Od zbohatlíků k nové elitě. V Česku nastupují „nové peníze“

Uplynul rok od tragické smrti nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Ať už na něho máme jakýkoli názor, jeho náhlý skon jako by naznačil nástup nových třídních pořádků, než na jaké jsme byli v posledních třiceti letech zvyklí. Samotná tragická okolnost jeho skonu je pro tento přerod čímsi symptomatická. Kellner zahynul při havárii helikoptéry kdesi nad Aljaškou, kam si jel zalyžovat, a to v době, kdy jeho čeští spoluobčané nesměli cestovat ani mezi okresy z důvodu již několikáté vlny pandemie koronaviru.

Zbohatlíci z lepší společnosti?

V médiích občas narazíme na konflikt mezi „starými“ a „novými“ penězi. „Staré peníze“ jsou označení pro bohatství rodin, které své bohatství schraňují již po generace. Jejich potomci se rodí do bohaté společnosti, čemuž odpovídá jejich vychování, vzdělání i společenské styky. Slovníkem prvorepublikových filmů bychom řekli, že se jedná o „lepší společnost“. Proti tomu stojí „nové peníze“, tedy bohatství získané rychle a nedávno, během života jedince. Ve stereotypizaci této dichotomie členové této skupiny dávají svůj majetek příliš na odiv okázalou spotřebou, nedodržují etiketu, nestýkají se správnými lidmi a nepatří do oné lepší společnosti. V češtině se pro ně vžil termín „zbohatlíci“.

Desítka nejbohatších Čechů od roku 2018 rozšířila svůj majetek o desítky procent, zatímco my ostatní posloucháme, jak je třeba šetřit a utahovat si opasky.

Česká republika byla donedávna právě zemí zbohatlíků a nových peněz. Kvůli historické zkušenosti socialismu, který zpřetrhal tradice starých peněz, tomu ani jinak nemohlo být. Donedávna bylo téměř u každého jména ze seznamu nejbohatších Čechů v kolonce „původ bohatství“ napsáno self-made. Toto slovní spojení označuje úspěšné podnikatele, kteří svůj byznys vybudovali v podstatě od píky. Však také postsocialistická transformační společnost nahrávala této formě zdánlivě spravedlivé sociální mobility, kdy každý údajně mohl zbohatnout, pokud měl nápad a vůli dotáhnout jej do konce.

Když se rozpadá jeden mýtus

Tato historicky velmi specifická situace, kdy majetky českých miliardářů pramenily z jejich nesmělých podnikatelských začátků (všichni si vzpomeneme na Kellnerovo prodávání kopírek), umožnovala udržovat při životě mýtus o České republice jako rovnostářské společnosti, podle kterého naši miliardáři vyrůstali někde na vesnici nebo v paneláku a jejich rodiče měli stejné nivelizované platy jako rodiče všech ostatních. Ovšem realita byla většinou trochu jiná: ve skutečnosti byli i nově se rodící zbohatlíci mnohdy úzce spojeni jak s odcházejícími, tak nastupujícími politickými elitami.

Český rovnostářský mýtus se v poslední době postupně rozpadá. Zatímco příjmové nerovnosti se u nás (díky možná až neúměrně vysokému zdanění práce) dařilo snižovat přerozdělováním, majetkové nerovnosti máme jedny z nejvyšších v Evropě (přičemž zdanění majetku u nás patří naopak mezi nejnižší). A k tomu se nám pomalu, ale jistě začíná odtrhávat třída nejbohatších. Bývalí zbohatlíci se začínají uzavírat nejen do svých honosných sídel, ale i do vlastní sociální bubliny, ve které si začínají vytvářet vlastní verzi „lepší společnosti“. Jejich děti se mezi sebou berou, majetky se spojují, navazují se užší a užší spolupráce. Už nestačí jen drahá auta a výstřední koníčky. Kupují se sportovní kluby, otevírají se galerie, sponzorují se univerzitní profesury, zkrátka se buduje rodinné jméno.

Jako příklad blížícího se nástupu plnohodnotné třídy miliardářů mohou posloužit některé diskuze právě o osudu majetku po Petru Kellnerovi. I po smrti svého majitele Kellnerův majetek stále zaujímá první příčku na seznamu nejbohatších Čechů podle české verze časopisu Forbes. Respektive prvenství loni připadlo vdově po Kellnerovi Renatě Kellnerové s rodinou, avšak jak sám Forbes v medailonku uvádí, dědické řízení ještě nebylo uzavřeno, a není tedy jasné, jak bude majetek po českém velkopodnikateli rozdělen. Ale i když Kellnerová vystupuje pouze jako správkyně majetku, pozice na špici je zkrátka neochvějná.

Vzhledem k dlouhodobému vztahu Kellnerovy dcery Anny s jeho příležitostným obchodním partnerem Danielem Křetínským se spekulovalo, že Křetínský by se mohl stát Kellnerovým nástupcem v čele firmy. Zdroj blízký jak Křetínskému, tak rodině Kellnerových tuto možnost údajně komentoval slovy: „Třeba si i dědicové rozmyslí, že než rozprodávat obří společnost se 400 firmami, na kterou tu stejně nikdo nemá peníze, bude lepší ji udržet pohromadě a svěřit ji do správy muže, kterému už léta důvěřuje i Anna.“

O tom, jak to s dědictvím dopadne, zde ale nechci spekulovat. Zajímavé jsou spíše samotné formulace o „správě“ a „nedělitelnosti“ majetku. V našich úvahách se toto postavení Kellnerova impéria jeví jako natolik samozřejmé, že jeho majetek získává téměř nadosobní charakter. Stává se samostatným aktérem a o lidech už se v jeho souvislosti uvažuje spíše jako o správcích než jako o jeho tvůrcích či majitelích. Navíc je majetek v hodnotě 374 miliard korun tak významný svou velikostí, že se stává v podstatě nedělitelným. Jeho kvantita se stává samostatnou kvalitou.

Bohatnout i ve spánku

„Pronajímatelé bohatnou, i když spí.“ Tímto citátem z pera slavného liberálního filozofa Johna Stuarta Milla lákají četné zahraniční realitní kanceláře potenciální investory ke koupi tzv. investičních bytů. Apelují tak na fantazii, že hlavní funkcí majetku v kapitalistické společnosti má být jeho zdánlivě samovolné zhodnocování. Reklamní poutače už ale neříkají, že Mill tímto výrokem kritizoval třídu pronajímatelů půdy (dnes bychom řekli rentiérů), kteří bez vlastního přispění prosperují z všeobecného pokroku a bohatství budovaného celou společností. Pasivita této zahálčivé třídy je pak pro skotského filozofa argumentem pro její vyšší zdanění.

I čeští miliardáři se čím dál tím více ocitají v pozici pasivních pronajímatelů, jejichž sociální status v mnohém připomíná status šlechty. Mezi časté investice patří telekomunikace, bydlení či bankovnictví, tedy vcelku základní služby, bez kterých se v dnešní společnosti prakticky neobejdeme. Finanční kapitál se vyznačuje tím, že komodifikuje stále širší sféry každodenního života, takže zatímco elitní podnikatelé a jejich rodiny cestují, baví se a vzdělávají, zbytek společnosti na ně přispívá svou holou existencí, tím že bydlí, telefonuje, nebo má účet v bance – a že za to musí platit.

Třída, která nám uteče

V Česku jsme dosud požívali luxusu relativní rovnosti coby dědictví socialismu. Pokud ovšem nebudeme majetkovou nerovnost řešit, třída nejbohatších nám uteče natolik, že se nám úplně odcizí. V důsledku tohoto odcizení pro ni pak naše sociální, ekonomické a ekologické problémy přestanou být relevantní.

Desítka nejbohatších Čechů od roku 2018 rozšířila svůj majetek o desítky procent, zatímco my ostatní posloucháme, jak je třeba šetřit a utahovat si opasky. Tímto tempem se brzy přiblížíme k USA, kde v posledním roce ekonomický růst zajistila v podstatě jen luxusní spotřeba skupiny nejbohatších, zatímco většina společnosti ekonomicky stagnuje nebo se přímo propadá.

V naší společnosti, kde je ohroženo chudobou až třicet procent obyvatel, by takovýto vývoj mohl mít katastrofální následky. Miliardáři mají ze své podstaty velkou politickou moc, kterou využívají k prosazování vlastních cílů. Je proto nutné snažit se majetkovou nerovnost zmírnit, abychom předešli tomuto úniku třídy nejbohatších od zbytku společnosti. Musíme si připomínat, že i tito moderní feudálové jsou součástí širší společnosti a že pouze z ní čerpají svoje bohatství. Argument, že pokud bohaté zdaníme, pak buď odjedou do zahraničí, nebo zdraží svoje služby, jen podtrhuje, jak moc jsme jako společnost přijali roli jejich poddaných.

Autor je ekonomický antropolog.