Foto Alarm / Vladimír Turner
Příběh skvělého malíře, knižního grafika, kreslíře ale také básníka a spisovatele Josefa Čapka je pro popsání doby nejexemplárnější. Je to historie nejen českého výtvarného umění, ale i zápasu evropského humanismu a pokrokového myšlení nejprve s konzervativními a posléze přímo s fašistickými silami. Čapek od začátku své tvorby kritizoval tehdejší drastické společenské rozpory, což ho nakonec, i spolu s bratrem Karlem, postavilo do čela kulturní fronty proti nacismu.
Umělci v koncentrácích
Začátkem druhé světové války, 1. září 1939, gestapo v rámci akce Albrecht I. v Německu i na okupovaných územích zatklo a do koncentračních táborů převezlo množství vytipovaných exponovaných osobností – nepřátel nacismu. Mezi zatčenými byl také Josef Čapek, který byl spolu s ostatními převezen do koncentračního tábora Dachau a odtud do Buchenwaldu, kde strávil dva a půl roku. Z Čapkových přátel byli při stejné akci gestapa deportováni malíř Emil Filla, novinář Ferdinand Peroutka, diplomat Lev Sychrava, pražský primátor Petr Zenkl a mnoho dalších.
Valter byl v roce 1943 jako člen odbojové skupiny Březen nejprve uvězněn v Táboře a Kladně, pak převezen do Terezína a nakonec do Buchenwaldu, kde se setkal právě s Čapkem a Fillou.
Od roku 1941 byl přidělen do malířské a písmomalířské dílny ve správě koncentračního tábora, kde ilustroval dopisy a maloval například spolu s Emilem Fillou rodokmeny esesáků. Košatými rodokmeny ozdobenými malbami, mohli dozorci dokazovat svůj čistý germánský původ. Čapek je potměšile zdobil slovanskými symboly, kteří esesáci nemohli dekódovat. 26. června 1942 byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde znovu pracoval v malířské dílně. Zde vytvářel kýčovité krajinky a zátiší pro milenky a rodiny esesmanů a dokumentaci tábora.
Čapek ovšem paralelně dokumentuje skutečný horor koncentračního tábora. Jeho tvorba se stává existenciální výpovědí o nejhorší stránce člověka, ale i jeho nezdolnosti. Tajně také překládal anglickou, španělskou a norskou poezii a v prosinci 1942 vytvořil první rozsáhlou báseň Za bratrem Karlem. Jeho díla kolovala po táboře v opisech.
V posledních měsících války, ve stále se zhoršující situaci, maluje na malé formáty – motáky, už jen variace zoufalých, trýzněných těl, ležících, vzpínajících se a marně vzdorujících smrti. Těsně před koncem už kreslil jen idealizované výjevy ze svého dětství: děti cvrnkající kuličky, hrající si na honěnou, maminku zalévající zahrádku. 25. února 1945 byl převezen do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, kde vypukla tyfová epidemie. Zcela vyčerpaný nedokázal skvrnitý tyfus porazit. Zemřel krátce před osvobozením někdy v polovině dubna roku 1945. Jeho tělo, zasypáno v masovém hrobě, nebylo nikdy nalezeno.
Emil Filla se konce války dožil, ale po příjezdu domů se dozvěděl od šokovaného lékaře, že prodělal celkem šest infarktů. Sedmý infarkt v roce 1953 už nepřežil a zemřel tak na následky strádání v koncentračním táboře. Filla psal v koncentráku poezii, a hlavně teoretické texty. K dílu se po válce vyjádřil: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul.“
Další oběti
Čapkův a Fillův příběh v našem vyprávění zastupuje stovky osudů dalších výtvarných umělců, kteří byli uvězněni a odvlečeni do koncentračních táborů. Podobný osud měl i malíř Karel Valter, člen avantgardní umělecké skupiny Linie. Za okupace bylo sedm členů skupiny postupně zatčeno a tři z nich zavražděni. Valter byl v roce 1943 jako člen odbojové skupiny Březen nejprve uvězněn v Táboře a Kladně, pak převezen do Terezína a nakonec do Buchenwaldu, kde se setkal právě s Čapkem a Fillou. Sám pracoval na bloku, kde se chovala laboratorní zvířata, a dostal se tak k materiálu a mohl kreslit. Oproti Josefu Čapkovi výrazně mladší Valter věznění přežil. V knize Ostnaté vzpomínky zaznamenal hloubku prožitého fyzického i duševního teroru.
Slavný ilustrátor a zakladatel českého komiksu Ondřej Sekora musel jako manžel osoby neárijského původu v říjnu roku 1944 nastoupit do táborů v Kleinsteinu a Osterode na otrocké práce. Jeho manželka byla transportována do Terezína. Během pobytu v lágrech v Německu zaznamenával své zážitky ve svých denících.
Na začátku roku 1944 byl zatčen loutkoherec a loutkář Josef Skupa. Autor slavné dvojice Spejbl a Hurvínek byl za podprahové protifašistické poselství ve svých hrách převezen do nechvalně známé věznice „Matyldy“ v Drážďanech, kde čekal na deportaci do koncentračního tábora. Skupa se zachránil jen díky obrovské náhodě. Při ničivém náletu na Drážďany, se mu podařilo uniknout z hořících trosek věznice a zcela vyčerpaný uprchl až do Plzně, kde se až do konce války schovával. Loutky Spejbla s Hurvínkem byly po konci války objeveny v trezoru gestapa.
Kromě těchto osobností zemřelo obrovské množství dalších výtvarných umělců, kteří byli mezi 6 miliony lidí židovského původu. Ve vyhlazovacích koncentračních táborech po nich ale nezůstala žádná díla, častokrát ani žádné osobní věci. To mohl být i osud slovenského malíře z židovské rodiny Františka Reichentála, který ale naštěstí včas v roce 1939 utekl do Maďarska, kde se skrýval pod falešným jménem a dokumenty až do konce války. Téma holokaustu se mu stalo celoživotním.
Koncentráky ve světě
Koncentrační, pracovní a vyhlazovací tábory byly pro Evropu naprosto hrůznou zkušeností, ze které se dodnes nevzpamatovala, a hluboký otisk událostí holokaustu zůstal v evropské kultuře dodnes. Ve světovém měřítku ale nešlo o nic výjimečného. Podobně se uplatňoval státní teror proti vlastnímu obyvatelstvu v Sovětském svazu v době stalinismu. Inspirací pro tento nejstrašnější zločin Evropanů proti Evropanům pocházelo z běžného koloniálního myšlení západních mocností aplikovaného před holocaustem na lidi mimoevropského světa. V rámci kolonií byly genocidy ne neobvyklou strategii evropských správ v Africe, obou Amerikách, v Asii a v Austrálii. Ostatně první koncentrační tábory, otrocké práce i umělé hladomory vznikaly v rámci Britského impéria, Francouzských koloniálních držav, území v majetku Belgického krále a vlády USA.
To potvrzují i sami nacisti, například v deníku vedoucího hlavní kanceláře NSDAP Martina Bormana najdeme tuto poznámku z roku 1941: „Vůdce dává za vzor naší východní správě anglickou vládu v Indii.“ Souvislost přiznávají i představitelé britské koloniální správy, například britský ministr pro Indii Leopold Amery v roce 1943 řekl: „Pokud jde o přístup k barevným, mezi názory Churchilla a Hitlera je mi těžko vidět velký rozdíl.“
Určité vzorce koloniálního myšlení přetrvávají dodnes, a to právě ve všudypřítomném, často neuvědomělém kulturním rasismu a odmítání či dehumanizování všeho cizího nebo lépe řečeno nepodobného. V jazyce vládnoucí garnitury i širokých vrstev obyvatelstva je stále přítomný étos „osvíceného západního civilizovaného světa“ versus „temného barbarského polosvěta ne-bílých, ne-lidí“. Tento odporný anachronismus se u nás objevuje především v diskusích o etnických minoritách, utečencích ale i o sexuálních menšinách. Zaznívá dohromady s voláním po původních a přirozených pořádcích doby kolonialismu, jehož projevem byl také holokaust. Hrozba fašismu tak není zdaleka zažehnána a může nás, v případě nezvládnutých společenských krizí, znovu uvrhnout do nepředstavitelné tragédie.
Stejně jako v minulosti i dnes může a má umění rušit neznalostí uchlácholené svědomí a nasměrovat vědomí k obraně humanismu. A vyvolat v případě nutnosti i odhodlání k boji.
Všechnu moc imaginaci!