Protesty v Hongkongu jsou laboratoří moderní revoluce 

Na podzim 2014 jsem pro A2 napsal reportáž z protestů v Hongkongu, kterým se tehdy říkalo Occupy Central a západní média je onálepkovala jako deštníkovou revoluci. Při procházkách a rozhovorech v okupačních táborech mezi mrakodrapy mě nepřestávalo překvapovat, jak protestující studenti dokázali s nesmírnou kompetencí organizovat chod stanových městeček i celého hnutí, vyjednávat o svém politickém programu a dbát na spořádaný charakter všech akcí, při kterých jen málokdy docházelo k násilí a střetům s policií. Holky a kluci, často sotva středoškoláci, organizovali diskusní fóra, úklid odpadků i stavbu barikád a o všem také permanentně informovali svět.

Zároveň v tom byl i jistý smutek. Postupem času začínalo být jasné, že protestní hnutí nevydrží tlak policie, rozporuplného veřejného mínění i místních obchodních a kriminálních struktur. Že se vše dříve či později vrátí do normálních kolejí, Peking nepoleví ve své snaze o okrajování autonomie Hongkongu a minimálně vůdčí představitelé hnutí budou čelit nepěkným následkům. To se také stalo. Demonstrace utichly, Joshua Wong a další studentští lídři skončili po několikaletém soudním procesu na čas ve vězení a mohlo se zdát, že bojovníky o demokracii a autonomii Hongkongu spláchl běh dějin.

Demonstranti nevyužívají média jen ve smyslu prostého šíření informací. Dobře chápou i jejich vnitřní logiku a vědí, jakou moc mají dobře zvolené symboly.

Jenže nic nemohlo být dál od pravdy. Po pěti letech se protesty rozhořely v ještě větší síle, Peking stupňuje tlak, slušnost a rozdávání svačin policistům vystřídaly obušky, cihly a slzný plyn a jde jen těžko odhadnout, jak se situace nakonec vyvine. Je ale zjevné, že aktuální oživení protestního hnutí v Hongkongu do značné míry popírá domněnky a závěry, které si globální komunita před lety vyvodila z hnutí Occupy a na něj navazujících společenských pohybů v různých částech světa. V přímém přenosu můžeme sledovat, jak se z Hongkongu stává laboratoř budoucích revolucí a zdroj neocenitelných zkušeností a reflexe pro protestní hnutí v západní Evropě a USA.

Média jsou realita

Začít lze u toho, jakou roli v současných protestech hrají média a logika jejich fungování. Ve spojení s událostmi v Hongkongu se často skloňuje slovo cyberpunk a záběry na těžkooděnce obklopené mraky slzného plynu a rejem laserových paprsků mezi obrazovkami a neony dystopické megalopole bychom ještě před několika lety skutečně zařadili jen do oblasti sci-fi. Nevidíme je přitom jen v klasických médiích, ale v takřka nepřetržitém živém streamu na všech myslitelných digitálních platformách. Při psaní tohoto textu se ostatně v přímém přenosu dívám na to, jak vyděšení policisté začali jeden z protestů rozhánět namířenými revolvery, a mohu sledovat nabíhající notifikace s reakcemi a komentáři účastníků.

Protestující využívají své digitální gramotnosti, znalosti angličtiny a svobodného internetu k tomu, aby unikali všudypřítomným očím pekingského sledovacího aparátu a propagandě a svůj pohled na věc intenzivně tlačili do hledáčku západních médií. Na LIHKG – hongkongské obdobě Redditu – dokázali za hodinu crowdsourcingem vybrat více než milion dolarů na umístění inzerátů o policejní brutalitě v předních světových novinách a časopisech, v hnutí působí i marketingový tým s grafickými designéry. Těží i z toho, že je Hongkong volně dostupný pro západní reportéry a Peking nemůže jakkoli cenzurovat nebo odpojit tamní internet, aniž by paralyzoval finanční průmysl, který je hlavním motorem globalizované hongkongské ekonomiky. Pomocnou ruku nabídly i americké internetové giganty: Google, Facebook i Twitter na svých platformách provedly čistku účtů šířících pekingskou propagandu.

Demonstranti ovšem nevyužívají média jen ve smyslu prostého šíření informací. Dobře chápou i jejich vnitřní logiku a vědí, jakou moc mají dobře zvolené symboly. Před několika dny v aluzi na třicáté výročí protestů za nezávislost baltických států v roce 1989 vytvořili několikakilometrový lidský řetěz, dříve to zase byly zmiňované žluté deštníky, ikonickým se stává i image demonstrantů, kteří si zahalují obličeje a nosí brýle, aby unikli systémům na rozeznávání obličejů. Média zkrátka fungují podle jistých zákonitostí. Nemá smysl jim vyčítat, že hořící katedrála v Paříži přitahuje víc pozornosti než hořící amazonský prales – je lepší naučit se s logikou symbolů a silných narativů pracovat a využít ji. Jakkoli nám to může přijít pokrytecké a ostudné, v tomto případě je to i důvod, proč dokážou pouliční protesty v Hongkongu zaplavit titulní stránky novin mnohem snadněji než miliony Ujgurů čelících v provincii Sin-ťiang teroru a koncentračním táborům nebo jiné, méně viditelné přešlapy a zločiny čínského režimu.

Technologie jsou zbraň s dvojím ostřím

Výše popsané obrazy evokující cyberpunkové dystopie nevypovídají jen o roli, kterou technologie hrají v medializaci hnutí. Ukazují také jejich využití pro samotný chod protestů i snahy o jejich potlačení. Léta přicházející varování akademiků a technologických expertů před nebezpečím všudypřítomných kamer, senzorů a jiných sledovacích technologií spousta lidí přehlížela, ale v ulicích Hongkongu se strach z orwellovského špehovacího monstra mění v tvrdou realitu. Demonstranti se snaží zakrývat si obličeje a laserovými paprsky blokovat chytré policejní kamery, místo snadno monitorovatelných karet Octopus (tamní multifunkční obdoba pražské Lítačky) využívají pro přesuny v MHD jednorázové jízdenky. Ukázalo se, že čipy v místních identifikačních průkazech mohou být sledovány nejrůznějšími čidly, a tak si protestující kromě prostředků proti slznému plynu rozdávají i pouzdra na telefony a peněženky obalená v elektronicky nepropustných fóliích.

Dosud asi nejvíce symbolický moment protestů nastal ve chvíli, kdy před několika dny demonstranti pokáceli nově instalovaný sloup pokrytý kamerami a dalšími čidly, jehož instalaci úřady obhajovaly snahou o monitoring dopravy či kvality ovzduší. Byla to scéna jako z Hunger Games, která dobře poukázala na to, že zdánlivě nevinné koncepty Smart Cities a dalších chytrých nesmyslů se snadno mohou proměnit v nástroj teroru autoritářského režimu, a lidé to dobře tuší. Debata o roli technologií v moderních protestních hnutích se v posledních letech neustále přelévá od naivního optimismu k varovné skepsi a zase zpět. Aktuální dění v Hongkongu ukazuje, že technologie jsou zkrátka nebezpečným nástrojem v rukou kohokoli, kdo je umí využít, a mohou se snadno stát jak prostředkem kontroly a potírání protestních hnutí, tak i skvělým pomocníkem pro jejich organizaci a ochranu.

Hnutí bez lídrů o hlavu nepřipravíte 

Zásadní rozdíl mezi protesty z roku 2014 a 2019, a zároveň i jasný indikátor jejich vývoje, je změna systému jejich vedení. Před pěti lety mělo hnutí jasné vedoucí postavy i čitelnou organizační strukturu, což hongkongským úřadům i Pekingu značně usnadnilo jeho potlačení – nic vám nebrání ukončit protest pozatýkáním jeho lídrů, pokud je znáte. Protestující se ale poučili, aktuální akce nemají jasné vůdčí postavy a o dalším postupu a prioritách hnutí se rozhoduje v dynamických debatách a hlasováních na internetových fórech. Nikdo tak hnutí nemůže připravit o hlavu a nikdo také nemůže dát povel k jeho rozpuštění nebo uzavřít zákulisní dohodu s úřady. O okupaci terminálu hongkongského letiště, jedné z nejvýraznějších akcí posledních týdnů, se spontánně rozhodlo v online hlasování. A online hlasování také okupaci ukončilo a rozhodlo se v něm o omluvě za násilnosti, ke kterým při střetech na letišti došlo.

Reforma taktik nastala i v přístupu k fyzické okupaci prostoru ve městě. Protestující ustoupili od stanových táborů a principů Occupy, protože fixní okupaci určitého území policie vždy dříve nebo později rozežene, a hnutí tak ztratí svůj symbolický základ. Demonstranti si teď proto vzali za své kung-fu moudro hongkongského hrdiny Bruce Leeho o tom, že bojovník musí být jako voda, přesouvají se po městě a vyvolávají protesty tam, kde je to zrovna nejpříhodnější. Samozřejmě jim v tom napomáhá i specifická geografie Hongkongu coby jedné z nejhustěji osídlených světových metropolí, ale tak jako tak to ukazuje na výhodu této strategie.

Protestující nikam neodejdou

Asi nejdůležitější změnou je pak posun ve vnímání toho, jak se moderní protesty utvářejí a udržují při životě. Pod vlivem hnutí Occupy a dalších protestních proudů se mezi akademiky spekulovalo o tom, že starou logiku kolektivní akce nahrazuje logika konektivní – systém snadno vznikajících, ale i snadno zanikajících protestních hnutí, do kterých se na internetu rychle zorganizují lidé sjednocení kolem určitého problému či kauzy. Rychle tak mohou uskutečnit rozsáhlé protestní akce, ale zároveň je nespojuje pevná společná identita ani propracovaná organizační struktura. Tím pádem je snadno rozpustí tlak represivních složek i zub času. Současné dění v Hongkongu ukazuje mezery tohoto teoretického modelu, který v dlouhodobém konceptu těžko obstojí. Problémy, proti nimž dané hnutí bojovalo, totiž jen tak nemizí a každý z jeho účastníků si dobře pamatuje, jaké je to utíkat slznému plynu a gumovým projektilům. Hnutí tak nekončí, jen mění strukturu a taktiku.

Patnáctiletým studentům, kteří v roce 2014 v pouličních táborech organizovali distribuci vody a úklid odpadků a do toho dělali domácí úkoly do školy, je teď dvacet. Okupují letiště, hasí granáty se slzným plynem, perou se s tajnými policisty a jen tak nikam nezmizí. Podobný mechanismus zná ostatně každý, kdo už v Česku prožil delší řadu nejrůznějších společenských vzepětí a i po mnoha letech potkává na demonstracích známé tváře. Tím se dá vysvětlit i strach a zloba všech režimů, proti kterým se protestuje. Pekingským aparátčíkům je jasné, že mladí lidé z ulic Hongkongu prostě nikam neodejdou; nemají ostatně kam. Pod vlivem zkušeností s policejními obušky budou jen vychovávat další generace aktivistů, a proto Pekingu nezbývá nic jiného, než se je úporně snažit zašlapat do země.

Další týdny budou pro osud hongkongských protestů rozhodující. Jsou plánovány další rozsáhlé demonstrace, studenti se vrací zpátky do škol a komunistická strana Číny jen těžko skousne hrozbu narušení oslav sedmdesátého výročí revoluce připadající na 1. říjen. V ulicích Hongkongu se bojuje s vizí temné globální budoucnosti, kterou si nikdo z nás nepřeje. A bez ohledu na to, jak bude hnutí nakonec úspěšné, je už teď jasné, že obdobné taktiky a principy občanského aktivismu včetně padajících stožárů s kamerami už brzy uvidíme i v ulicích New Yorku, Londýna či Prahy.

Autor je pracovníkem ČRo Radia Wave.