Foto Omar Chatriwala, Al Jazeera English (CC BY-SA 2.0)
Irák se po pádu režimu Saddáma Husajna stal blízkým spojencem Íránu především proto, že v obou zemích je většinovým náboženstvím šíitský islám. Většinoví šíité byli utlačováni sunnitským režimem a v sousedním Íránu se těšili podpoře ze strany svých souvěrců. Sunnité se po americké invazi stali marginalizovanou menšinou a mnozí byli vehnáni až do náruče irácké al-Káidy a Islámského státu (IS). Výrazně k tomu přispěla i Spojenými státy aplikovaná politika „debaasifikace“ (termín inspirovaný poválečnou denacifikací Německa). V rámci tohoto procesu přišli o práci nejen všichni oficiální představitelé saddámovské strany Baas, ale rovněž někteří vojáci, policisté a státní úředníci. Mnozí z nich skončili nezaměstnaní a frustrovaní. Stali se tak vhodným cílem pro nábor do sunnitských teroristických skupin, které se vymezovaly proti sektářské centrální vládě v Bagdádu.
Protest napříč sektami
V irácké historii bychom nalezli celou řadu hnutí, která se organizovala podle etnicko-náboženské příslušnosti. Po válce v Perském zálivu vyvstalo na jihu země šíitské povstání, které Saddám utopil v krvi. Ve stejnou dobu se proti Saddámovi vzbouřili i Kurdové na severu. Připomeňme také nedávné sunnitské povstání z přelomu let 2012 a 2013 ve Fallúdži, které se postupně rozšířilo po celé provincii Anbár a nakonec vedlo k nástupu takzvaného Islámského státu v Sýrii a Levantě. Současné nepokoje charakterizuje nespokojenost s postsaddámovským uspořádáním Iráku. Podobně jako u nynějších protestů v Libanonu se i v Iráku spojují lidé napříč etnicko-náboženskou příslušností.
Protestující odmítají, aby k reformám docházelo pod patronací současných politiků, kteří jsou jádrem problému.
Tentokrát byla jiskra protestu zažehnuta právě v iráckých šíitských centrech, kde se proíránský vliv i sektářští politici donedávna těšili velké podpoře. Jedním ze spouštěčů protestů bylo odvolání oblíbeného generála Abdula al-Wahhába as-Saadího, druhého nejdůležitějšího muže iráckých protiteoristických jednotek. Nejenže by as-Saadí důležitou postavou v bojích proti samozvanému Islámskému státu, ale vyvažoval také vliv, který má Írán na šíitské polovojenské jednotky. Centrální vláda v Bagdádu tyto protesty s pomocí proíránských polovojenských jednotek (známých pod názvem Lidové mobilizační síly) velmi brutálně potlačuje. Doposud byly zabity zhruba tři stovky lidí a raněných jsou tisíce – mocenský aparát se jednoznačně snaží zastrašit irácké obyvatelstvo hrubou silou.
Během posledních let byl Irák sužován existenčním ohrožením ze strany Islámského státu, a tudíž se nešvary jako korupce a klientelismus jevily jako podružné. Navíc IS vyznával sunnitskou extremistickou ideologii, a proto bylo zapotřebí spojit veškeré síly včetně pomoci od sousedního Íránu. Když tato hrozba opadla, nespokojeným občanům se rozvázaly ruce ke kritice autorit, které do té doby mohly všechny nešvary omlouvat de facto válečným stavem země.
Nejvyšší představitel iráckých šíitů ajatolláh Alí Sístání minulý týden při svém pátečním kázání apeloval na Írán, aby se držel stranou dění v Iráku. Zároveň vyzval k reformě volebního systému, což je jeden z hlavních požadavků demonstrantů. Nynější volební systém je totiž založen na kvótách v duchu etnicko-náboženského rozdělení společnosti. Podle nejvyšší šíitské autority by reformovaný volební systém měl změnit poměry současné dominance stávajících stran a umožnit, aby se do politiky dostaly nové tváře. Sistání se zastal demonstrujících slovy, že jejich požadavky jsou legitimní a irácká vláda by na ně měla reagovat, místo aby je silou potlačovala. Šíitský duchovní se tak vyjádřil po týdnu, ve kterém byly zabity desítky lidí, a kdy navíc irácká vláda vypnula v mnoha velkých městech internet.
Hybatelem dění je ulice, nikoli dřívější vůdci
Jedním z hlavních požadavků demonstrantů je odstoupení vlády. Moc by měla převzít vláda prozatímní, která by pod dohledem OSN setrvala do doby, než budou vypsány nové volby. Ty by už měly proběhnout podle reformovaného volebního systému. Parlament už údajně ustanovil komisi, která se má zabývat změnou volebního zákona a dalšími požadavky demonstrantů. To ovšem mnozí protestující odmítají. Nechtějí, aby k reformám docházelo pod patronací současných politiků, kteří jsou jádrem problému.
Na podporu demonstrantů se zhruba po měsíci protestů postavil i Muktada as-Sadr, další vlivný šíitský duchovní, který v minulosti vedl odpor proti centrální irácké vládě a silám Spojených států v zemi. As-Sadr ovšem po minulých parlamentních volbách umožnil vznik vlády současného iráckého premiéra Ádila Abdal Mahdího, a tudíž je ve skutečnosti i on tak trochu součástí politického establishmentu, proti němuž se protestuje.
Jak Muktada as-Sadr, tak ajatolláh Sístání nyní spíš na události reagují, než že by byli jejich hybateli. Ačkoli vláda demonstrace velmi brutálně potlačuje, požadavkům irácké ulice nejspíš nebude schopna odolávat donekonečna. Zda se však podaří demonstrantům naplnit jejich cíle, záleží na mnoha vnitropolitických i regionálních faktorech. Írán jakožto regionální velmoc se nechce vzdát vlivu v Iráku, který by pro něj mohl být důležitý při možné eskalaci konfliktu se Spojenými státy. Nedávno ovšem vypukly nepokoje i v Íránu a demonstranti v obou zemích vyzývají k vzájemné solidaritě.
Autor je publicista.