Foto Petr Zewlakk Vrabec
V čase ekonomické a virologické krize je vstup Minářova hnutí na politickou scénu vysloveně otravný. Stokrát obehraná hesla o slušných a schopných lidech, kteří zachrání politiku před neschopnými a zkorumpovanými parchanty, přichází ve chvíli, kdy i v důsledku selhání vlády při pandemii čelí stovky tisíc lidí obrovským existenčním a finančním tlakům. Tato situace ovšem nestála Minářovi a jeho marketérům v podstatě ani za zmínku a místo toho, co se má dělat s covidem a ekonomickou krizí, nám v propagačním videu Mikuláš Minář povídá o svém dětství ve Vodňanech, o své životní lásce, se kterou se oženil, nebo o tom, kterou vlastnost zdědil po kterém příbuzném (statečný je po tetě). Ignorování problémů, kterým lidé čelí v každodenním životě, je ale pro určitý typ liberální politiky v Česku typický.
ANO pro slušné lidi
Mikuláš Minář opustil Milion chvilek pro demokracii a založil politické hnutí s tím, že pomocí marketingových metod přetáhne voliče přímo Andreji Babišovi a tím ho konečně dostane z politiky ven. Pokud se dá politika dělat jen za pomoci marketingu, proč by z toho jednou nemohli těžit i „hodní kluci“. Není žádný důvod nechávat marketingové nástroje cynickým technokratům. Jenže kopírovat Babišův marketing se do určité míry snaží v české politice všichni, takže to samo o sobě od Mináře není zvlášť objevné. Přesto jeho úvaha o tom, že opoziční strany nedokážou Babišovi konkurovat přímo mezi jeho voliči, byla správná. Problém je spíše v tom, že pokud Babiš využívá marketingový populismus, je potřeba se dívat hlavně na jeho obsah.
„Politika je bez vize. Bez hodnot. Bez důvěry,“ referuje na svých stránkách nové hnutí, jehož vizí jsou především vize a jehož hodnotami jsou hodnoty.
Všechna ta Babišova hesla „pro naše lidi“ a otevírání v podstatě virtuálních kilometrů nových dálnic, boj proti ekologii ve jménu pracovních míst, ale i velmi konkrétní zvyšování důchodů a minimální mzdy, totiž neztrácejí ze zřetele každodenní ekonomické problémy občanů této země. A to přesto, že je to v Babišově podání velmi často právě jen marketingový zřetel, a opakovaně se ukazuje, že blaho lidí pro jeho politiku není určující. Přesto minimálně v marketingu tento zájem aspoň předstírá.
Minářovo hnutí svůj marketing zatím zaplnilo další vlnou frází o slušnosti, kterou nám přinesou schopní a stateční lidé. Hlavním étosem má být pro voliče nejspíš to, jak báječné lidi včetně sebe sama Minář do politiky přinese. Ve videu – natočeném tváří tvář pandemii, která bude mít řadu zatím nejasných dopadů – slibuje Minář mimo jiné také „vyrovnaný rozpočet“. Je přitom jasné, že bez obrovských státních a evropských investic by obnova mohla trvat neúměrně dlouho, a i když vyrovnaný státní rozpočet je jistě bohulibým cílem, pokud hnutí ani nenaznačí, zda ho dosáhne daňovou reformou, nebo naopak dalším osekáním veřejné infrastruktury a sociálních výdajů, jen to ukazuje, že se představou o podobě státu příliš nezabývá.
Zmínka o vyrovnaném rozpočtu není nijak zásadní, ale dobře ilustruje, jak odtrženě od reality Minář se svým týmem své kroky plánují. V jejich podání se čistá a slušná politika dělá bez ohledu na okolnosti i na živé lidi. Tato rétorika jako by se ani nesnažila oslovit všechny. Politika je v ní něco jako fotbal nebo divadlo, na které je lepší pohled, když se hraje dobře, ale širší dopad dobrého fotbalu nebo divadla na společnost je poměrně omezený. Jednou z Babišových politických zbraní při vstupu do politiky bylo i sebevědomí supermanažera, který má zkušenosti s řízením velké firmy, a proto má být nejlépe kvalifikován pro řízení státu. V jeho „bude líp“ nebyla jen kritika zkorumpovaných elit, ale i „řízení státu jako firmy“, tedy propagace vlastní kompetence to dělat. A to přesto, že Babiš se politickým programem svého hnutí příliš nezabýval a vsázel spíš na svou osobnost a schopnost manažerského řízení.
Proti babišovskému manažerskému idiotismu by Lidé PRO rádi nabídli vize. „Politika je bez vize. Bez hodnot. Bez důvěry,“ referuje na svých stránkách nové hnutí, jehož vizí jsou především vize a jehož hodnotami jsou hodnoty. „Nejde nám o jedny volby, ale o pořádnou vizi pro naši zemi,“ píší na jiném místě.
Program zdola
V teprve naznačeném programu nové hnutí neignoruje nejpalčivější sociální problémy nebo problematiku daňových rájů, stejně jako deklaruje starost o všechny činorodé lidi, kterým stát hází klacky pod nohy. Kvůli vyváženosti přístupu k chudým nechybí ani poznámka o motivaci příliš pasivních příjemců dávek, což zní v čase covidové bídy jako výsměch. Klimatická krize se má pak řešit bez „zbytečné ideologie“ – v tomto bodě si je „ANO pro slušné lidi“ s tím pro „ty neslušné“, nepříjemně podobné. Několik oblastí v rozpracovaných tezích ukazuje, že alespoň rámcově jsou si autoři programu vědomi nejtíživějších problémů a například oblast vzdělání není jen plná frází o digitální generaci a průmyslu 4.0, ale zmiňuje i nutnost mnohem dostupnějšího školství nebo problematiku rostoucích nerovností mezi regiony.
Úvodní propagační video nabídlo také plejádu demokratických mluvících hlav – třeba Petra Pitharta nebo Elišku Wagnerovou a další, kteří to Mikulášovi přejí. Právě tento výběr osobností ale bezděky odhalil jeden problém – liberální, vzdělaní a zajištění lidé jsou jednou z nejobsluhovanějších voličských skupin v Česku. Nepotřebují novou stranu nebo hnutí, aby vůbec „měli koho volit“. Problém pro liberály je spíš v tom, že v souboji s nacionalisty a populisty v Česku prohrávají, než v tom, že by neměli strany pro „slušné a činorodé lidi“. Nové hnutí ale hodlá testovat také několik způsobů, jak zapojit co nejširší množství lidí, kteří budou společně sbírat podněty, na jehož základě bude vznikat finální program. Sice není úplně jasné, co Lidé PRO nabízejí jiného než standardní členství v politickém hnutí, ale pokud zejména v regionech díky této iniciativě něco vznikne, může to být ve výsledku pozitivnější než další parta upřímných demokratů vycizelovaná experty z reklamky. Pokud by se ale v odlehlém koutě české republiky skutečně zorganizovala zdola politická síla schopná formulovat vlastní požadavky, zůstává otázkou, na co by vlastně Mikuláše Mináře potřebovala. Snaha rozšířit politické aktivity do celé republiky každopádně zůstává tím nejsympatičtějším, co hnutí nabízí a o co se snažil a stále snaží i Milion chvilek pro demokracii.
Autor je redaktor Alarmu.