Jan Pirk. Foto Česká televize
Věda je složité počínání. Tak složité, že jedním z nevyřešených problémů filosofie vědy je, co vlastně věda je a co ne. Ještě složitější se činnost vědců a vědkyň stává ve chvíli, kdy se přímo dotýká lidské společnosti, ať už jako zkoumaného objektu nebo jako cíle vědou doporučovaných opatření. Jako ilustrace tohoto složitého vztahu si můžeme vzít současnou pandemii koronaviru a stejně tak současnou klimatickou krizi.
Spekulace a skepse
Nejen v našem mediálním prostoru se různí lidé (někdy odborníci v úplně jiných oborech) předhánějí ve svých spekulacích ohledně původu viru, jeho tendenci mutovat, ohledně genetických predispozic k infekci či těžkému průběhu (viz slavné Prymulovy rasy a germánská krev jinak výborného biostatistika Duška) a konečně o možné léčbě, vývoji imunity či očkování. K ani jedné z těchto oblastí nemá nikdo na světě spolehlivá empirická (tedy vypozorovaná) data. Všechno, co je k nim řečeno, velmi pravděpodobně nebude potvrzeno, ať už má mluvčí titulů, kolik chce. Mimochodem, zajímavé je, že se spekulací dopouštějí převážně přírodní vědci, byť k šíření viru a dopadu opatření na lidi mají minimálně stejně tolik co říct odborníci a odbornice z věd společenských. Možná je to ale tím, že je nikdo do médií nezve.
Zatímco u koronaviru to chvílemi vypadá, že všichni něco vědí, ale přitom nikdo neví skoro nic, u klimatické krize je to víceméně naopak.
V případě koronaviru by ovšem věda měla spíše mlčet. O vlastnostech SARS-CoV-2 toho víme strašně málo – ještě před pár měsíci byl virus úplně neznámý. V odborném tisku (spíše tedy na webových stránkách odborných časopisů) se sice objevují desítky, ba stovky článků, ale jde především o názory, v lepším případě o popisy jednotlivých případů či v nejlepším případě několika desítek případů. Většina studií byla provedena (z pochopitelných důvodů) velmi narychlo, bez důkladně promyšlené metodologie, což ale bohužel znamená, že jejich výsledky musíme brát s velkou opatrností. Já sám jsem se nejen na začátku pandemie, ale i ve své vlastní výzkumné praxi nechal několikrát unést nejistými, ale nadějnými výsledky – a právě proto jsou vzdělání a výchova vědců a vědkyň založeny především na metodické, kontrolované skepsi.
Empirie a teorie
Empirické vědy, tedy vědy založené na pozorování světa, obecně fungují tak, že nové pozorování je nejprve srovnáno s tím, co už víme – nejen s dřívějšími pozorováními, ale také (ba hlavně) s teoretickou strukturou daného vědeckého odvětví. Teorie (a hypotézy) se pokoušejí vyjádřit nějaký obecnější vztah mezi jevy kolem nás. Jednotlivé pozorování je tedy například „viděl jsem černou vránu“ a teorie by mohla být „vrány jsou většinou nebo možná vždy černé“, anebo dokonce „všichni ptáci jsou černí“… Vztah mezi pozorováními a teoriemi je komplikovaný: neplatí, že by pozorování mohla teorii jednoznačně potvrdit, neplatí ani známá teze Karla Poppera, že pozorování mohou teorii jednoznačně vyvrátit; a rozhodně neplatí představa, že teorie jsou vytvářeny čistě na základě pozorování. Teorie a pozorování existují ve složitém, vzájemně se ovlivňujícím vztahu, který žije v komunitě vědců a vědkyň a mění se nejen s novými pozorováními, ale také třeba s generační obměnou na vedoucích pozicích vědeckých institucí.
Přestože je věda společenskou aktivitou, a nikoli přímým nahlížením pravd vesmíru, může být a velmi často je užitečná. Systematická, jistými pravidly svázaná a z větší části upřímně míněná snaha vědců a vědkyň odhalovat tajemství světa kolem nás s sebou nese nejen pochopení a radost z něj, ale také více či méně hmatatelné přínosy pro rozvoj technologií, zdravotní péče či třeba zemědělství. I když možná přesně nevíme, jak věda funguje, stojí za to jí (kriticky) naslouchat.
Klima a korona, různé míry vědecké nejistoty
Zatímco u koronaviru to chvílemi vypadá, že všichni něco vědí, ale přitom nikdo neví skoro nic, u klimatické krize je to víceméně naopak. Dat o vývoji zemského systému v reakci na stále rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře jsou přehršle. Už desítky let jsou tato stále se zpřesňující data využívána ve stále složitějších modelech, a i když se detaily předpovědí mírně mění, to hlavní je známo nejpozději od konce minulého století: vypouštění oxidu uhličitého primárně ze spalování fosilních paliv do atmosféry vede k zachycení těžko představitelného množství energie ze Slunce na Zemi, která by se bez nadbytečného CO2 vyzářila zpět do vesmíru (pro lepší představu se tato energie zachycená navíc počítá ve stovkách tisíc hirošimských jaderných bomb za den), což vede k ohřívání Země a následným často katastrofickým změnám. Z dat i modelů je nepochybné, že tyto změny i při rychlém zásahu (tedy zastavení emisí CO2) budou přetrvávat stovky, ba tisíce let a bez včasného zásahu budou již dnes pozorovaná sucha, střídavě horká a mrazivá jara, vymírání druhů apod. jen předzvěstmi mnohem strašlivějších jevů.
Nejistota a z ní plynoucí skepse je neustálou součástí vědeckého života. Poctiví vědci či vědkyně jsou si neustále vědomi toho, že nic nevědí jistě. Avšak míra nejistoty se případ od případu liší. V komunikaci „vědeckých poznatků“ mimo odbornou veřejnost tak mohou nastat a nastávají dvě zrádné situace: 1. poznatky s malou mírou nejistoty jsou prezentovány jako principiálně nejisté (což je případ klimatické změny), 2. poznatky s vysokou mírou nejistoty jsou prezentovány jako principiálně jisté (koronavirus). Křivdil bych výše zmíněným vědcům, kdybych teď napsal, že něco tvrdí jistě, aniž by to věděli. Jenže v mediální zkratce lze někdy jen těžko rozpoznat, co je míněno jako jisté a co jako nejisté – pokud to není opakovaně a velmi jasně za nejisté označeno. Tlak médií nyní žene vědce a vědkyně často z velmi vzdálených oborů, aby se autoritativně vyjadřovali ke koronaviru a předpovídali budoucnost pandemie – a je pochopitelné, že se takovému tlaku těžko odolává. Jsou-li si však tito odborníci a odbornice vědomi, jak zásadní roli hraje ve vědě důvěryhodnost, budou nabídky na vystoupení v médiích odmítat nebo alespoň budou své spekulace prezentovat jako nejisté. Zejména pak by měli odolat pokušení se autoritativně vyjadřovat o věcech mimo jejich obor. Kardiochirurgie není epidemiologie a geologie či fyzika není klimatologie. Naopak u klimatické krize je třeba jasně říct, že nejistota u většiny poznatků je malá, a tam, kde je větší, nemá velký vliv na to, co je potřeba dělat.
Existuje tedy nějaká spolehlivá metoda, jak neodborník může posoudit věrohodnost „poznatků“ předkládaných nám vědeckou komunitou? Bohužel nikoli. Můžeme se samozřejmě ponořit do popularizující i odborné literatury, ale v mnoha oblastech mohou být publikace i pro poučeného laika či odborníka v jiné oblasti nesrozumitelné, nebo přímo zavádějící (to vidíme v tzv. klimaskeptickém hnutí). Při hodnocení vědeckých zdrojů by proto měla hrát významnou roli jejich důvěryhodnost – důvěryhodnost daného vědce či vědkyně, instituce, v níž pracuje, případně periodika, v němž se odborná publikace objevila. Ne náhodou říká slavný sociolog vědy Bruno Latour v knize Zpátky na zem, že „fakta zůstanou robustní pouze tehdy, pokud na jejich podporu existuje společná kultura, instituce, na něž se lze spolehnout, více či méně slušný veřejný život, a alespoň trochu důvěryhodná média“.
Autor je lékař.