Foto Alexander Ač
Třetí (můj druhý) den klimatické konference v Glasgow přinesl o něco kratší čekací dobu před hlavním vchodem. Možná pomohla kritika médií o „chaosu“ z předešlého dne. Během dne přicházely první zprávy o významných dohodách státníků, slibujících určitý progres v klimatických vyjednáváních. Jako zásadní se jeví dohoda o omezení metanových emisí o třicet procent do roku 2030. Omezení emisí metanu, druhého nejvýznamnějšího antropogenního plynu, je klíčové pro splnění závazků z Paříže. Koncentrace tohoto plynu v atmosféře v posledních letech roste zrychlujícím, poslední rok dokonce rekordním tempem. Závazek zpoplatnit průmyslové emise metanu v USA od roku 2024 je tak významným milníkem. Tak jako i v předešlých případech ovšem platí jedno velké „ale“. Jedná se o sliby na mezinárodní konferenci, které jednotlivé země (resp. jejich zástupci) musí „prodat“ i doma, a vynucování dodržení slibů je vždy nejisté. Zejména v situaci, kdy jsme byli svědky nesčetného množství podobných, málokdy naplněných slibů. Stručně řečeno, „oslavovat“ je možné až v situaci, kdy si i atmosféra všimne, že jsme emise metanu omezili.
V zásadě totéž lze říci o novém závazku zastavit odlesňování do roku 2030, ke kterému se například hlásí i Bolsonarova Brazílie. Pokud by se dodržovaly starší dohody z minulosti, v roce 2020 míra odlesňování již na poloviční úrovni být měla, ovšem nic takového se nekonalo a rychlost nevratného ničení tropických lesů spíše narůstá. Závazek na mezinárodní úrovni je jedna věc, ale něco zcela jiného je jeho vymahatelnost na poli domácím.
Jeden z důvodů, proč jsem se účastnil konference v Glasgow, byla snaha propagovat koncepci progresivně rostoucí jednotné globální uhlíkové daně, kterou připravil Jiří Svoboda (velmi podobný princip prosazuje klimatolog James Hansen). Tato daň by se vybírala od těžebních společností a přerozdělovala lidem podle jejich spotřeby fosilních paliv. Něco takového se samozřejmě snadno vymyslí, avšak hůře se to zavádí do praxe – očekávání proto byla minimální. Krátký rozhovor se zástupcem Zeleného klimatického fondu naznačil, že jejich pravomoci či možnosti podobný návrh tlačit do vyšších pozic, jsou téměř nulové. Zástupci Evropské komise byli příliš zaneprázdněni, takže kontakt nebylo možné navázat vůbec.
Zajímavá byla interakce s pavilonem Saúdské Arábie. Po krátkém představení s námi mluvčí delegace odmítla komunikovat na kameru, ale přislíbila, že se pokusí domluvit schůzku s korunním princem. Pozdější komunikace přes whatsapp ukázala, že se Saúdové obávali, že máme něco společného s Íránem, protože si špatně interpretovali visačku „Press TV“. Ani po ujištění že, že jsme z České republiky, se ale schůzka s princem neuskutečnila, a tak nebylo možné se dozvědět, jak se Saúdská Arábie dívá na globální uhlíkovou daň.
Tečku za „úspěšným“ dnem přinesla paní uklízečka, která nás upozornila, že naše letáky rozmisťované na stolech musí uklidit, a doporučila nám je umístit k tiskárně, kde si je prý možná přečte alespoň někdo. Ve zkratce řečeno, diskutovat o nástroji, který by alespoň teoreticky mohl znamenat změnu v dosavadních selháních, bylo více než problematické. Není však pochyb o tom, že až klimatická konference v Glasgow skončí, mnozí politici budou slavit. A globální emise budou zřejmě vesele růst i nadále…
Autor je ekolog.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.
