Foto Nina Mik
V sále sokolovského klubu Alfa sedí několik desítek místních obyvatel a tucet klimatických aktivistů a aktivistek, kteří zde začínají cyklojízdu ze Sokolova do Ústí nad Labem pod taktovkou hnutí Limity jsme my a spolku Reset. Participativní část debaty Budoucnost Sokolovska bez uhlí začala slovy jednoho z účastníků: „Vidím to hrozně pozitivně, protože o těchto věcech je potřeba se bavit a tady vidím, že lidi o to mají zájem. A jsem zvědav, jak to bude probíhat. Nikdy jsem nic takového nezažil,“ reaguje na formát debaty, která je netradičně rozdělená ke třem stolům: u každého sedí jeden z panelistů, jeden facilitátor a několik účastníků. Debata se tak místo na pódiu odehrává přímo v sále, aby mohl každý dostat slovo a přispět svým nápadem do vytváření budoucnosti Sokolovska.
Chybí tu mozky, zaznívá během debaty, což potvrzuje jedna z účastnic větou: „Moje děti tady taky nechtějí zůstat.“ A další hlas: „Jedna věc je, že tu chybí lidi, ale aby sem ti lidi přišli, musí tu mít příležitosti.“ Pro vytváření příležitostí schází peníze, chybí tu koncepce rozvoje a projekty, na které by se dalo čerpat, takže ani dostupné prostředky nejsou plně využity. Rovněž tu není vysoká škola. „Schází tady pozitivní příklady, postrádám tu novátorství,“ zaznívá dále a seznam se prodlužuje. Vypadá to, že příznačným rysem strukturálních problémů je bludný kruh. Komplexnost demotivuje a pomalu se dostavující výsledky způsobují ještě větší apatii.
Karikatury ekoteroristů nebo naopak venkovských buranů lze nejlépe smést ze stolu prostřednictvím osobní zkušenosti a důrazem na lidskost a respekt.
Druhým dechem ale zaznívají pozitivní příklady: nové distribuční centrum u Chebu přináší několik stovek pracovních příležitostí. Neobroušeným diamantem regionu jsou zatopené plochy na Sokolovsku, například jezero Medard. Jsou tu skvělé cyklostezky, krásná příroda, špičkové lázeňství. Řada nápadů, jak region posunout, je minimálně stejně dlouhá jako seznam problémů a patří mezi ně příprava nových projektů na základě místních potřeb, zapojení veřejnosti do debat o budoucnosti regionu, iniciace jednání o uvolnění pozemků, které jsou v současnosti blokované Sokolovskou uhelnou pro nové investory i místní podnikatele, větší propojení s německými sousedy, obnova nezávislého měření znečištění ovzduší nebo přizvání odborníků z bývalých uhelných regionů, kde transformace proběhla úspěšně. Místní zmiňují důležitost rozvoje zpracovatelského průmyslu a logistiky, jiní zdůrazňují význam lázeňství, přírodního bohatství a turistiky a apelují na to, aby průmysl neznečišťoval životní prostředí.
„O útlumu těžby a o tom, co tady pak bude, se mluvilo před třiceti lety. Dneska je to tabu,“ vzpomíná Tomáš Kábrt z platformy Sokolovská beseda. „Jsem rád, že tady dneska můžeme začít veřejnou debatu a otevřít to jako téma,“ dodává. Už první diskuse naplňuje záměr cyklojízdy toto tabu překonávat a na všech místech, kterými projíždíme, nás čeká podobný obrázek – frustrace a apatie mísící se s nápady a nadějí.
Dostanou se peníze až k lidem?
Celý další den má pršet a čeká nás osmdesát kilometrů. Vyrážíme směrem k Vřesové – šeď kouře z továrních komínů doplňuje zataženou oblohu, ale déšť nás míjí. Vřesovou cítíme dřív, než ji spatříme, jak nás varovali v Sokolově místní. Prý si zvykneme.
„Tady jsem vám přinesl dvě knihy o našem kraji. Dejte to prosím někomu ze starostů, až budete projíždět Ústeckým a Moravskoslezským krajem. Ať o sobě vzájemně víme, vždyť se potýkáme se stejnými problémy,“ vítá nás starosta obce v blízkosti elektrárny. „Karlovy Vary mají spoustu projektů a napíšou si je za den, peníze z Fondu pro spravedlivou transformaci skončí tam. Přitom tady pracuje v uhelném průmyslu čtvrtina lidí, týká se to skoro každé rodiny. A do Karlových varů lidi odsud nepojedou. Já jsem rád, když tam vezmu rodinu na den,“ sdílí s námi obavy o rozdělení prostředků na zmírňování dopadů odklonu od uhlí. Není sám. „Já jsem z toho trochu zoufalá, ty peníze přijdou na kraj – a to je od Klášterce nebo od Kadaně dost daleko a je tam hodně natažených rukou,“ říká odborářka z Českého odborového svazu energetiků.
Fond pro spravedlivou transformaci Evropské unie vznikl s cílem zmírnit sociální dopady odklonu od uhlí a pro Českou republiku je z něj vyhrazeno několik desítek miliard korun. Vytváření Územních plánů pro spravedlivou transformaci, které jsou podmínkou čerpání, je v procesu, ten je však netransparentní a nedostatečně zapojuje veřejnost, samosprávy a další skupiny, které k tomu mají co říct. Mluví se o miliardách, přesto se místní obávají, že do měst a obcí peníze nedotečou. „Teď se tvoří a monitorují potřeby pro Fond pro spravedlivou transformaci, příští týden je schůzka na ministerstvu. Mám pocit, že je potřeba jednat teď – je nejvyšší čas se o to poprat,“ říká účastnice jedné z debat.
Společná řeč
Na další zastávce v Kadani nám Marta Ctiborová, předsedkyně Českého odborového svazu energetiků, hned na rovinu říká, že si zaměstnanci elektrárny chtějí svoji práci udržet co nejdéle a nás považují za ty, kdo jim berou práci. Přišli jen tři, většina podle jejích slov nemá potřebu se s námi bavit. Jeden z organizátorů cyklojízdy naopak říká, že cílem klimatického hnutí je zavřít uhelné doly a elektrárny nejrychleji, jak to bude možné. Karty jsou na stole, a přestože nás dělí zdánlivě nepřekonatelná názorová propast, nalézáme společnou řeč v až překvapivém množství témat.
Je především zřejmé, že doba uhelná skončí, ať už to bude za deset nebo třicet let. Poslední dobou navíc události, jako je ukončení provozu Vřesové nebo rychlejší útlum v OKD, připomínají, že se jedná o dohlednou budoucnost. Je potřeba se ptát, co bude po uhlí. Marta Ctiborová popisuje, že jí chybí jakákoli koncepce v plánování rozvoje v regionech bez uhlí a především v těch nejpostiženějších obcích. „Měla by vzniknout rozvojová strategie a část peněz z fondů musí jít na vzdělávání a rekvalifikace,“ je přesvědčená Ctiborová, podle které musí vzniknout dostatek nových pracovních míst. Apeluje na nás, ať se na transformaci díváme perspektivou běžných lidí, kteří chtějí především jistotu. Budoucnost bez uhlí pro některé zatím vypadá velmi vratce a nejistě. Pokud má být spravedlivá, je nutné k otázce ekonomického a sociálního rozvoje regionů upřít více pozornosti.
Nalezení společné řeči často brání kulturní konflikt. Na tuto notu se snaží hrát státní policie, která se pokouší majitele podniku, který přišel na naši debatu, přesvědčit, že jsme extremisté šplhající na komíny a děláme jen potíže. Uzavírání širokých společenských koalic se totiž nehodí současné politické reprezentaci. Osobní setkání je ovšem nejlepší recept na otupení hran kulturních sporů. Karikatury ekoteroristů nebo naopak venkovských buranů lze nejlépe smést ze stolu prostřednictvím osobní zkušenosti a důrazem na lidskost a respekt. Zjišťujeme, že naše perspektivy jsou podobnější, než se může jevit optikou sporu města a periferie.
Technická proveditelnost s otevřeným koncem
Tématem, které se napříč všemi debatami objevuje, je i technická proveditelnost odklonu od uhlí. Slunce v zimě nesvítí, čím budeme topit, bez uhlí se neobejdeme, zaznívá od místních. Nevěří tomu, že by obnovitelné zdroje mohly poskytovat dostatek levné energie, některým vadí zásah větrníků nebo solárních elektráren do krajinného rázu a obávají se nových forem nespravedlnosti způsobené globalizovaným velkokapacitním průmyslem obnovitelné energetiky.
„Jak k tomu přijde obyčejnej člověk tady v paneláku. Jak to chcete udělat?“ slyšíme. Na chvíli se ocitáme na tenkém ledě. Účastník cyklojízdy popisuje, že pravděpodobně ještě nemáme odpovědi na všechny otázky ohledně toho, jak by mohla vypadat funkční energetická infrastruktura založená stoprocentně na obnovitelných zdrojích. Ale modely takového systému existují a také spousta fungujících příkladů. Předává zkušenosti z brněnského centra o solárním a bateriovém systému, což zaujalo zejména členy místního vzdělávacího spolku Radka. Nakonec i od místních zaznívá, že region potřebuje příklady dobré praxe pro sociální i technickou stránku energetické transformace. My si odnášíme, že je důležité umět debatu ve stylu „to nejde“ přetvářet v debatu „jak by to mohlo jít“ a společně začít hledat řešení, ať už technická nebo společenská. Nutnou podmínkou takové komunikace je netvářit se, že známe kompletní řešení. Uhelné regiony mají navíc šanci přetvářet technické vzdělání a know-how v energetice do hledání cest, jak by česká obnovitelná energetika mohla vypadat, pokud se jim dostane dostatečné podpory.
Hlavně zisk
Poslední horký den cyklojízdy si zpříjemňujeme zastávkou na langoše a koupáním v zatopeném dolu Chabařovice, dnešním jezeru Milada kousek od Ústí, kde diskutujeme o budoucnosti místa a procesech rekultivace s Petrem Kubišem z Palivového kombinátu Ústí. Vytvoření i údržba jezera a jeho krásně čisté vody spolkla miliardy a architektonická soutěž na rozvoj území má zajistit jeho smysluplné využití. I u několika dalších dolů je nejpravděpodobnějším řešením rekultivace zatopení, i když by bylo vhodné nejprve hledat perspektivní záměry k využití míst za účasti veřejnosti. Rekultivovat je ovšem povinností uhelných společností a ty chtějí co nejrychlejší a nejlevnější řešení bez jakýchkoli debat. Jestli si vůbec na rekultivace uložily dostatek prostředků, se teprve ukáže.
Nedá se nic dělat, jsou to soukromé společnosti a pochopitelně vidí jen zisk, opakovaně během cesty slýcháme. Podobná rezignovaný povzdech se objevoval i při debatách o Sokolovské uhelné. Ta vlastní klíčové pozemky napříč Karlovarským krajem a historicky držela v šachu rozvoj obcí a podnikání. Poslední dobou se nicméně situace obrací a místní doufají, že spolupráce bude schůdnější. V tomto světle jsou samochvály za rekultivace a uhelnými společnostmi vytvářený obraz důležitého partnera regionu hořce úsměvné.
Dluh ČR, který čeká na splacení
Máme za sebou téměř tři sta kilometrů po Karlovarsku a Ústecku. Vzpomínáme na skvělé cyklostezky, po kterých jsme se v doprovodu policie projížděli kolem dolu Libouš s výhledem na elektrárny Prunéřov a Počerady a vzápětí v Žatci ochutnávali místní pivo nebo navštívili místní biovinařství. Spali jsme na rozhledně s krásným výhledem na Krušné hory, další dny jsme se zastavili v hornickém muzeu či u zatopeného dolu Barbora. Prameny, zříceniny, lesy, cyklostezky, zmrzlina, koncerty, výstavy… Místní jsou právem naštvaní, když se o tomto regionu mluví jen ve špatném světle – jako o periferii zasažené bídou. I předsudky a zjednodušující vidění severních a severozápadních Čech jsou součástí problému, který brzdí rozvoj.
Na druhou stranu – problémy jsou nepřehlédnutelné a na ty současné se budou v souvislosti s odklonem od uhlí nabalovat další výzvy. Uhelné regiony jsou kraje, jež historicky významně přispěly a stále přispívají k prosperitě celé země. Program Restart na jejich podporu přitom nerozdělil víc peněz, než kolik jich odtud odtéká platbami za emisní povolenky. To je málo. Pokud nejslabší regiony České republiky mají mít šanci proměnit výzvy odklonu od uhlí v příležitosti, je nutné jim věnovat daleko víc pozornosti a aktivity.
Cyklojízdu zakončujeme v ústeckém sále Hraničář, kde se potkávají zástupci ekologických organizací, místní veřejní činitelé, odbory, umělci, aktivisté i místní obyvatelé. Na konci debaty nazvané Budoucnost Ústecka bez uhlí starosta Horního Jiřetína oceňuje zájem všech zúčastněných a sál opouštíme s nadějí, že díky spojení veřejnosti, samospráv, odborů a ekologických organizací se podaří předejít hrozbám, které odklon od uhlí přináší, a přiblížit se tak ideálu spravedlivé transformace.
Autorka se věnuje sociálním a ekonomickým aspektům energetické transformace v Asociaci pro mezinárodní otázky.