Foto Arie van Ravenswaay, Pinterest
Sdělovacími prostředky proběhla zpráva o tom, že se v Česku přemnožili hraboši a trápí zemědělce i jejich úrodu. Snaha o řešení tohoto problému v podobě plošného trávení těchto živočichů je známá také. Jenže v debatách kolem hrabošů jsme zapomněli na to opravdu podstatné: na důvody samotného přemnožení. A ty bohužel souvisí s klimatickou krizí a špatným zemědělstvím.
Cíleně vyráběné sucho
Průmyslové zemědělství cíleně „vyrábí“ sucho. Děje se tak širokou škálou problematických přístupů k půdě: monokulturami, vysoušením půdy, odvodněním, chemií, příliš těžkými stroji, malým obsahem organiky v půdě, nevhodnou skladbou pěstovaných rostlin, velkými lány. Obilí je stepní tráva a hraboši, na rozdíl od nás, mají rádi sucho. Není tedy hlavní otázkou, zda trávit hraboše, ale jak zamezit takovému zemědělství, které jejich přemnožení způsobuje. Řešením je odchod od špatného systému. Musíme zrušit průmyslové zemědělství a vrátit do krajiny přírodní rovnováhu. To ale s rozséváním jedu půjde těžko. Je vcelku překvapující, že většině zemědělců ani politiků není stále jasné, jak se mají chovat. Přitom příklady neudržitelnosti současného jedovatého průmyslového zemědělství máme každý den doslova na stole.
Nic je nežere, naopak oni mají žrádla dost a díky suchu můžou vyrábět nové a nové pelíšky. Za to vše vděčí člověku.
Typickým nepochopením situace jsou prohlášení typu: „Hraboši se najednou přemnožili…“ nebo „Musí být sucho, abychom mohli trávit hraboše, protože za vlhka jed nefunguje.“ Traviči jako by si vůbec neuvědomovali, že sucho kromě nárůstu počtu hrabošů zvětšuje také dopady klimatické změny na českou krajinu i společnost, a že proto nemá smysl pokoušet se adaptovat na klimatickou změnu v zemědělství jedem. V době globálních změn k řešení většinou totiž nestačí slepě opakovat „vyzkoušené postupy“, „tradiční řešení“ nebo „selský rozum“, ale je nutné začít myslet opravdu systémově a jít k podstatě problému.
Správná otázka tedy zní: proč se vůbec nějaký druh přemnožuje? Na to vám odpoví každý ekolog. Ekosystémy a jejich správné fungování obvykle souvisí s jedním základním pojmem: autoregulací. To znamená, že se daří systém držet ve stavu „dynamické rovnováhy“. Jednoduše řešeno – nevzniká odpad, energie koluje v kruhu. Rovnováha se udržuje ne jedem, ale jídlem a lovem a mezi predátory a kořistí vznikají přirozené stavy. Počet predátorů vždy sleduje křivku výskytu lovené kořisti – predátoři se nemohou přemnožit a jsou vpravdě dobrodiním pro ty druhy, které by se bez nich přemnožily, neboť sežráním veškeré dostupné potravy by ohrozily samy sebe.
Systémy narušení
Přírodě s takovým ekosystémem říkáme divočina a obecně se označuje jako nejlepší z možných nastavení. Odborně se mu říká klimax. Druhá skupina ekosystémů je již více nebo méně vymknuta z rovnováhy: dochází zde k přemnožení, což je vždy známka výpadku predátora, a jde tedy o vychýlení z potřebné skladby organismů, a prakticky vždy je tím vinen člověk, který zasahuje do počtu druhů jejich vybíjením nebo ničením jejich biotopů. Druhý systém patrně není bez podpory toho prvního schopen trvale fungovat. Přesto tvoří většinu krajiny, kterou dnes v průmyslových zemích známe, a drtivá většina lidí ji bere za normální. Třetí skupinou ekosystémů jsou ty silně narušené – jde například o potěžební plochy, plochy měst, chemií zasažené vody či půdy, kalová pole s toxickou chemií, průmyslové skládky apod. Sem opět můžeme zařadit i (jedovatou) půdu průmyslového zemědělství, která je prakticky bez života. Jsou to rozvrácené ekosystémy neschopné dlouhodobé existence nebo s příliš nízkou primární produkcí (tvorba biomasy) na to, aby tam mohl probíhat pestrý život. Vyskytují se zde například bakterie, řasy, sem tam nějaký hmyz. Nicméně i zde může samozřejmě docházet k přemnožení.
Původně jedničkový ekosystém, kterým byl v Evropě po poslední době ledové prales pokrývající většinu jejího povrchu, se změnil na většině území v suchou polopoušť měst a umělou step, kterou nazýváme pastviny a orná půda. Na současné přemnožení hraboše bylo ve skutečnosti „zaděláno“ již od středověku prvním masivním kácením (klučením) lesů pro pěstování plodin. Na průmyslových polích živoří zbytky zvěře, rovnováha je totálně narušena, chybí většina predátorů nebo jich je málo. Apokalypticky vysušená krajina, kde každý průjezd zemědělské techniky zvedá prach a každý déšť odnáší stále více ornice, už nefunguje jako opravdová půda. A proto některé druhy, například právě hraboši, nacházejí na suchých polích bez predátorů ekologicky výhodnou niku. Nic je nežere, naopak oni mají žrádla dost a díky suchu můžou vyrábět nové a nové pelíšky. Za to vše vděčí člověku. Cestou, jak tomuto přemnožení čelit, ovšem nemůže být trávení krajiny a dalších zvířat. Fungovat bude jedině opravdová změna v přístupu k zemědělství a přírodě jako takové.
Autor je ekolog, hydrolog a ochránce přírody.