Foto Garry Knight, Flickr (CC BY 2.0)
Od nástupu Margaret Thatcherové k moci v roce 1979 vyhrála Labour Party britské volby jen třikrát. Pokaždé u toho byl Tony Blair. Opakuji: za posledních čtyřicet let vyhráli labouristé volby jenom třikrát. Aktuální výsledek Jeremyho Corbyna je přitom nejhorší od roku 1935, kdy strana získala jen 154 mandátů. Přesto se mu v posledních dvou volbách podařilo získat více hlasů, než labouristé měli v letech 2005, 2010 a 2015. Výsledek Borise Johnsona naopak dá vzpomenout na éru Margaret Thatcherové. Aspoň tak tento výsledek interpretují mainstreamoví komentátoři v Česku i v zahraničí. K velké radosti mnohých centristických hlasů za to prý může příliš radikální Corbynův program a jeho údajné antisemitské názory. Přestože ani jedno nejspíš nebylo hlavním důvodem jeho porážky, je špatnou vizitkou levicové politiky, pokud opoziční strana po devíti letech vlády konzervativců, brutální finanční krizi a trapných pletkách Theresy May s brexitem nedokázala v parlamentních volbách zvítězit.
Význam Jeremyho Corbyna pro renesanci britské a evropské levicové politiky je neoddiskutovatelný, limity jeho politických schopností ovšem byly už dávno naplněny.
Ať se ale člověk na britské výsledky dívá jakkoliv, je jasné, že šlo především o druhé referendum o brexitu, po kterém řada lidí tolik volala. A tento druhý pokus dopadl ještě drtivější porážkou proevropského tábora. Britská veřejnost znechucená děním v posledních takřka čtyřech letech zkrátka chtěla udělat definitivní tečku za nekonečnými debatami a průtahy kolem vyjednávání dohody s Evropskou unií a za marným angažmá Theresy May. A slogan kampaně Borise Johnsona „Get Brexit done“ (Brexit dotáhneme) k rozčíleným voličům promluvil nejrázněji a nejsrozumitelněji. Johnson s ním ostatně objel téměř celou zemi a neustále ho opakoval. Svým voličům ani nemusel nabízet nic jiného.
Chybějící důvěra
Labour Party tuto přímočarost a srozumitelnost postrádala. Její návrh vyjednat s EU novou dohodu a tu pak předložit voličům v referendu byl příliš komplikovaný a jasně se nevyjadřoval k tomu, jestli strana brexit chce, nebo nechce. Konzervativně ladění voliči labouristů ho chápali jako pokus se vystoupení z EU vyhnout a liberální voliči zase jako snahu smést ze stolu hlasy volající po setrvání v Evropské unii. Na Corbynovi, jeho týmu a skalních voličích bylo vidět, že by brexit nejradši vůbec neřešili a raději se zaměřili na témata pro ně mnohem důležitější – zastavení oslabování sociálního státu, řešení společenských nerovností, restrukturalizaci veřejného sektoru, problematiku daňových optimalizací a daňových rájů a především pak na zelenou průmyslovou revoluci, která měla reagovat na klimatické hrozby a zároveň vyřešit sociální a ekonomickou situaci lidí v upadajících postindustriálních regionech.
Touha labouristů tímto způsobem přerámovat společenskou debatu však byla velkým omylem. Brexit se skutečně stal symbolem vzpoury proti statu quo, pomstou establishmentu, kterou ovšem v tomto případě paradoxně, byť nepřekvapivě vedl absolvent prestižní soukromé školy Eton College a spolužák Davida Camerona – tedy Boris Johnson. Na tuto tendenci neukazuje nic jasněji než mapa volebních výsledků, z níž plyne, že Labour Party vyhrála jen v největších britských městech a přidružených metropolitních oblastech. Všude jinde, až na pár výjimek, uspěl Johnson. Není možné říct, že by Labour Party na tyto lidi nemyslela a že jejich potřeby nezohlednila ve svém Manifestu. Jenomže kdo dnes vůbec sepisuje manifesty a očekává, že je někdo z voličů bude číst? A podařilo se labouristům své plány přesvědčivě představit voličům? Zajímavým příkladem je třeba plán na zavedení čtyřdenního pracovního týdne při zachování plné mzdy. Ani tento evidentně pozitivní nápad lidé z regionů nepřijali, protože se domnívali, že bude znamenat další rozvolňování pracovních úvazků a další prekarizaci práce. Po tom, co pro pracující třídu znamenala tři volební období Tonyho Blaira, se jejich pohledu snad ani není možné divit. Argumenty nestačily, protože chybělo to nejdůležitější – důvěra.
Johnson jako Luděk Sobota kapitalismu
Přestože asi není možné najít lepší příklad existence britského kastovního systému, než jakým je Boris Johnson, svým vystupováním a charismatem na rozdíl od Corbyna v lidech vzbudil důvěru. Jeho pečlivě budovaná image drzého, roztržitého a kontroverzního poplety (jakéhosi Luďka Soboty kapitalismu) kontrastovala s uměřeným, solidním a profesorským vystupováním Jeremyho Corbyna, který pečlivě a neúnavně opakoval teze ze stranického manifestu. Agresivní kampaní a zaměřením na brexit navíc konzervativci naprosto vymazali Brexit Party Nigela Farage.
Na rozdíl od konzervativců se navíc labouristé neodhodlávali k dezinformacím a osobním útokům ani nevedli systematickou očerňovací kampaň. Skoro se chce říct: bohužel. Byli přesvědčení, že samotná síla extrémně ambiciózního a progresivního programu je dovede k vítězství. A jak se z povolebních dat ukazuje, radikální ekonomický program voliče od volby Labour Party opravdu neodrazoval v takové míře, jak by si Corbynovi kritici přáli. Spíš naopak. Mnohem horší to ale bylo s předsedou strany samotným, respektive s jeho vlastnostmi, které byly vždy chápány jako jeho přednosti, ale v těchto volbách se proměnily v hlavní nevýhody – například konzistentnost jeho názorů a umanuté hájení svých přesvědčení.
Corbynovi je zkrátka politické taktizování bytostně cizí. Nedokáže vyhodnotit, pro která témata nastal vhodný čas a ke kterým by se raději neměl vyjadřovat. Nejjasnějším příkladem bylo jeho prohlášení po nedávném londýnském útoku radikálního islamisty v Londýně. Médiím tehdy sdělil, že si stále myslí, že vězni, kteří ve vězení přehodnotili své názory, by měli být propuštěni na svobodu. Ze stejného ranku je i jeho nedávné vyjádření, že Labour bude usilovat o dekolonizaci britských muzeí a zařadí kritické studium britské koloniální minulosti do školních osnov. Nic proti těmto názorům, ale rozhodně nejsou tím, co chtěli britští voliči před takto zásadními volbami slyšet. Labour Party věděla, o které voliče ji v těchto volbách jde především (starší bílí voliči z britské periferie), ale svou strategii tomu nedokázala přizpůsobit.
Zatímco Johnson postavil kampaň na jediném tématu (brexitu a ujišťování voličů, že odchod z EU bude pro britskou ekonomiku prospěšný), Corbyn si nedokázal z rozsáhlého programu vybrat tři hlavní témata, kolem nichž by systematicky kroužil. A tak jednou zmínil záchranu všeobecného zdravotního systému (NHS) před konzervativci a zelenou průmyslovou revoluci, jindy bezplatný internet pro všechny, poté zestátnění železnice nebo spoluúčast zaměstnanců na chodu firem, zdanění korporací, zúčtování s daňovými ráji a další a další sympatické a radikální návrhy. Ve výsledku voličům v podstatě nabízel radikální přeměnu světa, která na ně ale působila buď děsivě, nebo naopak nereálně a utopicky. I tady je možné se z Corbynova neúspěchu poučit.
Bezradnost vůči mediální kampani
Důležitým faktorem samozřejmě byla i systematická a kontinuální dehonestační kampaň britských médii, a to včetně těch údajně levicových jako Guardian a Indepedent. Zatímco pravicový tisk se zaměřoval především na Corbynovu levicovost a osočoval ho ze sympatií k Rusku, Sovětskému svazu, stalinismu, případně zmiňoval jeho setkání s členy teroristických skupin IRA nebo Hamás, „levicové“ platformy se soustředily výhradně na údajný Corbynův antisemitismus a jeho neschopnost řešit antisemitské tendence uvnitř strany. Jednalo se o účinnou a zničující politickou strategii, která vzala nejsilnější stránku svého protivníka (antirasismus, boj za práva migrantů a etnických menšin) a obrátila ji proti němu. Corbyn ovšem tento problém zcela ignoroval a nedokázal na tato osočení reagovat. Jak se ukázalo třeba při oslovování voličů přímo v místech jejich bydliště, obvinění z antisemitismu na Corbynovi ulpěla více, než si připouštěl. Pokud ale neustále obviňuje média z toho, že mu zničila volby, jak chtěl vůbec vládnout? Nepotvrzuje tak jen vlastní slabost tváří v tvář establishmentu, s nímž se chtěl údajně utkat? Úspěšný levicový kandidát se zkrátka musí s tímto tlakem vypořádat, jinak nemá šanci.
Tohle vše hrálo při labouristickém neúspěchu velkou roli, ale zcela zásadní byl nejasný postoj k brexitu. Někteří Corbynovi spolupracovníci naznačovali, že předseda ve skutečnosti nikdy nechtěl stát v čele kampaně za zvrácení výsledků britského referenda o vystoupení z EU. Nehodlal zpochybňovat demokratické rozhodnutí britské společnosti a ke strukturám evropské politiky nechoval žádné sympatie. Když se podíváme na totální propadák liberálních demokratů, kteří si boj proti brexitu zvolili za hlavní téma kampaně, těžko lze Corbynovi jeho váhání vyčítat. Je ostatně velmi těžké říct, kam hlasy oněch milionů podporovatelů Remain zmizely. U Borise Johnsona asi těžko.
Johnsona ovšem nevolili jen deklasovaní voliči z odlehlých regionů. Například v samotném centru Londýna, ve čtvrtích Chelsea a Fulham, konzervativci vyhráli naprosto drtivě. Podpora brexitu ze strany nejbohatších Britů se obvykle vysvětluje tím, že se jich vystoupení z EU nijak nedotkne a konzervativce podporují proto, že jim nabízejí udržení současného stavu, který je pro ně výhodný. Mezi podporovateli konzervativců a brexitu ovšem najdeme i ty nejbohatší Brity, jimž k bohatství napomohla privatizace státních podniků v osmdesátých letech za vlády Margaret Thatcherové. Nejenže se cítí straně doživotně zavázaní, ale bojí se také přísnější regulace pracovního trhu ze strany Evropské unie, posilování pracovních práv a samozřejmě také hrozby vysokého zdanění ze strany Labour Party a výhrůžek o novém zestátnění jejich podniků. V tomto kontextu jde těmto lidem o hodně a neváhají do protiútoků investovat obrovské peníze.
Corbyn dosáhl svých limitů
Ve svém projevu při vyhlašování výsledků voleb pro londýnský okrsek Islington prohlásil Corbyn, který mimochodem tyto volby drtivě vyhrál už podesáté v řadě, že Labour Party do žádných dalších voleb nepovede. Zároveň ale dodal, že věří v program stranického manifestu, který nabízí komplexní vizi toho, jak by levicová politika budoucnosti měla vypadat. Podle něj jde o nadčasové hodnoty, jejichž chvíle dříve nebo později přijde. V tom má Corbyn zcela jistě pravdu, přestože se nás budou centristické a pravicové politické síly snažit přesvědčit, že Corbynovo selhání je důkazem toho, že levicová politika jako celek budoucnost nemá. Jenomže Británie jeho porážkou přišla o cenných pět let, které mohla věnovat odvrácení klimatické katastrofy. Času na radikální změnu už bohužel mnoho nezbývá a od Borise Johnsona ji opravdu nikdo nečeká.
Johnsonovo aktuální vítězství prý připomíná nástup Margaret Thatcherové. Johnsonova situace je ovšem radikálně jiná. Sice se mu společně s šéfem jeho kampaně Dominicem Cummingsem podařilo takřka geniálně využít nespokojenosti britských voličů k tomu, aby zvítězili ve volbách, v jejich programu ale nenalezneme ani náznak jakéhokoli řešení. Thatcherové se v roce 1979 podařilo neoliberálními reformami rozhýbat upadající britskou ekonomiku. Sice zničila statisíce lidských životů a z jejích reforem se Británie dodnes nevzpamatovala, její radikální změny se ale okamžitě projevily v podobě dlouhodobého ekonomického růstu. Nic takového ale Johnson nezvládne. Neoliberální doktrína momentálně bere z posledního, a aby Johnson vyvedl Británii z úpadku, musel by představit ambiciózní sociální program. To od něj ovšem očekává jen málokdo.
Corbynova slova se proto nejspíš potvrdí už za pět let. Jiná než levicová východiska se budou hledat jen obtížně. Jakkoli je Corbyn do velké míry symbolem radikální proměny centristické, neoliberální Labour Party v ambicióznější levicový projekt, možná nebudeme muset kvůli jeho odchodu plakat. Pokud se totiž straně podaří udržet současný kurz a zvolí si do svého čela zdatnějšího a charismatičtějšího vůdce, může Labour Party brzy vstoupit do historie. Význam Jeremyho Corbyna pro renesanci britské a evropské levicové politiky je neoddiskutovatelný, limity jeho politických schopností ovšem byly už dávno naplněny.
Autor je šéfredaktor Alarmu.