Německá SPD „bliká doleva“. Opravdu ale zvládne odbočit?

Snad žádné politické straně v Německu nebyla médii a komentátory tak často diagnostikována klinická smrt jako sociální demokracii, tedy SPD. Strana, která v posledních letech padala strmě dolů, však nyní jeví nové známky života. Probudí se ze strnulosti, do které ji uvrhlo mimo jiné dlouhé koaliční vládnutí s konzervativci, jakožto strana levicovější, ekologičtější a nabízející skutečnou alternativu k středopravicové CDU/CSU a stále úspěšnějším Zeleným?

Poslední fáze, nebo restart?

Z reakcí médií a pravicových kritiků by člověk skoro mohl nabýt dojmu, že ve straně proběhla revoluce a strana teď volá po zničení kapitalismu. Neúspěšný kandidát na předsedu CDU/CSU a průmyslový lobbista Friedrich Merz se například nechal slyšet, že se SPD nachází „v poslední sebevražedné fázi“, a podle bývalého předsedy Sigmara Gabriela je SPD nyní levicovější než socialisté z Die Linke, podle deníku Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung strana „rezignuje sama na sebe“, což v Německu vyvolá „politické zemětřesení“. V Česku zase Echo 24 ohlašovalo „rudou revoltu“. Co se ve skutečnosti odehrává v nejstarší německé politické straně?

Ačkoliv mohou některé návrhy z českého pohledu působit radikálně až utopicky, v Německu se o žádnou revoluci nejedná.

Členové SPD si na konci listopadu ve vnitrostranickém referendu zvolili nové předsednické duo. Už tato změna značí vůli vykročit do nové éry – v dosavadní historii strany v jejím čele vždy stál pouze jeden předseda. A maskulinum je zde opravdu namístě, tedy alespoň do dubna 2018, kdy se zhruba na rok stala předsedkyní strany Andrea Nahles. Také nečekaný výběr spolupředsedů je důkazem volání po změně – nejvíce členů podpořilo dosud nepříliš známé tváře Saskii Esken a Norberta Walter-Borjanse. Ti reprezentují nejen levicové křídlo strany, ale také kritický postoj k působení SPD v současné koalici s CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové.

Na stranickém sjezdu minulý víkend si pak strana odhlasovala novou koncepci sociální politiky. Navrhovaná opatření mají zásadním způsobem reformovat systém zavedený vládou bývalého premiéra a předsedy SPD Gerharda Schrödera, který zkrátil sociální dávky a zpřísnil podmínky jejich vyplácení, za což sociální demokraté dodnes sklízejí kritiku. SPD nyní navrhuje některá zpřísnění zmírnit či odstranit – reaguje tak i na loňské rozhodnutí ústavního soudu, podle kterého je krácení dávek o více než 30 procent nepřípustné. SPD chce také zrušit přísnější sankce pro občany mladší 25 let a krácení příspěvku na bydlení. Ke zkoumání, jestli příjemce nemá ještě nějaký majetek, kterým by mohl výpadek příjmu kompenzovat, nebo zda nežije v „nadměrně“ velkém bytě, by nově mělo dojít až po dvou letech pobírání podpory. Kromě toho by nezaměstnaní měli mít nárok na rekvalifikační kurzy a po dobu jejich návštěvy dále pobírat vyšší sazbu příspěvku v nezaměstnanosti. Zaměstnanci by měli získat právo na práci z domova nebo mimo kancelář. Výše minimální hodinové mzdy má stoupnout na 12 eur. Koncepce z dílny sociálních demokratů kromě toho zavádí základní zabezpečení pro děti. Na každé dítě má stát vyplácet měsíční příspěvek v minimální výši 250 eur, u nízkopříjmových rodin by to mělo být až 400 eur pro děti do šesti let a maximálně 478 eur pro děti do 14 let.

Bydlení, infrastruktura, klima

Návrh SPD se ale věnuje i problematice bydlení, kterou nejen v Německu řada lidí považuje za „novou sociální otázku dneška“. Cílem navrhovaných opatření má být, aby nikdo nemusel za bydlení utratit více než 30 procent čisté mzdy. Za tímto účelem se má zvýšit nejen příspěvek na bydlení, ale především výstavba nových bytů – ročně jich má vyrůst milion a půl. SPD chce také omezit spekulace s byty a posílit ochranu nájemníků. Města s napjatou bytovou situací by tak mohla vyhlásit „nájemní memorandum“, které by na pět let dovolilo nájmům růst jen do výše inflace.

Strana požaduje také masivní státní investice ve výší 450 miliard eur v příštích deseti letech, a to především do infrastruktury. Mají mít prioritu před udržením nulového rozpočtového schodku. A v neposlední řadě SPD žádá důraznější kroky k ochraně klimatu: zvýšit zpoplatnění emisí CO₂, ukončit provoz uhelných elektráren do roku 2035, zavést omezení rychlosti na dálnicích a více podporovat elektromobilitu. Pro občany s nižšími příjmy, které by taková opatření zasáhla více než ty majetnější, strana počítá s kompenzacemi.

Revoluce se nekoná

Ačkoliv mohou některé návrhy z českého pohledu působit radikálně až utopicky, v Německu se o žádnou revoluci nejedná. Některé z nich už se v různých variantách dají najít v programech Zelených nebo Die Linke, a nejen to – doporučují je i různí vlivní analytici, ekonomové, klimatologové nebo odbory. Požadavek SPD na desetiletý státní investiční program o objemu 450 miliard už v listopadu společně vznesly Spolkový svaz německého průmyslu a Německý odborový svaz – tedy instituce, které lze z radikálně levicového aktivismu podezřívat jen stěží. Ochrana klimatu leží na srdci značné části německé společnosti, což ukazuje nejen ohlas hnutí jako Fridays for Future, ale i volební úspěchy Zelených a snaha dalších politických stran – včetně těch konzervativních – dávat na toto téma ve svém programu důraz. Dokonce i silně konzervativní bavorská CSU v poslední době upouští od národně protekcionistické rétoriky a barví svou image na zeleno – spíše než z přesvědčení to ovšem dělá proto, že Zelené vnímá jako silnější konkurenci než národně pravicovou Alternativu pro Německo.

Za návrhy SPD ale nestojí pouze další instituce a politické strany, ale také většina německé společnosti. Například základní důchod, který SPD nedávno prosadila ve vládě a z kterého budou profitovat především lidé s nízkými příjmy a ti, kteří například kvůli péči o rodinu pracovali na zkrácený úvazek, podporují dvě třetiny Němců. Navýšení minimální mzdy podporuje v Německu dokonce 80 procent lidí a 72 procent voličů CDU. K heslu „práce se musí vyplatit“ německý politický mainstream přistupuje přesně z opačného konce než politici v Česku, kde se vykládá tak, že co nejnižší dávky mají motivovat k práci za každou cenu – tedy i za neférových a nedůstojných podmínek. V Německu naopak nejen SPD vyvíjí tlak na to, aby bylo možno vést relativně důstojný život i v případě ztráty zaměstnání. Ten, kdo pracuje, by měl dosáhnout slušné životní úrovně, a ne balancovat na okraji propasti, na jejímž dně skončí jeho méně šťastní spoluobčané. Takovéto požadavky nejsou v německé společnosti radikálně levicové, ale pevně zakotvené ve společenském středu, který uvažuje sociálně a ekologicky.

Jasná cesta za jasnými požadavky

Není proto překvapením, že sociálně demokratická strana jde v čele s novým předsednictvem těmto společenským požadavkům naproti. Po obměně vedení a takřka jednomyslném odhlasování sociální koncepce na sjezdu je jasné, že volání po levicovější politice a většímu vymezení se proti koaličnímu partnerovi CDU/CSU ve straně převažuje. Naděje části členů, že noví spolupředsedové SPD vypovědí koaliční smlouvu a vyvedou stranu z velké koalice, se ovšem, zdá se, nenaplní. Esken a Walter-Borjans zatím razí konsensuální přístup a snaží se příznivce a odpůrce velké koalice ve straně spíše sblížit. Zároveň však už tlačí na revizi některých kompromisů sjednaných v koaliční smlouvě s křesťanskými demokraty – především na vyšší zpoplatnění emisí CO₂, růst investic i za cenu schodku a navýšení minimální mzdy na 12 eur.

Otázkou zůstává, kolik se toho SPD podaří v současné vládě vyjednat. Spory, které koalici čekají, mohou vést buď k jejímu pádu, nebo k dalším kompromisům, které však může část společnosti toužící po změně vnímat jako nedostatečné, a dál se může od vládních stran odvracet. V příštích volbách bude zajímavé sledovat, jestli si SPD dokáže znovu získat přízeň voličů, jejichž zájmy v nové koncepci sociální politiky hájí. Velkou neznámou je zatím i to, jak si v čele strany povedou nováčci a Norbert Walter-Borjans a Saskia Esken. Vůči kritikům, kteří zpochybňují možný úspěch dvojice složené z bývalého zemského ministra a neznámé spolkové poslankyně nechť si vybaví, kdo byli před svým zvolením do čela strany dnešní úspěšní spolupředsedové Zelených: zemský ministr a neznámá spolková poslankyně. Pokud by se Esken a Walter-Borjansovi podařilo SPD znovu postavit na nohy a začít energicky prosazovat sociální program, bude to dobrá zpráva pro německou politiku. Ta se totiž bude moci začít osvobozovat z pout kompromisů velkých koalic. Těžiště politického boje by se tak opět mohlo přesunout do demokratického ringu a ubrat tím na síle pravicovému okraji, který v současné chvíli z paralýzy a vyprázdněnosti středových stran těží.

Autorka je publicistka.