Robert Šlachta, jehož hnutí Přísaha se v posledních měsících začíná pravidelně objevovat s jednotkami procent v předvolebních průzkumech, je asi nejznámějším českým (ex)policistou. Býval ředitelem Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), kam přešel z policejního prezidia v roce 2008, do kterého jen krátce předtím „přestoupil“ z Národní protidrogové centrály. Jeho nejproslulejší akcí byl hojně propíraný zásah na úřadu vlády, který v Česku ukončil éru Petra Nečase, a také tzv. akce Fénix, namířená proti několika „levicovým extremistům“. Minulý rok vyšla kniha Třicet let pod přísahou, v níž Robert Šlachta obsáhle odpovídá na otázky novináře Josefa Klímy.
O Šlachtově kariéře, o jeho politických ambicích a především o kontextu a významu potírání organizovaného zločinu a korupce jsme si povídali s kriminologem Petrem Kupkou, který působí na Katedře antropologie Západočeské univerzity. Podle Kupky nemůžeme význam Šlachty pochopit bez porozumění dynamice vývoje bezpečnostních složek po roce 1989, ve kterém hrál zásadní roli právě boj proti korupci, organizovanému zločinu a finanční kriminalitě. Zejména protikorupční diskurs v jednu dobu podle Kupky dokázal prakticky vymazat věcnou politickou debatu v Česku a stal se tématem číslo jedna. A v tomto prostředí se pohyboval i Robert Šlachta, který se podle Kupky pečlivě stylizoval do role posledního spravedlivého policajta.
Nejpodstatnějším faktorem Šlachtovy knihy je jeho sebestylizace do figury na způsob Drsného Harryho, policisty, který se odcizil formalismu a páchá dobro.
Jak se z Roberta Šlachty stala tak známá a kontroverzní osobnost?
Bývalí ředitelé ÚOOZ byli vždy pod společenským drobnohledem. Ať už jde o Josefa Douchu, Jana Kubiceho nebo Roberta Šlachtu. Tento útvar reprezentuje to, co se v české veřejné debatě označuje za „elitní policii“. Ředitelé těchto útvarů byli osobití a mimo jiné byli spojováni s některými skandály. Josef Doucha s udržováním styků s „ruskojazyčnou mafií“, Jan Kubice s tzv. Kubiceho zprávou, Robert Šlachta se zásahem na Úřadu vlády. Právě tento zásah vytvořil propast ve veřejném hodnocení jeho kariéry. Jedni tvrdí, že Šlachta zásahem na Úřadu vlády překročil pravomoci při vyšetřování organizovaného zločinu. Druzí říkají, že si konečně někdo došlápl na politickou korupci v nejvyšších patrech veřejné správy.
V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že diskursy organizovaného zločinu a korupce, které se v devadesátých letech postupně etablovaly ve veřejné debatě i uvnitř bezpečnostních struktur, existovaly spíše odděleně. Zjednodušeně řečeno, úplatkářství či manipulování veřejných zakázek je širší společenský problém, organizovaný zločin může tyto praktiky využívat ke svým cílům. Šlachtova kariéra pak ilustruje prolnutí těchto diskursů.
Jak se v devadesátých letech vyvíjela kriminalita?
Po roce 1989 došlo k výraznému zvýšení míry kriminality registrované v policejních statistikách. Zintenzivnily a proměnily se jevy, jako je hospodářská kriminalita, obchod s drogami nebo skupinové násilí, které se před rokem 1989 objevovaly v omezeném množství nebo v jiných podobách. V obci, z níž pocházím, například v tomto období někdo hodil jistému úředníkovi před dům granát. Takové jednání se často dávalo do souvislosti s otevřením hranic, v důsledku čehož se v Česku objevili noví, policii neznámí pachatelé.
Jak na to české bezpečnostní složky reagovaly?
Změny byly pobídkou pro bezpečnostní složky, aby reorganizovaly vlastní struktury, které se zakládaly na „sovětském modelu“, a přizpůsobily je novým poměrům. Před rokem 1989 pracovala v rámci Sboru národní bezpečnosti (SNB) jak Státní bezpečnost (StB), tedy v podstatě zpravodajská služba (StB), tak Veřejná Bezpečnost (VB), tedy policie. Tyto složky si předávaly informace, které v rámci své činnosti získávaly a využívaly je ke svým cílům.
Po roce 1989 ztratila policie přístup k informacím zpravodajského charakteru. Poptávka po útvarech, které by je získávaly, na sebe nenechala dlouho čekat. Zhruba ve stejné době se objevil i požadavek západních bezpečnostních složek na vytvoření speciálních policejních jednotek, s nimiž by bylo možné navázat spolupráci a jejichž příslušníci by měli neposkvrněnou minulost. Organizovaný zločin byl pak využíván jako příklad kvalitativní proměny zločinu směrem k vyšší závažnosti a jako zdůvodnění nutnosti mezinárodní policejní spolupráce při jeho postihování. Na tomto půdorysu v té době vzniká idea celostátních „protimafiánských“ útvarů, které v Česku neměly tradici. Záhy získaly v médiích přezdívku „elitní“. Ostatně výraz „elitní policisté“ se používá dodnes.
Jaké elitní policejní útvary vznikly?
Krátce po revoluci vznikla Služba pro ochranu ekonomických zájmů (SOEZ), které se říkalo ekonomická rozvědka. Už z toho je patrné, jak se o těchto útvarech přemýšlelo. Jako o složkách zahrnujících zpravodajskou činnost, tedy aktivní vyhledávání zločinu v terénu. Tak to nakonec podle pamětníků doporučovaly i složky ze západních zemí. Dále vznikla Národní drogová informační služba a v roce 1993 Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a zpravodajství. Opět už z jejich názvů je jasné, že součástí jejich práce mělo být získávání a analyzování informací, zkrátka zpravodajství. To vše v době, kdy budoucnost klasických zpravodajských služeb byla ve hvězdách a kdy někteří političtí představitelé veřejně artikulovali jejich nepotřebnost.
Nakonec zůstalo obojí. Kriminolog Stanley Cohen koneckonců ve své slavné knize Visions of Social Control, v níž se zabývá vývojem systémů kontroly kriminality na příkladu USA a Velké Británie, tvrdil, že není problém novou instituci kontroly založit, ale spíše zrušit ty stávající. Po sérii organizačních změn, včetně změn názvů, bylo v Česku roku 1995 několik celostátních útvarů – mezi nimi ÚOOZ a Služba policie pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti (SPOK), později známá jako Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK).
Jakou pověst a politické krytí tyto útvary měly?
Asi lepší než zpravodajské služby. Nicméně pověst i politické krytí ÚOOZ a ÚOKFK se proměňovaly. Nová bezpečnostní politika se rodila zejména za ministrování Jana Rumla. V tomto období bylo politické krytí celostátních útvarů asi největší, rozhodně to platí ve srovnání s pozdějším vývojem. To může ilustrovat i jeden starý spor. Koncem devadesátých let začaly celostátní útvary zajímat i vrcholné politiky z ČSSD. Na „elitní policisty“ přicházela celá řada anonymních stížnosti, které podle pamětníků měly sloužit jako nástroj pro kontrolu jejich aktivit prostřednictvím inspekce Ministerstva vnitra. Někteří zde zaměstnaní policisté byli dokonce stíháni. Není úplně jasné, jak výrazný a systematický zájem to byl. Každopádně to šlo politicky dobře využít. Tehdejší premiér Miloš Zeman proti těmto útvarům veřejně vystoupil a hrozil personálními změnami. ÚOOZ i SPOK se naopak zastal Václav Havel. Navštívil je a vyjádřil jim podporu. To stvrdilo pověst útvarů jako důvěryhodných a důležitých ochránců české demokracie. Tu mají a čerpají z ní dodnes.
Co k těmto útokům na celostátní útvary vedlo?
O konkrétních důvodech by mohli pohovořit spíše investigativní novináři, kteří tyto kauzy sledovali. Spekulovalo se o pomstě bývalých příslušníků těchto útvarů, což se mohlo propojit s nenaplněním politických představ o tom, čím by se tyto útvary měly zabývat.
O jaké představy šlo?
Organizovaný zločin je termín, který je v mnoha zemích obvykle spojován především s etnickou „jinakostí“. Organizovaní zločinci jsou chápáni jako „ti druzí“, „ti odjinud“. Plyne to i ze studií Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, podle kterých byl organizovaný zločin v devadesátých letech v Česku spojován především s cizinci. Na ÚOOZ byl koneckonců odbor zločineckých struktur a jeho nejznámější představitel Zdeněk Macháček byl oceněn za svou znalost ruskojazyčných zločineckých struktur dokonce i od FBI. Jeho pověst byla ohromná. Misha Glenny jej zmiňuje v knize McMafia. Netflix mu věnoval prostor v jednom z dílů dokumentárního seriálu World’s Most Wanted.
Zároveň celostátní útvary se už v devadesátých letech dotkly případů, v nichž cizinci hráli jen pramalou úlohu a v nichž šlo spíše o politickou korupci, ať už lokální nebo na nejvyšší politické úrovni. Nakonec těch cizinců nebylo a není v Česku tolik jako v USA nebo Velké Británii, jejichž složky české útvary školily a připravovaly je na novou éru. V médiích začali být v souvislosti s těmito typy kriminality zmiňováni i někteří politici. V souvislosti s tzv. olomouckou kauzou byla dokonce zřízena parlamentní vyšetřovací komise. Málokdo si už dnes pamatuje, o co v ní šlo. Mělo jít o propletenec vztahů mezi policií, inspekcí Ministerstva vnitra, BIS a lokálního podsvětí, jehož výsledkem byly údajně zmanipulované zakázky. Ale to je vedlejší. Podstatné je, že v médiích začal být v souvislosti s olomouckou kauzou propírán třeba Ivan Langer. Společenská atmosféra byla na konci devadesátých let navíc jitřena tunelováním investičních fondů, bank, rozsáhlými celními i jinými podvody, podezřelým financováním politických stran, ze kterých nebyli podezříváni zahraniční organizovaní zločinci, nýbrž Češi. Nemluvilo se však o nich jako o organizovanému zločinu, ale jako o korupci, potažmo o hospodářské kriminalitě. Takto o nich hovořil i Miloš Zeman, když sliboval akci Čisté ruce. Vznikl k tomu dokonce Výbor pro ochranu ekonomických zájmů, kterému ale nikdo nechtěl předsedat. Název „Čisté ruce“ byl převzat od italských novinářů, kteří jím označili několik souvisejících vyšetřování politické korupce. Každopádně korupce byla koncem devadesátých let chápána jako jiný fenomén než organizovaný zločin, přestože policisté z celostátních útvarů to pokládali za neoddělitelné věci.
Policejní útvary tedy mohly být kritizovány za to, že se nevěnují cizincům, ale Čechům?
Zjednodušeně by se to tak dalo říct. Nakonec Petr Nečas v loňském rozhovoru tvrdil, že organizovaný zločin jsou pro něj Rusové, Balkánci, ale ne Češi. Nešlo ale podle mě o to, že by „mocným“ hrozil žalář. ÚOOZ a ÚOKFK na přelomu tisíciletí tyto lidi nezavíraly. Tyto útvary existovaly v podstatě pár let a nemohly mít zkušenost s tím, jak dobře „procesovat“ kauzy s politickým přesahem. Nedařilo se jim často prorazit hradbu státních zastupitelství, které jim podle slov některých představitelů znemožňovaly stíhání „skutečného organizovaného zločinu“, což v podstatě znamenalo politickou korupci. Uvnitř těchto útvarů tak mohla vzniknout frustrace, že něco důležitého o někom ví, ale nejsou schopni to efektivně zpracovat tak, aby se něco dělo. To otevřelo prostor pro investigativní novináře a novinářky, kteří tuto frustraci mohli efektivně využít a zprostředkovat informace o podezřelých politických vazbách. Toto období nakonec vrcholí tzv. Kubiceho zprávou v roce 2006, která dobře reflektuje jak celospolečenské přesvědčení, že závažný zločin se odehrává i v nejvyšší politických kruzích, tak nespokojenost s tím, že se jej nedaří odhalit, ale rovněž boom investigativní žurnalistiky.
Zároveň jde o období, kdy se do médií dostávají velké příběhy o Františku Mrázkovi a Radovanu Krejčířovi, které jsou protkány vztahy s politiky. Korupční kauzy opanují na delší dobu veřejnou debatu, aniž byl někdo významný odsouzen. Celostátní útvary začínají být podezírány ne z toho, že by mocné zavíraly, ale že o mocných produkují informace na politickou zakázku. Na jedné straně tedy vzniká dojem, že politici policii utlačují, politici pak mají dojem, že policie na ně donáší novinářům.
A nebylo to tak?
Možné je obojí, ale podle mě ne na systematické úrovni. Já to vnímám jako dlouhou sérii různých více či méně provázaných epizod, na jejichž konci je jen pachuť a nevolnost z politiky.
Jak do toho zapadá Robert Šlachta?
Robert Šlachta nahrazuje Jana Kubiceho v roce 2008. Předtím dlouhou dobu působil v Národní protidrogové centrále, kde byl, myslím si, bolestí hlavy z nemožnosti chytit zkorumpovaného politika ušetřen. Tento útvar se odpojil od ÚOOZ v roce 2001 a vždy byl trochu autonomním hráčem, kterého se politické kauzy moc netýkaly. Mezi působením v NPC a ÚOOZ však pár měsíců pobyl jako policejní funkcionář na policejním prezidiu. Z toho důvodu byl jeho příchod do ÚOOZ některými tehdejšími příslušníky chápán jako snahu o politickou kontrolu nad policií. Řada novinářů jeho příchod dávala do souvislosti s Ivanem Langrem, který měl ve Šlachtovi spatřovat „kontrolovatelného policajta“.
Šlachta tedy přišel do ÚOOZ s pověstí politicky dosazeného ředitele, ale reálně bez pohledu zatíženého politikou a spíše s profesními ambicemi. Lze to vidět na tehdejších rozhovorech, které poskytoval i resortním médiím a v nichž se snažil prezentovat jako člověk, který to bude co do kvality dělat lépe než jeho předchůdci. Sliboval zkvalitnit trestní řízení, rozšířil strukturu ÚOOZ o odbor zaměřený na autokriminalitu, v níž bylo Česko v té době na špici evropských žebříčků. Personálně se proměnil odbor terorismu a extremismu a začal být v této oblasti mnohem aktivnější. Zároveň však Šlachta avizoval, že by se měl útvar podílet i na případech, které mu věcně nepřísluší. To podle všeho nakonec i dělal. O politické korupci a závažné ekonomickém zločinu ale nic nezaznívalo. A přesto nakonec skončil v podstatě stejně jako Jan Kubice, vůči němuž se vymezoval – velkou politickou kauzou, po níž odchází znechucen politickými poměry.
Jak se to stalo?
Cesta k velkým kauzám vedla podle Šlachty přes vyšetřování státních zástupců Rampuly a Grygárka. Nový ÚOOZ tedy také kápl na „politickou stopu“. Zločinců-cizinců tady nikdy nebylo tolik, aby se na tom uživil několikasethlavý útvar. V té době nadto sílí protikorupční nálada. Nepamatuji si, že by se hovořilo o něčem jiném, než kdo koho uplatil. Jaroslav Kmenta vydává každý druhý rok knihu, po jejímž přečtení máte pocit naprosté beznaděje. Na významu získávají nevládní organizace a platformy, které se samy pouštějí do odhalování zneužívání politické moci na lokální i celostátní úrovni. Objevila se navíc silná skupina státních zástupců, kteří byli ochotni politickou korupci z různých důvodů stíhat. A pak přišel zásah na Úřadu vlády.
O tomto zásahu mnozí komentátoři a zejména postižení politici tvrdí, že byl přestřelený…
Neumím posoudit, jestli zásah na Úřadu byl, nebo nebyl „přestřelený“. Pro mě je důležitý proto, že zrcadlí posun chápání organizovaného zločinu u policistů z celostátních útvarů. Ve všech vládních koncepcích boje proti organizovanému zločinu od roku 1996 je boj proti korupci zmíněn, nicméně po roce 2008 jeho pozice zesiluje. V koncepci z roku 2011 se dokonce objevuje teze o tom, že v Česku existuje „organizované zločinecké prostředí“, jehož součástí jsou i lidé, kteří nevědí, že páchají trestnou činnost. Tyto útvary mají boj proti politické korupci jakožto specifickému typu organizovaného zločinu schválen vládou. Ze studie z roku 2011, v níž jsme s kolegou využili rozhovory právě s policisty z celostátních útvarů, vyplývá, že právě „korupční sítě“ v politice považovali za největší problém – za tak velký problém, že jej nedokážou přesně popsat a říct, kdo co přesně páchá, ale jsou přesvědčeni o tom, že existuje. Tím vůbec nechci zpochybnit odhalení, která kauza Nagygate přinesla. Podle mě se ale společenská atmosféra odrazila i v policejních složkách.
Co zásah na vládě odhalil?
Šířku a hloubku neformálních, respektive korupčních vztahů mezi lobbisty, bezpečnostními složkami a politiky kolem pražské ODS. A taky to, že protikorupční diskurs ovládl veřejnou debatu a politiku. Začala dominovat idea transparentnosti, která sice na jednu stranu donutila politickou reprezentaci přijmout sérii protikorupčních opatření. Zároveň ale utužila atmosféru neustálého podezírání z netransparentnosti, což vytváří nekonečný, mediálně vděčný spektákl obviňování, vysvětlování a odvolávání. Na nic jiného už moc nezbyl čas. Protikorupční diskurs znamenal v jistém smyslu depolitizaci, neboť dal značný prostor ekonomickým a právním expertům, případně všemožným znalcům podsvětí. To jsou oblasti, nad nimiž může běžný smrtelník spíše jen krčit rameny. Ve volbách v roce 2013 ale nakonec výrazně uspěl Andrej Babiš, ačkoli byl již tehdy záporným hrdinou mnoha investigativních reportáží.
Není to ale jenom případ Česka. Protikorupční diskurs ovládl debatu i v jiných postsocialistických zemích, kde byla korupce prezentována jako hlavní překážka ekonomického a společenského rozvoje, která brání těmto zemím dostat se na stejnou úroveň jako tzv. Západ. Tato pozice nepochybně nahrála nacionalistickým subjektům, které „návratu na Západ“ oponují nebo jej relativizují. Každopádně vracejí politiku do hry, a to způsobem v němž expertnost hraje možná až tu poslední roli.
Byl ÚOOZ jediným útvarem, který mířil takto vysoko?
Korupci měl přímo ve svém názvu i ÚOKFK, ale ten se zabýval širokým spektrem finanční kriminality. Zrovna tento útvar ale procházel po celou dobu své existence otřesy, často se zde měnili ředitelé. Koncem devadesátých let zde však působili důležití detektivové – například Evžen Šírek –, kteří pracovali na případech, na něž ÚOOZ později navázal. Někteří novináři tvrdí, že otřesy byly vyvolány politickým tlakem a mnohé „velké kauzy“ zůstaly záměrně mimo jeho zorné pole. S nadsázkou by se dalo říct, že ÚOOZ vyrostl do útvaru odhalujícího politickou korupci díky nestabilní situaci uvnitř ÚOKFK. Mezi ÚOOZ a ÚOKFK každopádně existovaly také konflikty dané kompetenčními spory a odlišnou policejní kulturou. Další věcí jsou odlišné vztahy se státními zástupci… Je to komplikovaný příběh a sám v tom nemám jasno.
Vraťme se ke Šlachtovi. Je běžné, že ředitelé bezpečnostních složek zachycují svůj osobní život v knize?
Vybavuju si jich jen pár, žádná však, pokud jde o příběh, podle mě nedosahuje úrovně rozhovoru Josefa Klímy s Robertem Šlachtou. Možná knižní rozhovor Jaroslava Spurného s Karlem Randákem. Kniha Jiřího Komorouse je zajímavým pohledem na vznik Národní protidrogové centrály, paměti Jiřího Růžka jsou spíše svědectvím o osobních setkáních.
Nejpodstatnějším faktorem Šlachtovy knihy je jeho sebestylizace do figury na způsob Drsného Harryho, policisty, který se odcizil formalismu a páchá dobro. Navíc se, na rozdíl od mnoha jiných policistů, nebojí veřejně komentovat kauzy svého útvaru a konflikty, které je provázely. Jmenuje, je osobní, tvrdý. Při čtení máte dojem, že policii rozumíte. Jinými slovy, kniha představuje velmi kritický pohled do útrob policejní kultury a vztahů, které ji definují. Tím, že takto vystoupil jako první, vychází Šlachta ze všech konfliktů jako morální vítěz. Bude takto svými potenciálními voliči posuzován. Pokud ho něco dostane do Poslanecké sněmovny, tak jeho kniha. A s tím související meetingy po republice, kde si na něj mohou jeho čtenáři „sáhnout“. Nedivím se, že mu mnozí jeho bývalí kolegové nemohou přijít na jméno. Taková kritika a zároveň sebestylizace není v Česku zvykem. A už vůbec ne u policie.
Jde ve Šlachtově případě o čistou sebestylizaci, nebo je skutečně tím tvrdým poldou z filmu?
Podle mě tyto dvě věci nejde oddělit. Šlachta příběhu, do nějž sám sebe zasadil, asi věří a podle komentářů na Facebooku tomu věří i jeho příznivci. To, že neměl rodinu, spal na ubytovně a věnoval práci všechen svůj čas, potvrdí i jeho kritici. Na druhou stranu – i přes jeho varování před sloučením obou celostátních útvarů se zdá, že Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ) funguje dobře a politicky citlivým kauzám se nevyhýbá.
Obraz neomylného a spravedlivého policisty je také konfrontován některými novináři zprava i zleva, kteří buď dávají prostor jeho kritikům nebo se policejními případy zabývají do větší hloubky, nad rámec přihřívání oficiální verze. Kromě zásahu na Úřadu vlády může v některých médiích člověk nahlédnout do sporů s bývalými kolegy-detektivy ÚOOZ, kteří portrétují Šlachtu úplně jinak, než jak to dělá on sám. Nebo také do útrob akce Fénix, pokusu o odhalení sítě levicových teroristů. Obvinění z této akce byli soudem osvobozeni, přesto je Šlachta v knize prezentuje jako „pancharty“ a stěžuje si na to, že slovo agenta vázaného přísahou nemá žádnou váhu. V tomto světle se pak vkrádá otázka, jak rozumět i tomu ostatnímu, co se v knize prezentuje.
Je možné, že by si policisté takovou kauzu jako Fénix mohli vymyslet?
Vymyslet je příliš silné slovo. Politický extremismus byl v gesci ÚOOZ dlouhodobě. Spolu s rozprášením ultrapravicové scény vznikla poptávka i po postihování krajní levice, včetně pozastavení činnosti KSČM. Problém podle mě vyvstal už v okamžiku, kdy měla být krajní levice definována. Nikdo moc nevěděl, co se tím myslí, ale existovali lidé, kteří zkrátka vypadali jinak než „pravičáci“ a byli kritičtí k současnému režimu. To je pole, v němž se policisté mohou pohybovat a z něhož můžete tahat extremisty jako zajíce z klobouku. Když se domníváte, že se někde pohybují antisystémové živly, tak tu antisystémovost s trochou fantazie najdete všude. Je to břemeno imaginace, které s sebou pojmy jako „extremismus“ nesou.
To neznamená, že by mezi tzv. extremisty nebyli nebezpeční lidé. Podle mě se ale s těmito koncepty často nakládá bez toho, aby bylo dostatečně reflektováno, jestli je jejich používání v daných okamžicích příhodné, či nikoli. Ve Velké Británii takto kriminologové poukázali na nadměrné užívání a v podstatě zneužívání termínu „gang“. V jednom severoanglickém městě jej místní veřejní činitelé používali pro označování aktivit mladých lidí, přestože zdaleka nesplňovaly jeho definici: neměli žádnou kolektivní identitu, jako gang se sami neoznačovali ani se vůči jinému gangu nevymezovali. V daném městě dokonce ani nebyl problém s násilím, který by měl s gangy co dočinění. Jednalo se však o potomky přistěhovalců z bývalých kolonií. Netřeba dodávat, že k mladým budete přistupovat jinak, když je označíte za gang, než označíte-li je třeba za „znuděné děcka“. S rostoucím vlivem bezpečnostních expertů se ale častěji užívají pojmy evokující zkázu a úpadek.
Robert Šlachta založil politické hnutí Přísaha. Kam na politické mapě patří a existuje nějaký obdobný případ, tedy že by policisté založili politické hnutí?
Politická hnutí policistů existují – jsou to odbory. O žádné „policejní“ politické straně ale nevím. Je to celkem rarita. V Itálii jsou politicky aktivní bývalí prokurátoři nebo soudci, specialisté na mafii. Luigi de Magistris je starostou Neapole a kandiduje na prezidenta regionu Kalábrie. Pietro Grasso, nynější senátor, byl soudcem v maxiprocesu se členy sicilské mafie. Hnutí proti mafii je však historicky spjato s levicí a oba politici byli kandidáti levicových politických koalic.
O Přísaze toho zatím moc nevíme, ale doleva asi její příznivci hledět nebudou. Zatím u ní dominuje protikorupční rétorika. Šlachta se prezentuje jako vlastenec, nechce euro, ale nežádá vystoupení z Evropské unie. Je proti migračním kvótám. Zároveň jedním ze zakládajících členů hnutí je sociální pracovnice. Všichni zakládající členové mají nějaký vztah k bezpečnostním složkám a vyslovují jim velkou podporu. Zatím mi to evokuje sekulární verzi polského Práva a spravedlnosti s potenciálem odebrat část hlasů všem kromě Pirátů a ODS.