Foto Petr Zewlakk Vrabec
Život v dystopické realitě klimatické krize se plíživě stává nechtěnou realitou. Politická vůle k řešení ale stále pokulhává. V České republice zažíváme po řadě suchých let relativně chladné a deštivé léto. I tak byl letošní červen třetím nejteplejším v historii měření. Dlouhodobě červené mapy projektu intersucho.cz se ale v posledních dnech zbarvují do nečekaně fialových tónů značících opačný extrém. Intersucho na Twitteru varuje, že nasycení horní vrstvy půdy dosahuje na 80 procentech území maxima a voda už se nemá kam vsakovat. Při bouřkách doprovázených intenzivními srážkami tak hrozí záplavy. A to pouze pár týdnů poté, co jižní Moravu zpustošilo nejsilnější tornádo v české historii a zanechalo za sebou šest mrtvých, stovky zraněných, přes tisíc poničených budov a škody ve výši patnácti miliard korun. Jen o den později udeřil v Ústeckém kraji jiný vzácný extrémní projev počasí, tzv. downburst, který má na svědomí stomilionové škody v obci Stebno poblíž Podbořan.
Šokující rozsah katastrof po celém světě
Dramatické zprávy o extrémních projevech počasí přicházejí v posledních měsících s železnou pravidelnosti ze všech koutů světa. V malé horské vesnici Lytton v Kanadě bylo v červnu naměřeno neuvěřitelných 49,6 °C. Lytton přitom leží ve stejných zeměpisných šířkách jako Česká republika. Po třech dnech extrémních teplot vzplály v okolí vesnice požáry a domy lidí z Lyttonu lehly popelem. Vlny extrémních veder sužovaly kromě Kanady i západní pobřeží Spojených států. V kalifornském Death Valley byla naměřena rekordní teplota 54,4 °C. Padesátistupňová vedra ale už pravidelně zažívají také lidé v částech Pákistánu, Indie nebo Austrálie.
Ačkoli některá z opatření byla okamžitě označována za příliš drastická, lze je kritizovat i z druhé strany. Ani současný návrh totiž nestačí k naplnění cíle Pařížské dohody udržet nárůst globálních teplot co nejblíže hodnotě 1,5 °C.
Nejnověji udeřila klimatická krize v západním Německu a v částech Belgie a Nizozemí. Tisíciletá povodeň, jejíž rozsah šokoval i klimatické vědce, tam před týdnem překvapila stovky tisíc lidí. Během dvou dnů spadlo v některých oblastech Německa téměř dvakrát víc vody, než je obvyklý průměr pro celý červenec. Řadu z nich povodeň připravila o střechy nad hlavou a některé bohužel i o příbuzné či o život. Aktuální odhad počtu tragicky zemřelých napříč zasaženým regionem se šplhá k číslu 200 a řada lidí je stále nezvěstných. Emblematickým výjevem události se stal obrovský kráter v zemi po sesuvu půdy ve městě Erftstadt, který pohltil i řadu domů.
Překvapení nad povodněmi neskrývali ani klimatičtí vědci. Povodně o této síle v Německu nečekal například profesor Dieter Gerten z Postupimského institutu pro výzkum dopadů změny klimatu, který se tématu věnuje a v jedné z vesnic zasažené oblasti vyrůstal. „Zdá se, že se nepohybujeme pouze mimo normál, ale ve sféře, kterou jsme neočekávali co do rozsahu ani co do rychlosti, s jakou nastává.“ Povodeň zasáhla i domov předního klimatologa z univerzity v belgickém Lutychu (Liège) Pierra Ozera. Jeho údiv má jinou příčinu a hraničí s pochopitelnou frustrací. „Je to zvláštní pocit. Mluvíte o tom prakticky čtvrt století a lidé stále říkají, ano, ano. Ale ve skutečnosti se nic neděje… Prostě jenom čekáme. Kolik mrtvých jsme ještě ochotni akceptovat?“
O tom, že se klimatická krize v posledních letech nebezpečně prohlubuje, svědčí i nová studie, zveřejněná minulý týden v časopise Nature. Amazonský prales, který dlouho sloužil jako jeden z největších suchozemských „zpracovatelů“ CO2, začal v důsledku odlesňování a změny klimatu skleníkové plyny místo pohlcování uvolňovat. Stal se z něj tak další zdroj emisí, který dále komplikuje snahu o dekarbonizaci. Obdobná situace je ostatně i v lesích České republiky, které se z absorbentu oxidu uhličitého staly jeho emitentem už v roce 2018.
Cíl Pařížské dohody je stále v nedohlednu
Klimatickou krizi už je ve vleku těchto událostí těžké popírat. Spor o klima se tak čím dál častěji mění v diskusi, jak mají mitigační opatření vypadat a jak rychle je společnost ochotna k transformaci přistoupit. Právě v kontextu výše popsaných událostí představila svůj nový plán dosažení uhlíkové neutrality i Evropská unie.
Ta se loni zavázala snížit společné emise skleníkových plynů do roku 2030 alespoň o 55 procent ve srovnání s rokem 1990. Evropská komise proto vypracovala komplexní návrh klimaticko-energetických legislativních opatření, která mají dosažení cíle zajistit, a minulý týden jej představila světu pod názvem Fit for 55. Balík třinácti revidovaných či zcela nových směrnic a nařízení předznamenává výraznou proměnu celé řady ekonomických odvětví. Přináší nové normy a emisní cíle v energetice, dopravě, stavebnictví, v zacházení s půdou nebo v systému obchodování s emisními povolenkami. Největší vášně budí pravděpodobně nařízení, které udává, že všechny nové automobily prodávané v Evropské unii po roce 2035 musejí mít nulové emise skleníkových plynů.
Ačkoli některá z avizovaných opatření vyvolala okamžitě negativní reakce, které je označovaly za příliš drastická, lze je kritizovat i z druhé strany. Ani současný návrh totiž nestačí k naplnění cíle Pařížské dohody udržet nárůst globálních teplot co nejblíže hodnotě 1,5 °C do konce století. Plán Evropské unie odpovídá spíše scénářům, ve kterých globální teplota vzroste do konce století až o 2,5 °C. I to může být ale velký problém.
Už oteplení o 2 °C je na hraně čehokoli, co vědci považují za bezpečné. Severní pól bude při 2 °C v létě zcela bez ledu. Při této míře oteplení také roztaje 28–53 procent permafrostu, z něhož se při tání uvolňují emise dalšího skleníkového plynu, metanu. Ke kolapsu celého permafrostu by mohlo dojít už při oteplení v rozmezí 2–3 °C, tedy při hodnotách, ke kterým aktuální evropské ambice míří. Emise metanu z tající zmrzlé půdy, klesající odrazivost zemského povrchu v důsledku tání ledu na pólech a už teď pozorovaná kolabující schopnost lesů zadržovat oxid uhličitý mohou globální oteplování akcelerovat a vést kromě stále častějších extrémních jevů počasí také k prolamování dalších bodů zvratu – a tedy k ještě rychlejšímu oteplování.
Emisní povolenky dopadnou hlavně na nízkopříjmové domácnosti
Zhruba 40 procent emisí EU spadá do systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Ty se platí za každou tunu emisí z energetiky, průmyslu a vnitrostátní letecké dopravy. Za posledních šestnáct let se EU podařilo snížit díky systému ETS emise z výroby energie a energeticky náročného průmyslu o více než čtyřicet procent. Ačkoli v souvislosti s reformou ETS panovala větší očekávání, Evropská komise se k radikální reformně neodhodlala. Zahrnula do EU ETS sice nově i námořní dopravu, mezistátní leteckou přepravu však opět nechala stranou.
Nevládní organizace Evropskou komisi vyzývaly, aby v rámci revize EU ETS odstranila z trhu 450 milionů přebytečných emisních povolenek, aby zrušila bezplatné přidělování povolenek emisně náročným průmyslovým odvětvím nebo aby zavedla minimální cenu jedné povolenky ve výši sta eur za tunu CO2, což by bylo v souladu s cílem Pařížské dohody. Nic z toho ale navržená reforma ETS neobsahuje.
Reforma naopak přináší významnou změnu pro sektory dopravy a budov, kde hrozí přenést náklady za emise plošně na obyvatele. Emise z dopravy a budov spadaly dosud pod tzv. nařízení o sdílení úsilí a podléhaly tak závazným emisním cílům jednotlivých členských států. Komise ale navzdory kritice ze strany nevládních organizací navrhla vytvořit pro tyto sektory nový systém obchodování s emisními povolenkami, jehož důsledkem bude nejspíš zvýšení cen pohonných hmot a vytápění. Opatření tak plošně dopadne na všechny.
Přenášení nákladů na domácnosti současně s ponecháním výše zmíněných úlev pro významné průmyslové znečišťovatele je nepochopitelným selháním předloženého návrhu. Evropská komise se pokusila vyvážit jej návrhem nového sociálního fondu, který by měl část emisních povolenek přetavit v příspěvky pro nejvýrazněji zasažené rodiny a obyvatele. Ani tento fond ale pravděpodobně nebude pro nízkopříjmové domácnosti dostatečnou kompenzací.
Kompromis, který už si nemůžeme dovolit
Připomínky lze vznést i k řadě dalších opatření. Například nový cíl EU pro podíl obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě se pro rok 2030 zvýšil z původních 32 na 40 procent. K udržení globálního oteplení co nejblíž hodnoty 1,5 °C by ale bylo třeba dosáhnout v roce 2030 už padesáti procent a stoprocentního podílu energie z obnovitelných zdrojů už v roce 2040. Vyšší národní cíle by měly být stanoveny i pro sektory spadající pod nařízení o sdíleném úsilí.
Podobně nařízení o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví (tzv. LULUCF), které definuje možnosti lesů a dalších ekosystémů pohlcovat a uchovávat uhlík, by si mělo klást vyšší cíle, než jaké předestírá současný návrh. Propad, resp. množství ekosystémy pohlceného CO2 za rok 2019 byl v Evropské unii 265 milionů tun. Cíl nové legislativy pro rok 2030 zní pouze 310 milionů tun. Dosažitelný potenciál je ale odhadován ve zhruba dvojnásobné výši – okolo šesti set milionů tun za rok. Aktivity zahrnuté pod legislativní návrhy mířící na ochranu klimatu by měly být rovněž pevněji propojeny s cílem ochrany biodiverzity.
Součástí nové legislativy je i nový mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM), tedy tzv. „uhlíkové clo“. To má být zavedeno pro některé emisně náročné produkty, například cement, hliník, ocel a další. Má zabránit znevýhodnění evropských firem oproti dodavatelům ze zemí s nižšími emisními limity. Jeho slabinou je ale kombinace s emisními povolenkami zdarma, což bude pro znečišťující podniky představovat dvojité zvýhodnění.
Podle Jennifer Tollmannové z klimatického think tanku E3G ale mohla Evropa zajít ještě dál a pomoci v přechodu na uhlíkovou neutralitu i chudším sousedům Evropské unie. „Uhlíkové clo sice umožňuje mezinárodní vyjednávání, komise ale promarnila příležitost souběžně se clem poskytnout investice do ozelenění průmyslu za hranicemi Evropy. Právě takové investice budou přitom klíčové pro urychlení globální dekarbonizace.“
Současný návrh Evropské komise je tak možné hodnotit jako skutečně ambiciózní projekt, jehož dosažení bude velice náročné, zároveň ale stále není dostatečně ambiciózní na to, aby nám ve světle množících se projevů klimatické krize zajistil bezpečnou budoucnost.
V následujících letech bude legislativa Fit for 55 předmětem připomínkování ze strany Evropského parlamentu a členských států EU. Vzhledem k očekávaným výhradám některých členských zemí, například Polska nebo České republiky, se předpokládá, že politická diskuse o předložené legislativě bude trvat až tři roky. Tento čas bychom neměli promarnit oklešťováním současných návrhů a dalšími kompromisy. Stále je prostor pro zvýšení ambicí jednotlivých částí navržené legislativy tak, aby se její potenciál co nejvíce přiblížil k cílům Pařížské dohody.
Enormní povodně v sousedním Německu jsou v tomto kontextu bohužel další z hrozivých upomínek, jakou cenu budeme za svou liknavost a nedůsledná řešení v nejisté budoucnosti platit čím dál častěji.
Autorka je koordinátorka komunikace v Klimatické koalici.