimatické podmínky, které odpovídají období let 1850–1900). Ačkoli to byl jistě chvályhodný záměr, dohoda signatářským státům neuložila žádné právně zavazující limity ani neposkytovala žádné metody, jak jejich dodržování vymáhat. Místo toho se každá země za účelem omezení emisí zavázala k veřejně známým Vnitrostátním příspěvkům (NDC). V zásadě jde o to, že je na každé zemi, nakolik bude jednat pro veřejné blaho.

Zvláštní zpráva IPPC ke globálnímu oteplení o 1,5 °C, která byla publikována v říjnu, říká, že i kdybychom dosáhli nejambicióznějšího cíle oteplení o pouhých 1,5 °C, stejně by pomřelo mezi 70 a 90 procenty korálů, které jsou schopné tvořit útesy. S oteplením o 2 °C by zemřelo děsivých 99 procent tropických korálových útesů. Celý jeden činitel v zemské biosféře by tímto zmizel. Kaskádovitý efekt na všechny druhy života, který je na korálových útesech závislý, by byl nedozírný.

Takže jak pokračuje plnění cílů vytyčené v Pařížské dohodě?

Závazky se musí ztrojnásobit

V roce 2017 jsme dosáhli oteplení 1 °C nad globální předprůmyslovou úroveň. Podle zprávy Environmentálního programu Spojených národů (Emissions Gap Report), publikované v listopadu 2018, způsobí současný vklad Vnitrostátních příspěvků (NDC) do konce tohoto století oteplení o 2,9 až 3,4 °C ve srovnání s předprůmyslovými hodnotami.

Abychom předešli oteplování o více než 2 °C, musí světové státy ztrojnásobit své závazky omezení emisí. To je samo o sobě hodně, ale abychom předešli oteplování o více než 1,5 °C, musela by se snaha celého světa dokonce zpětinásobit.

Mezitím chce australská federální vláda do roku 2030 omezit emise o 26–28 procent pod úroveň, která byla aktuální v roce 2005, a experti odhadují, že tento přístup směřuje k oteplení o 3 až 4 °C. Navzdory vyjádření premiéra Scotta Morrisona, že své závazky Pařížské smlouvy splníme „levou zadní“, tvrdí zpráva Programu OSN pro životní prostředí, že Austrálie je jedna ze zemí G20, která do roku 2030 nedosáhne ani úrovně svých – i tak zanedbatelných – Vnitrostátních příspěvků.

Oteplení o 1 °C, které už zažíváme, dovedlo zabít padesát procent Velkého bariérového útesu. Sledujeme katastrofický kolaps ekosystému největšího organismu na planetě. Když se o tuto hrozivou zprávu dělím s posluchači po celém světě, tak se v tomto místě krátce odmlčím,  abych jim umožnila tuto informaci vstřebat.

Aby byla cesta zpět

Čím dál častěji se mi po mých mnoha vystoupeních stává, že se na pokoji nebo na zpáteční cestě znenadání rozbrečím. Občas dovede realita toho, co říkám, rozložit tu emocionálně zamrzlou část mé mysli, kterou si udržuji, abych mohla i nadále vykonávat své zaměstnání. V těchto momentech vyplave na povrch čirý zármutek. Je to jediný pocit, který se blíží té bolesti, již jsem pocítila, když jsem pochopila rozsah poškození mozku svého otce. Člověk musí být velmi statečný, aby si dovedl přiznat, že věci už občas nelze vzít zpět.

Avšak poslední dobou je tento zármutek často střídán pocity zlosti – vulkanické, výbušné zlosti. Protože v té samé zprávě IPCC, která popisuje nastávající apokalypsu, vědecká komunita také jasně tvrdí, že omezit oteplení o 1,5 °C je geofyzikálně možné.

Emise vypuštěné v minulosti by samy o sobě nejspíše nedovedly zvýšit teploty o více než 1,5 °C nad předprůmyslovou úroveň. Zpráva IPCC říká, že pokud by emise všech skleníkových plynů byly okamžitě omezeny na nulu, tak jakékoli další oteplování nad současný 1 °C by v rozmezí příštích dvaceti až třiceti let nestouplo více než o 0,5 °C. To znamená, že pokud okamžitě něco uděláme, tak je technicky možné naše směřování zvrátit. Jediné, co chybí, je silná globální regulace.

Třebaže jsou ve hře samotné základy lidské civilizace, světové emise uhlíku nadále rostou. Vědci už teď kvůli tomu kladou hlavní důraz na zkoumání toho, jak se planeta při podobných teplých obdobích zachovala v minulosti.

Nejdetailnější shrnutí podmínek, které panovaly při předešlých teplých obdobích Země, bylo publikováno v červnu 2018 v jednom z nejprestižnějších vědeckých časopisů, Nature Geoscience. Na zprávě se podílelo 59 expertů ze 17 zemí. Zpráva přichází s tvrzením, že v minulosti bylo oteplení o 1,5–2 °C dostatečné na to, aby zamíchalo s klimatickými zónami a přimělo pozemské a mořské ekosystémy k „prostorovému přeorganizování“.

Tyto změny pak spustily dlouhodobé procesy tání ledovců v Grónsku a na Jižním pólu, což s sebou přineslo zvýšení hladiny oceánů o šest až třináct metrů, které trvalo tisíce let.

Zkoumání klimatické minulosti Země nám říká, že oteplení o 1,5 až 2 °C zatřese se světem způsobem, který si lidé nedovedou ještě představit. A dopady oteplení o 3–4 °C, kam momentálně směřujeme, je pro nás velká neznámá. Části Austrálie se stanou neobyvatelnými a další oblasti naší země budou vystaveny extrémnímu podnebí.

Politika netečná k vědecké realitě

Tento rok se každoroční sjezd Australské meteorologické a oceánografické společnosti konal v Darwinu, tedy městě, které bylo na Štědrý den v roce 1974 zasaženo cyklónem Tracy, který ho takřka celé zničil. Až sedmdesát procent všech budov a osmdesát procent obytných domů bylo zničeno. Zemřelo 71 lidí a většina ze 48 000 obyvatel se ze dne na den ocitla bez domova. Podmínky byly tak krušné, že bylo třeba evakuovat 36 000 lidí, mnoho z nich za pomoci vojenských letadel. Byla to monumentální katastrofa.

Zatímco jsem tyto informace zpracovávala pro svou prezentaci, došlo mi, že cyklón Tracy byl jistým způsobem varování. Bez zásadních změn se dočkáme toho, že tropické zóny se dotknou jižní hranice současných cyklónových zón, a dostanou se tedy do míst, jako je třeba jihovýchodní Queensland a severní Nový Jižní Wales, kde zatím neexistuje taková infrastruktura, která by se dovedla s cyklóny vyrovnat. Tyto oblasti momentálně čítají 3,6 milionů obyvatel; jednoduše nejsme připraveni na to, co nás čeká.

Existuje velmi racionální důvod, proč australští školáci jdou do ulic – ve hře je opravdu strašně moc. Já osobně už také nemůžu mlčet o rozsahu tohoto globálního ohrožení. S ohledem na to, jak moc je politika v této zemi netečná k vědecké realitě, je zcela zásadní začít na toto téma pragmatickou celonárodní debatu. Jinak se pro nás stane hrozivou realitou život na nestabilní a nebezpečné planetě.

Jako klimatoložka, která žije v této komplikované historické době, se snažím nabídnout stejnou profesionalitu, jakou měl doktor tu noc u mého otce na jednotce intenzivní péče. Je třeba reflektovat tato fakta s jasnou myslí a soucitem.

Ještě máme čas se pokusit nejhorší dopady této katastrofy zvrátit, ale musíme jednat pohotově. Otázka tedy zní: Podaří se nám mobilizovat lidstvo dostatečně rychle?

Autorka je klimatoložka a spisovatelka.

Z anglického originálu The terrible truth of climate change, publikovaného na webu The Monthly, přeložil Vít Bohal.