Vláda ze zaměstnanců veřejného sektoru udělala terč rétorických útoků, na rozpočet se skládají chudší

Nejhlasitěji proklamovanou prioritou vlády Petra Fialy je boj se státním zadlužením. Šetří se přitom výhradně na chudých a střední třídě, kteří na tomto boji tratí nejvíce, zatímco od bohatších se nejen žádná spoluúčast na snižování dluhů nevyžaduje, ale naopak se plánuje zvýšit jim příjmy dalšími daňovými výjimkami.

První oběti škrtů: státní zaměstnanci

Státní zaměstnanci jsou prvními obětmi současné politiky škrtů, v jejímž důsledku nedošlo k valorizaci platů o inflaci a úředníkům byly platy dokonce zmrazeny zcela. Vláda tento krok ospravedlňovala kromě potřeby šetřit mnoha pochybnými i zcela mylnými argumenty. Nejdříve Petr Fiala tvrdil, že by valorizace příjmů způsobila další navýšení inflace. Nyní se do této diskuse zapojil ministr financí Zbyněk Stanjura, který argumentuje zásadním navýšením množství úředníků za minulé vlády a tím, že průměrný příjem ve veřejném sektoru je vyšší než v sektoru soukromém.

Šetřením na státních zaměstnancích a dehonestováním jejich práce efektivní a dobře fungující stát nikdy nevytvoříme.

Oba tyto argumenty jsou liché. Babišova vláda ve skutečnosti snížila počet státních úředníků o 2362 lidí, zatímco navýšila množství zaměstnanců regionálního školství v důsledku jeho reformy, příslušníků bezpečnostních sborů a vojáků z povolání. Srovnávání průměrných příjmů ve veřejné a soukromé sféře je zavádějící podobně, jako když srovnáváte jablka s hruškami. Ve veřejném sektoru je totiž větší podíl vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců oproti sektoru soukromému, tudíž nelze oba sektory srovnávat. Je to, jako kdybychom srovnávali průměrný příjem na střední škole a v Lidlu, ačkoli požadované vzdělání zaměstnanců na obou pracovištích je odlišné.

Ve skutečnosti mají vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci veřejného sektoru nižší příjmy oproti svým kolegům v soukromém sektoru. Zřejmě proto Stanjura nesrovnává platy konkrétních zaměstnanců, např. právníků v soukromém a veřejném sektoru, jelikož by se prokázala bída státních zaměstnanců. Na této argumentaci je zvláště odpudivá její snaha poštvávat proti sobě veřejné a soukromé zaměstnance, ačkoli vláda slibovala, že se bude snažit spojovat, nikoli rozdělovat. Nejenže vláda svými kroky zhoršuje životní úroveň úředníků, ale ještě útočí na jejich důstojnost. Pokud chceme kvalitní, efektivní a inovativní státní úředníky, musíme je zaplatit a nemůžeme se divit, že jejich platy budou odpovídat platům vysokoškolsky vzdělaných odborníků ze soukromého sektoru. Bez vyšších platů stát nikdy odborníky do svých služeb nenaláká. Platy takových zaměstnanců bychom proto neměli srovnávat s průměrem v soukromém sektoru, ale s průměrem v poradenských firmách nebo právních kancelářích, kde pracují podobně vzdělaní a profilovaní lidé.

Snižovat emise? Rušit slevy na jízdném

Další škrty postihly slevy v hromadné dopravě pro studenty a seniory, kterým se od 1. dubna zdvojnásobí jízdné.  Význam omezení slevy na jízdné je přitom symbolický, protože přinese úsporu jen kolem jedné miliardy korun ročně, což odpovídá 0,25 procenta původně plánovaného deficitu 390 miliard korun. Jde o nesmyslné šetření na těch ekonomicky nejslabších v období velkého růstu cen.

Dopad zvýšení jízdného dopadne nejvíce na ty nejchudší a nejméně zvýhodněné rodiny, jejichž děti denně jezdí do školy, nebo na seniory z venkova, kteří dojíždějí za lékaři. Snížení slev na jízdné se však nemusí vyplatit z delšího hlediska ani státu, protože v jeho důsledku bude častěji výhodnější cestovat auty místo hromadnou dopravou, což povede k nárůstu choroboplodných látek v ovzduší a především ke zvýšení emisí C0₂. Tento krok je tedy v rozporu s proklamovanými snahami snižovat emise. Jenže to vláda, plánující ne dále než na jedno volební období, pravděpodobně nevzala v úvahu.

Vláda jako z Matoušova evangelia

Zatímco vláda škrtá ve státním rozpočtu, chystá se na snižování veřejných příjmů zavedením nových daňových výjimek. První z nich je rozšíření paušální daně z příjmů ve výši jednoho až dvou milionů korun. Paušální daň je už ve své současné podobě velice kontroverzní, protože zaměstnanec s příjmem jeden milion korun platí na daních a odvodech celkem 229 228 korun, zatímco OSVČ pouze 71 928 korun, což vytváří motivace k švarcsystému. Přesně ty pak stojí za současným problémem ve firmě Rohlík, která je podezřívána, že stát prostřednictvím švarcsystému připravila o asi čtvrt miliardy ročně. Rozšíření paušální daně tuto situaci ještě zhorší a způsobí další výpadek státních financí, jelikož podnikatel s příjmem dva miliony korun oproti zaměstnanci se stejnými příjmy uspořil o 60 tisíc měsíčně více. Další snížení veřejných příjmů přímo ohrožuje kvalitu už dnes podfinancovaných veřejných služeb.

Dalším plánovaným opatřeními jsou snížení sazby sociálního pojištění nebo daňové prázdniny pro rodiny, které čerpají rodičovský příspěvek nebo mají tři a více dětí. Podle výzkumů think thanku Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR Idea budou mít z obou těchto opatření největší prospěch nejbohatší skupiny obyvatel a nejmenší ti nejchudší, zatímco státní rozpočet na tom bude z hlediska příjmů opět ještě hůře. Tato opatření tak fakticky kopírují již nastoupenou cestu zrušení superhrubé daně, čímž si 12 procent nejchudších zaměstnanců nepřilepšilo, zatímco nejbohatší skupiny si mezi sebe rozdělily daňovou úsporu ve výší 65 miliard korun.

Oproti tomu se vláda chystá zvýšit spotřební daň, což opět postihne především chudé a střední třídu. Chystaná opatření představují další milníky na cestě přerozdělování bohatství směrem od těch chudších do kapes bohatších. Podle současného jednání i budoucích plánů vlády se mají na dluhy státního rozpočtu skládat zejména ti chudší, kteří budou současně dotovat daňové zvýhodnění bohatších vrstev, což je nejen nespravedlivé, ale v zemích na Západ od nás naprosto nevídané. Vláda jako by se inspirovala úryvkem z Matoušova evangelia, podle něhož „každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“.

Existuje alternativa

Současná politika vlády ovšem není jediná možná. Snížení zadlužení státu lze dosáhnout, a přitom zachovávat principy sociální spravedlnosti. Např. zavedení progresivního zdanění jen těch největších firem na úrovni běžní na Západě by mohlo zajistit 12 miliard korun ročně. Obnovením daně z nemovitosti, týkající se pouze fondů a lidí majících více investičních nemovitostí, by se dalo získat 10 miliard korun, zavedením bankovní daně 14 miliard a digitální daní kolem pěti miliard korun. Zastropování nesmyslných odpisů u luxusních aut by znamenalo příjem kolem 2,5 miliardy korun.

Lze se také zamyslet nad státní podporou některých finančních produktů, jak je navrhuje Daniel Prokop. Nedává moc smysl dávat přes 20 miliard korun na příspěvky na spoření. Bankám a spořitelnám umožňuje jejich dotování účtovat si velké poplatky, výnosy jsou z nich malé, a ještě k tomu často ani neplní svůj účel. Obdobně by dávalo smysl změnit slevu na nepracujícího partnera tak, aby skutečně pomáhala rodinám s dětmi, místo aby k ní měli přístup i ti, kteří mají tak vysoké příjmy, že jejich partner nemusí pracovat. Transformací této slevy by bylo možné ušetřit asi dvě miliardy, aniž by si pohoršili ti, kteří prostředky potřebují.

Podfinancovaný veřejný sektor je k ničemu

Je nutné přestat opakovat vyvrácený mýtus, že veřejný sektor je neproduktivní a že žije na úkor soukromého sektoru. Neplatí totiž teze, že produktivní je pouze ten, kdo přímo něco vyrábí. To bychom museli za neproduktivní označovat manažery, kontroléry a celou řadu dalších zaměstnání. Veřejný sektor je produktivní v tom smyslu, že zvyšuje výkon ekonomiky jako celku. To můžeme vidět na příkladu úředníků dohlížejících na správný chod hospodářské soutěže. Tito úředníci sami sice nic nevyrábí, ale omezují zneužívání tržní síly a chrání spotřebitele, takže ekonomika dosahuje lepších výsledků a spotřebitelé nakupují za nižší ceny. Obdobně lékaři přispívají k vyšší produktivitě tím, že chrání naše zdraví. Učitelé vybavují obyvatele znalostmi nutnými k výkonu jednotlivých pracovních pozic i kritickým myšlením vedoucím k lepším rozhodnutím přinášejícím užitek jedincům i společnosti. Státní zaměstnanci jsou pak produktivní tím, že přispívají k uspokojování materiálních i nemateriálních potřeb obyvatel v rámci uskutečňování politik.

Efektivní a dobře placený úřednický aparát tedy vede k vyšší produktivitě ekonomiky. A nárůst produktivity se projevuje ve vyšších příjmech obyvatel, kteří pak část z těchto prostředků prostřednictvím daní vracejí státu. Státní zaměstnanci si na své platy vydělají prostřednictvím zvýšení výkonu ekonomiky jako celku – nežijí tedy na úkor daňových poplatníků, ale v symbióze s nimi. Proto je třeba na vyšší platy pro státní zaměstnance hledět jako na investici, a nikoli jako na výdaj, který nám nic nepřinese. Šetřením na státních zaměstnancích a dehonestováním jejich práce efektivní a dobře fungující stát nikdy nevytvoříme.

Pokud chceme zvládnout všechny aktuální výzvy, ať už jde o zadlužení, klimatickou krizi nebo automatizaci a digitalizaci, musíme se bezpodmínečně vymanit z přílišného zaměření na krátkodobý horizont a začít uvažovat v dlouhodobém měřítku. Jinak nám hrozí, že budeme upřednostňovat krátkodobé zisky, měnící se s postupem času ve ztráty, před zisky dlouhodobými. Právě v tom tkví největší nebezpečí škrtů, které krátkodobě zlepší situaci státních financí, ale v budoucnu si vynutí vyšší veřejné výdaje na úkor nás všech. Podfinancovaný veřejný sektor a snižování podpory ekologické hromadné dopravy jsou toho příkladem.

Autor je ekonom a předseda Mladých sociálních demokratů.