Foto Alarm / Vladimír Turner
Zábor československého pohraničí Německem na podzim roku 1938 spustil nejen uprchlickou vlnu, ale také postupnou fašizaci druhé republiky. Na proměněnou situaci reagovali umělci množstvím tematických výtvarných děl. Například maďarsko-slovenský surrealistický malíř židovského původu Andrej Nemeš (Endre Nemes). Těsně před tím, než emigroval do Finska, ve své tvorbě zaznamenal tíživou atmosféru období kolem mnichovských událostí, jak ji vnímal ve svém pražském ateliéru.
Oficiální propaganda odůvodňovala vznik pracovních táborů jako snahu „vycvičit z nezaměstnaných odolné, nacionalisticky uvědomělé dělníky a zbavit se všech neloajálních a nepřizpůsobivých občanů a parazitů, jejichž přítomnost volá po sjednocení národa.“
V důsledku Mnichovské dohody přišlo Československo o 30 procent svého území s téměř 34 procenty obyvatelstva. Pohraničí do konce roku 1938 muselo opustit více než 160 tisíc lidí, z toho 125 tisíc Čechů, 15 tisíc Židů a 12 tisíc německých antifašistů a příslušníků dalších menšin. Příliv uprchlíků společně s narušením dopravní infrastruktury a propadem ekonomiky přispěl k vyhrocení situace v už tak velmi napjaté době.
Tematikou utečenců se až obsedantně zabýval slovenský malíř Cyprián Majerník. Smutný osud vyhnanců mu byl stálou inspirací až do jeho předčasné smrti. Cyprián Majerník, rodák z Veľkých Kostoľan, absolvoval pražskou Akademii výtvarných umění a poté v Praze zůstal natrvalo. V roce 1932 studijně pobýval v Paříži, kde se inspiroval tvorbou Marca Chagalla, Pabla Picassa a Giorgia de Chirica. V Praze se seznámil s dalšími malíři ze Slovenska – Jánem Želibským, Jánem Mudrochem, Jakubem Bauernfreundem, Endre Nemesem a dalšími. Tvořil s nimi jádro generačně blízkého okruhu malířů tzv. „Generace 1909“, kteří ve své tvorbě tematizovali nástup fašismu.
Melancholická tvorba Cypriána Majerníka v těžkých, zemitých barvách byla ovlivněna jeho nevyléčitelnou nemocí – roztroušenou sklerózou, a také dobovou atmosférou, fašismem, který postupoval Evropou jako progresivní společenská choroba. Dobovou náladu vyjadřoval také v obrazech dona Quijota, v nichž znázornil zoufalý vzdor v beznadějné situaci. Cyprián Majerník, zcela vyčerpán nemocí a zkušeností války, dobrovolně ukončil svůj život v červenci roku 1945.
Zrození nepřizpůsobivých
Nelehkému údělu vyhnanců z pohraničí, kteří na podzim roku 1938 přicházeli do vnitrozemí, se věnoval i sochař Břetislav Benda. Na téma vytvořil civilistní sousoší Lidé bez domova, které bylo realizováno až v sedmdesátých letech jako památník v Sedlčanech věnovaný násilnému vysídlení Sedlčanska v letech 1943–1945.
Jejich díla jsou dodnes aktuální a jsou inspirací pro tvorbu současných umělců, kteří se tak vyjadřují k aktuálním imigračním vlnám před válkou a diktaturou. Kdybyste v Bendově sousoší dali muži místo klobouku kšiltovku a do ruky mobilní telefon, mohlo by být klidně pomníkem obětí současné utečenecké krize.
Paralelně s odsunem lidí z pohraničí do vnitrozemí stoupaly už tak vysoké počty nezaměstnaných. Jak dokládá objevná studie kunsthistoričky Venduly Hnídkové, prostředkem k „nápravě“ mělo být přijetí vládního nařízení č. 223/1938 z 11. října o pracovních útvarech. Toto nařízení zavádělo v podstatě tábory nucených prací pro nepohodlné a nezaměstnané občany.
Oficiální propaganda odůvodňovala vznik pracovních táborů jako snahu „vycvičit z nezaměstnaných odolné, nacionalisticky uvědomělé dělníky a zbavit se všech neloajálních a nepřizpůsobivých občanů a parazitů, jejichž přítomnost volá po sjednocení národa.“ Je zajímavé, jak jazyk druhé republiky připomíná hlas současné asociální a fašistické pravice.
Uměleckoprůmyslové koncentráky
Hned na podzim 1938 tak vznikly první „pracovní útvary“. Tedy ještě před okupací a vyhlášením protektorátu Čechy a Morava. Smutným faktem je nešťastné angažmá Uměleckoprůmyslové školy v Praze ve vývoji a navrhování budoucích koncentračních táborů. V prosinci 1938 studenti architektury na UPŠ (dnešní UMPRUM) pod patronací Pavla Janáka začali na podnět vlády navrhovat lágrové budovy do těchto tzv. táborů pracovní roty.
Stát druhé republiky do nich internoval kromě nezaměstnaných také komunisty, lidi „židovského původu“ a v neposlední řadě také tzv. „cikány a osoby práce se štítící“. Do začátku března v nich pracovalo zhruba dvanáct tisíc převážně mladých mužů. Ve stejné době už byly přichystány i plány na první kárné pracovní tábory, jako byly Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu. Brzká okupace 15. března z nich učinila koncentrační tábory vedené českým personálem, v nichž brzy našly smrt stovky lidí označených za nepřizpůsobivé, práce se štítící a rasově méněcenné. Také nucená práce soukromých podniků jako byl například Baťa byla nově obohacena o „rasově méněcenné“. Válka zanedlouho prověřila, jak můžou výrazy jako „odpor k práci, neloajalita a cizí rasa“ perfektně držet pospolu a sloužit státním i soukromým ekonomickým zájmům.
Z příkladů je vidět, že myšlenku koncentračních táborů k nám nezanesli nacističtí okupanti, ti ji jenom dotáhli do obludných rozměrů. S plány na koncentrační tábory přišla už vláda Československé republiky, která tak trestala i své rasové nepřátele. Hranice mezi demokracií a fašismem nejsou tak neprostupné, jak bychom si přáli.
Lidé bez práv
To, že některé z těchto koncentračních táborů navrhovali za druhé republiky na UMPRUMce (tehdy UPŠ) nás možná zarazí. Otevírá to otázku zodpovědnosti tvůrce. Otázky morálky se v českém prostoru při realizování designových nebo architektonických zakázek příliš nepokládají dodnes. Obecně jsou tyto obory u nás vyučovány a chápany jako služba zadavateli, nikoliv jako úkol zodpovídající se širší společnosti. Nejkontroverznější je bezesporu designování zbraní pro české zbrojovky, které své zboží často vyvážejí do zemí porušujících lidská práva nebo oblastí, které jsou zasaženy občanskými válkami. Tradičním příjemcem československých a českých zbraní byl a je Blízký východ, čímž tamějšímu obyvatelstvu bezesporu životní úroveň nezvedáme.
Ostatně tábory pro utečence, které se nacházejí ve velmi problematickém právním výkladu, máme i dnes. Oficiálním důvodem internace lidí většinou utíkajících z oblasti Blízkého východu – zasaženého občanskými válkami a humanitárními krizemi – je překročení hranice České republiky bez platných cestovních dokladů, což je v České republice evidováno jako přestupek, nikoli trestný čin. Běženci jsou proti své vůli omezeni na svobodě bez soudního rozhodnutí. Utečencům jsou po internaci v táboře zabaveny jejich peníze, osobní cennosti, mobilní telefony a je jim odepřen přístup k internetu. Za svůj i několikaměsíční pobyt v táboře přitom zaplatí 250 korun na den. Podle výkladu ministerstva vnitra zákony České republiky umožňují i dlouhodobé věznění. Legálnost i legitimnost jejich internace je předmětem právního i laického sporu. Vysoký komisař OSN pro lidská práva ovšem v roce 2015 uvedl, že česká vláda systematicky porušuje práva migrantů.
Na situaci v průběhu vrcholící utečenecké krize reagovalo hned několik umělců i uměleckých kolektivů, kteří upozornili na situaci utečenců v detenčních táborech a postup našich úřadů. Umělecká skupina Nová věčnost na bránu tábora přišroubovala slogan Štěstí je volba parodující neoliberální hesla současnosti. Jedním z nich byla i umělecká akce skupiny DE-FENS, která do plotu detenčního tábora v Drahonicích vystříhala otvor ve tvaru Srdce. Drátěné srdce prodali a utržené peníze věnovali organizacím podporující utečence.
Emigrací, deportací a internací se pochopitelně intenzivně zabývali i umělci za války. A budou stále častějším tématem našeho seriálu o výtvarnících bojující proti vzestupu fašismu, který tragicky vyvrcholil v hrůzách holokaustu. Podívejte se na další díl videopořadu Pavla Karouse a Vladimíra Turnera Antifascist Art.