Dovolte mi, abych byl chvíli „nekorektní“. Bez „politické korektnosti“ je třeba říci, že naše současná vláda je nebezpečná. Většinou je neschopná, ale především představuje hrozbu pro lidi, krajinu i budoucí generace. Ministerstvo životního prostředí schválilo pokračování těžby na hnědouhelném dole Bílina. Zní to na první poslech banálně, nedůležitě, možná až nudně, já vím. Ale skrývá se za tím jeden z nejhorších kroků české vlády za velmi dlouhou dobu. A netýká se jen těžařů a místních obyvatel. Zasáhne všechny obyvatele Česka i celé planety. Co tedy konkrétně znamená?
Česko ohrožuje planetu
Za prvé, vláda ohrožuje zdraví lidí i celé planety. Mikroskopický prach ze spalování uhlí už teď zabíjí tisíce lidí ročně. A používání fosilních paliv je hlavním důvodem oteplování planety (související katastrofické scénáře si dosaďte dle libosti). Zatímco se řada zemí v pochopitelném pudu sebezáchovy uhlí zbavuje, Češi si na něm budují závislost. Snažte se, jak chcete, zní zpráva z naší kotliny světu, přecházejte na čistou energii, snižujte spotřebu, zachraňujte klima, stejně tu vždycky budeme my Češi, kteří vám nakonec do vzduchu a do plic slavnostně naženeme jedovatý kouř a do atmosféry napumpujeme skleníkové plyny. Česko mi občas připomíná jednoho mého kamaráda, který se na chatě opile dobelhal do kuchyně, kde ostatní pečlivě chystali večeři, dlouze se zadíval na jídlo, hrnce, talíře a příbory, a pak všechno – mohutně a bez váhání – poblil. Akorát u toho nebyl v saku jako ministr Brabec.
Za druhé, rozhodnutí ministerstva ignoruje občanskou společnost. Více než 4500 lidí poslalo připomínky proti rozšíření dolu. Přáli si, aby bylo vyhodnoceno, jak těžba ovlivní životní prostředí. Jenže zatímco před několika dny Andrej Babiš a ministr Brabec před kamerami slavnostně „zachraňovali“ sysly (nebo co to vlastně dělali), ministerstvo přijalo dokumentaci od těžařů, která vůbec neobsahovala posouzení toho, jak důl ničí klima. Úředníci přitom sami vyčíslili, že další kutání vytvoří 11,5 milionu tun CO2 za rok; vzápětí se ale tímto „nepodstatným“ detailem odmítli zabývat. Těžit se přitom ve velkolomu má až do roku 2035.
Civilizace, která se vysmála uctívání přírody, aby poté sama sebe málem zahubila svým postojem k životnímu prostředí, si zaslouží místo v síni slávy Darwinovy ceny.
Češi dávají planetě zabrat už delší dobu. Takzvaný „overshoot day“ značí den, kdy to lidstvo „přestřelilo“ s čerpáním zdrojů a spotřebovalo přírodní zdroje, které planeta dokáže během roku obnovit. Letos nastal tento den na konci července. Od té chvíle jedeme na dluh, který nedokážeme splatit. Pokud by se ovšem toto datum vypočítávalo jenom podle spotřeby Čechů, nastalo by vyčerpání zdrojů už v polovině dubna. Ze světa si bereme více, než je Země schopna znovu vytvořit. Tahle česká sebevražedná bilance souvisí právě s uhlím – polovina energie Česka pochází ze spalování pravěkých fosílií v elektrárnách, které začalo v drastické míře v devatenáctém století a které do století jednadvacátého protlačují papaláši mentálně zamrzlí ve století dvacátém. Česko je stroj času, který se zbláznil.
To, co zde provádíme, přitom nezůstává v naší „malé zemičce“, jak si infantilně nalháváme. Představujeme ohrožení na globální úrovni. Kouř, jedy, prachové částice, oxid uhličitý – nic z toho nedbá na hranice českého státu. Na hranice toho státu, který chtěli politici tak urputně bránit před migranty (kteří nedorazili) a jehož lesnictví a zemědělství nechávají napospas změnám klimatu (které naopak přišly a jen tak neodejdou). Zároveň to ale znamená, že změna v Česku může znatelně prospět globální situaci. Co je tedy možné udělat?
1. Otravujte politiky. Především ty, kteří otravují vzduch. Pište politickým zastupitelům, ať už je to starosta, poslanec nebo ministr. Posílejte maily, ptejte se, chtějte odpovědi. Použít můžete některou z následujících otázek, případně zformulujte vlastní: Proč nebude Česko „uhlíkově neutrální“ (to znamená: proč bude i nadále ničit planetu?), přestože se řada ostatních zemí snaží skoncovat s uhlím a přejít na jiné zdroje energie, které mají nezanedbatelnou výhodu, že nezpůsobí celoplanetární genocidu? Jaké plány přednese Česko na summitu v New Yorku, na COP25 v Santiagu nebo v Británii na COP26? Proč česká vláda zcela ignoruje vědu a přese všechny odborné studie o fosilních palivech vědomě zabíjí vlastní obyvatele? Věděli jste, že na záchranu klimatu nejspíš nemáme dvanáct let, ale osmnáct měsíců? Co konkrétně budete v následujících osmnácti měsících dělat, pane starosto, pane poslanče, pane ministře? Požadujte konkrétní kroky. Začít můžete teď hned mailem, ve kterém požádáte ministra Brabce, aby se chytil za nos a nesmyslné rozhodnutí ministerstva povolit těžbu na Bílině ještě přehodnotil a zrušil.
2. Chtějte čistou energii. Energie z takových zdrojů, které planeta dokáže obnovit, je pro naši budoucnost zcela zásadní. Skoncování s fosilními palivy není záležitost názorů ani politického přesvědčení – jedná se o nutnost. Požádejte svého dodavatele energie, aby vám nabídl „čistý“ tarif. Tlačte na starosty, aby vaše město nebo vesnici napájeli bez spalování uhlí. A nenechte se zastavit šibolety o tom, že obnovitelná energie je přece nesmysl, protože vítr nefouká, sluníčko nesvítí, voda neteče. Například nizozemský Nijmegen je desáté největší město v zemi – žije v něm 173 600 lidí – a deset procent elektřiny je dodáváno pouze z obnovitelných zdrojů. Zeleň pokrývá téměř pětadvacet procent městského prostoru, je v něm instalováno 1485 solárních panelů a 7100 domácností dostává energii z komunitního větrného parku. Ten je financován tisícovkou investorů – ve výsledku je přeměna města nejenom udržitelná (město nezabíjí samo sebe á la model Česko), ale celý proces je navíc ziskový pro samotné obyvatele. Postupnými kroky chtějí místní lidé docílit toho, že do roku 2045 bude jejich město energeticky neutrální (pokud je tedy do té doby nezaplaví moře a oni nebudou muset emigrovat do vnitrozemí, kde je přivítají Brabec s Babišem, oba v hornických kutnách a se syslem v ruce).
3. Požadujte demokracii i na výplatních páskách. Ekologická krize přišla v nevhodnou dobu, jak už to konce světa většinou dělávají. Současný systém sice poskytuje řadu výhod a občanských možností, ale strukturálně se jedná spíše o feudalismus. Pouhých 26 nejbohatších jedinců (!) vlastní stejně jako 3,8 miliardy nejchudších obyvatel planety. S takovým rozložením bohatství by nešlo vyhrát ani Monopoly, natožpak zachránit planetu. Podle řady odborníků je proto nezbytné změnit způsob, jakým se přerozděluje bohatství – nikoli z nostalgie po komunismu a Auroře, jak mnozí určitě namítnou, ale s ohledem na přežití lidstva. Jednat by měly především vyspělé státy, které mají dostatek kapitálu. Mezi potřebné kroky patří například přerozdělení stávajících příjmů, zkrácení pracovního týdne, záruka zaměstnání a důstojné mzdy a také rozšíření přístupu k veřejným statkům. Zajištění prostředků a celkové zvýšení životní úrovně by lidem umožnilo kupovat dražší, ale zdravější potraviny (jejichž vypěstování nezpůsobilo genocidu nějakého živočišného druhu), kratší pracovní týden by snížil spotřebu energie – omezil by se všechen ten benzín a nafta potřebné k tomu, aby se stovky milionů jedinců dopravily do zaměstnání, několik hodin předstíraly práci, a pak se zase vezly domů, narvaly se fast foodem (jehož výroba si vyžádala vykácení původního pralesa) a nakonec zalehly do postelí ve stresu, jestli budou mít po výplatě na nájem. Důvody k takovým změnám na sebe nenechávají čekat. Například: kvůli extrémním teplotám v červnu opět zdražila zelenina – a zkuste lidem s nízkým platem vysvětlovat, že jejich párek za osmnáct korun „škodí přírodě“, zatímco vaše paprika za osmdesát je „eko“, a navíc je na ní fotka lokálního pěstitele. Anebo že za každou papriku vysadí tenhle pěstitel bambilion stromů a založí ještě více včelstev a že jste celkově více ohleduplní, protože máte papriku. V lepším případě dopadne takové situace tak, že dotyčný před vámi sní párek a bude rád, že mu zbylo pár stovek do další výplaty. Šetrný „životní styl“ nemůže být zábavou pro elitu, ale možností dostupnou pro všechny.
4. Nakupujte bez plastů. Jistě, je snadné smát se těm, kteří se rozhodli spasit svět tím, že si v obchodě „nevzali pytlík“. Jenže nedávná studie ukázala, že výroba, přeprava a spalování plastů způsobuje celosvětově až 0,86 gigatun CO2 – celý plastový průmysl tedy produkuje tolik skleníkových plynů jako 186 uhelných elektráren. Právě plasty a petrochemické výrobky pohltí 12 procent roční spotřeby ropy a poptávka se žene stále výš – v roce 2030 by na jejich výrobu padla třetina vytěžené ropy. V roce 2050 by měl svět sice skoncovat s pálením uhlí, jenže škodliviny způsobené plastovou spotřebou by se v té době mohly rovnat znečištění ze 615 uhelných elektráren. Třeba takový Exxon Mobile (který má už několik dekád dobrý čich na ty oblasti průmyslu, které hodně vynášejí a zároveň mohou velice snadno zničit svět) už nyní investuje do továren na plasty. Spočítali si totiž, že používání elektromobilů nemusí znamenat konec ropy – akorát se nebude spalovat v motorech, ale například v podobě plastových pytlíků. Těch pytlíků, které můžou za pár let ohřát planetu, a to i bez přispění uhlí. Těch pytlíků, které je prý legrační vůbec řešit…
5. Považujte přírodu za posvátnou. Naše rozumná civilizace si zvykla – minimálně od dob misionářů – opovrhovat všemi ubohými primitivy, kteří uctívají stromy, řeky, zvířata, ptáky, brouky, tůně, prostě všechny entity, které naše kultura naopak velmi racionálně, efektivně a bez emocí ničí. Nejprve se jednalo o uctívače ďábla, poté o tmáře – posvátnost nějaké hory přece nelze vědecky dokázat. Ano, posvátnost čehokoli není možné vědecky prokázat jaksi z principu – posvátno nemůžete rozpitvat, oštítkovat a uložit do archivu, jinak by to nebylo posvátno. Ale především – vědecky prokázat nelze ani to, že člověk má právo těžit jakékoli zdroje a devastovat krajinu. Posvátnost řeky ani právo na těžbu neumí věda verifikovat. Takové věci – péči o krajinu, nebo její ničení – buď děláte, nebo neděláte. Jediné ověření je tedy praxí, podle výsledku. A zde se ukazuje západní přistup, který svět redukoval na zásobárnu zdrojů, jako fiasko evolučních rozměrů. Civilizace, která se vysmála uctívání přírody, aby poté sama sebe málem zahubila svým postojem k životnímu prostředí, si zaslouží místo v síni slávy Darwinovy ceny.
Uctívání přírody je mnohem lepší a udržitelnější postoj, především proto, že funguje. A není nutné dávat příklady z dalekých kontinentů: třeba islandská víra ve skřítky a víly, kteří obývají určitá místa v krajině a chrání je, vedla k tomu, že jsou tyto oblasti skutečně méně zasažené stavbou dálnic a developerskými projekty. Lidé zkrátka nedovolí jejich zničení. Nejedná se přitom o výzvu k pověrčivosti – lidský život jsme se také naučili považovat za „posvátný“. Chráníme jej, pečujeme o něj, chováme ho v úctě. To samé si zaslouží další obyvatelé planety.
V den, kdy vláda schválila další těžbu v Bílině, jsem procházel kolem vesnické policejní stanice. Na venkovní schody položili strážníci misku s vodou – pítko pro ptáky. A na nedaleké křižovatce stál několik dlouhých minut postarší pán. V ruce držel klacík a něco kutil mezi vozovkami, kolem hučela auta. Pak jsem konečně pochopil, o co se snaží. Červený brouk zalétl doprostřed křižovatky, která pro něj musela působit jako nekonečná asfaltová džungle. Brouk nevěděl, jak se dostat pryč. Pán se jej snažil nabrat a pomoci mu na vzdálenou trávu. Stál tam, trpělivě nabízel záchranné stéblo, nejspíš mu ujížděl jeden autobus za druhým, ale on tam čekal a navigoval zmateného brouka. Nabídnutí nádoby s vodou i krkolomný tanec s tyčí – obojí by bylo projevem péče. Vyjádřením úcty k životu. Naléhejte proto na ty, kteří spravují státní rozpočet – tedy naše společné finance – aby věnovali krajině stejnou péči jako průvodce brouků na křižovatkách či jako venkovští strážníci. Na rozdíl od nich jsou za to politici placení.
Nebudu vás už zdržovat závěrečným odstavcem. Zavřete tohle okno a otevřete mail. Pište. Jděte ven a nesekejte trávník. Buďte spojencem řek, stromů, ptáků… Buďte noční můrou politiků. Tím začíná sen o živé Zemi.
Autor je publicista.