Evropští politici jednají o evropské minimální mzdě, která by regulovala výše zaručených výdělků v každé členské zemi. Evropská komise se tímto tématem dlouhodobě zabývá v rámci agendy konvergence (sbližování životní úrovně jednotlivých zemí), v níž hraje problém velkých mzdových rozdílů mezi jednotlivými členy EU velkou roli. Podle posledních vyjádření eurokomisaře pro pracovní místa a ekonomiku Nicolase Schmidta, který má problematiku evropské minimální mzdy v gesci, je v současnosti nemožné, aby v každé zemi EU byla výše minimálního výdělku stejná, protože by to podle jeho názoru zlikvidovalo ekonomiky méně vyspělých zemí.
Komu vadí evropská minimální mzda?
Samotný pojem evropská minimální mzda je poněkud zavádějící. Minimální mzda v běžném slova smyslu vyjadřuje pevně stanovenou částku, která tvoří minimální hodinový výdělek v zemi. Myšlenka evropské minimální mzdy se touto cestou ale neubírá. Místo stanovení zaručeného minimálního hodinového výdělku si koncept evropské minimální mzdy klade za cíl pouze stanovit stejná závazná pravidla pro stanovení minimální výše mzdy. Minimální mzdy v celé EU by tak nově měly být stanoveny v pevném poměru k mediánu či průměrné mzdě v dané zemi.
Nízká produktivita ekonomik východních zemí může být výsledkem nízkých mezd, a nikoliv naopak.
Koncept evropské minimální mzdy má celou řadu příznivců a odpůrců. Mezi příznivce patří Evropská odborová konfederace a levicové strany, které v ní vidí nejen jeden z prvních krůčků ke sbližování mezd v EU, ale také nástroj, jak se vypořádat s neustále se prohlubujícím trendem, kdy se zvyšující se produktivita práce neodráží v růstu mezd. V důsledku toho mzdy tvoří čím dál tím menší podíl HDP, zatímco zisky rostou. Jinak řečeno, zaměstnanci získávají čím dál tím menší podíl z ekonomického koláče bohatství ve prospěch zaměstnavatelů. Právě tato okolnost vyvolává nevoli odpůrců evropské minimální mzdy, ke kterým patří zejména zaměstnavatelské svazy a pravice. Jejich odporu k evropské minimální mzdě se nelze divit, protože jakákoli minimální mzda je z jejich hlediska špatná, jelikož snižuje jejich vyjednávací pozici. Problém je tedy v tom, že evropská minimální mzda může vést k povinnosti o něco zvýšit minimální mzdy v členských zemích, což by mohlo snížit zisky zdejším zaměstnavatelům. A na druhou stranu je návrh evropské minimální mzdy možné kritizovat jako nedostatečně ambiciózní, protože její příspěvek ke konvergenci bude jen omezený. Zvýšení mezd se bude totiž omezovat víceméně pouze na nízkopříjmové skupiny, které však tvoří menšinu obyvatel, a tedy k celkové konvergenci moc nepřispěje.
Mzdy a produktivita
Skutečným problémem konvergence je pochopitelně především to, že na Západě jsou mzdy stále daleko vyšší než na Východě. V této souvislosti se často operuje s ukazateli produktivity méně vyspělých států. Podle viceprezidenta Evropské komise Valdise Dombrovskise se produktivita východních zemí EU pohybuje kolem 60 až 70 procent produktivity západních zemí, ale mzdy ve východních zemích jsou ještě nižší. Navíc platí, že produktivita se vypočítá na základě ceny výstupů – „produktivnější“ je tedy ten, kdo dokáže prodávat za vyšší cenu. Takto měřená produktivita ovšem představuje velmi zkreslující, ne-li zcela chybný ukazatel. Je tak totiž klidně možné, aby český chovatel drůbeže vyprodukoval více vajíček než jeho německý protějšek, a přitom bude za produktivnějšího označen chovatel německý. Ten totiž může díky mnohem vyšším německým mzdám prodávat vajíčka za vyšší cenu. Příčinou nízké produktivity tak nemusí být horší technika a schopnost vyrobit méně zboží, ale jednoduše nízké mzdy. Nízká produktivita ekonomik východních zemí může být výsledkem nízkých mezd, a nikoliv naopak, že by nízké mzdy byly důsledkem nízké produktivity, jak se často uvádí.
Zde se dostáváme k velmi rozšířenému mýtu o montovnách jako příčině nízkých mezd. V rámci dodavatelského řetězce totiž subdodavatelé (montovny) získávají menší podíl z celkové hodnoty zboží než firmy, které subdodavatelé platí. Příčinou toho má být menší přidaná hodnota, kterou subdodavatelé přispívají k celkové hodnotě zboží. Problém však je, že ona přidaná hodnota se opět měří cenou, za kterou subdodavatelé své služby poskytují. Je tedy opět možné, že český subdodavatel vyrábějící součástky pro českou firmu bude vykazovat menší zisky, a tudíž menší přidanou hodnotu než jeho německý protějšek dodávající stejné součástky pro německou firmu, která kvůli obecně vyšší mzdové a cenové hladině bude schopná za tyto služby platit více. Pokud by český dodavatel nahradil toho německého, a přitom prodával stejnou sumu součástek za vyšší cenu, automaticky by produkoval více přidané hodnoty.
Ohledně přidané hodnoty nikde není psáno, proč by měli subdodavatelé získávat menší podíl z celkové přidané hodnoty než firmy, které součástky smontují či smontované zboží prodávají, nebo že by jejich aktivity měly mít obecně nižší hodnotu než aktivity firem, které jiným zadávají zakázky. Fakt, že se tak děje, není zapříčiněn jakýmsi železným zákonem přidané hodnoty, ale vyjednávacím postavením jednotlivých firem na trhu. Subdodavatelé se ocitají v mnohem tužší konkurenci, v níž si sráží navzájem své zisky ve snaze získat zakázky. Tím však zároveň umožňují realizovat velké zisky firmám, kterým dodávají. Z nízkých příjmů subdodavatelských firem pak plynou malé zisky zaměstnavatelům a nízké mzdy zaměstnancům ve východních ekonomikách. Hlavní příčinou nízkých mezd ve východních zemích EU tak není nižší produktivita (i ta však hraje svou roli), ale struktura evropského jednotného trhu, který umožnuje velkým firmám diktovat ceny těm menším, a zejména těm v subdodavatelském postavení, z nichž velké množství se nachází právě ve východních zemích.
Cesta za úspěšnou konvergencí
Evropská minimální mzda představuje sice krok k dosažení evropské konvergence, ale sama zdaleka nemůže stačit. K vyrovnání, ze kterého by měli nakonec prospěch všichni, může vést jedině promyšlená celoevropská hospodářská politika a také chytré hospodářské politiky chudších států EU. Je potřeba vytvářet ucelené domácí dodavatelské řetězce schopné vyprodukovat zboží tak, aby co nejvíce přidané hodnoty zůstalo v rozvíjejících se ekonomikách a ze zisků mohly být financovány další investice či vyšší mzdy. Trh sám o sobě konvergenci nejen nezajistí, naopak bude kvůli svému působení spíše zvětšovat rozdíly mezi evropskými zeměmi. Proto je třeba vypořádat se s mnoha neoliberálními dogmaty, které chybně posuzují úlohu státu a jeho možnosti při rozvoji hospodářství. V této souvislosti bychom se měli poučit z historie, která jasně dokazuje, že žádná země se bez ucelené hospodářsko-politické strategie nedostala z pozice rozvíjející se ekonomiky na úroveň ekonomiky vyspělé. Příkladem za všechny jsou Velká Británie, USA, Německo, Japonsko, Jižní Korea či Francie, jejichž vlády se zásadním způsobem podílejí na rozvoji svých ekonomik podporou strategických či slibných odvětví. Jestliže to byla vládní hospodářská politika těchto zemí, co z nich učinilo vyspělé ekonomiky, nelze očekávat, že přenechání rozvoje ekonomiky slepým silám trhu zrovna nám zaručí zvýšení životní úrovně.
Autor studuje veřejnou a sociální politiku.