Foto Kremlin, Flickr, CC BY 4.0
Prezidentská volba je v Česku rituál, který každých pět let opakujeme zřejmě proto, abychom si připomněli některé palčivé a strukturální problémy, s nimiž se naše společnost i politika potýkají. Díky sváteční, až mytické auře, jíž je v Česku prezidentský úřad obklopen, totiž jizvy naší země vyvstanou ještě zřetelněji a výsledný obraz nemá daleko ke karikatuře. V obou přímých prezidentských volbách, které dosud proběhly, se nakonec utkali dva postarší muži (té poslední se zúčastnili vlastně jenom postarší muži) a v obou vyhrál ten obskurnější. Jednou s nenávistnými narativy vůči Němcům, podruhé se svezl na vlně doznívající migrační krize. A bylo by naivní čekat, že příští rok v lednu to bude jinak.
Bizarní kandidáti
Už několik měsíců se do lednové volby směle hlásí bizarní a „zbyteční“ kandidáti, zjevně povzbuzení tím, že Miloš Zeman už svůj mandát obhajovat nemůže. Panoptikum národoveckých a alternativních kandidátů vedle komunistické fosilie Josefa Skály doplňují europoslanec za SPD Hynek Blaško, který sice nezískal podporu domovské strany (ta plánuje vyslat svého oficiálního kandidáta), zato se za něj postavili neonacisté z DSSS, antirouškařská aktivistka a dezinformátorka Jana Peterková nebo proruský aktivista Ivan Smetana.
Měli bychom udělat něco proto, aby byla prezidentská volba menší fraškou než před pěti, respektive deseti lety.
Ale až se na podzim vrátí problémy spojené s covidovou pandemií, lepší výchozí pozici možná bude mít spíše miliardář, matematik a ezoterik Karel Janeček, který si za účelem velkolepého zahájení kampaně loni koupil slavnou televizní anketu Český slavík. A pak jsou tu tací, u nichž nikdo nechápe, proč vlastně kandidují, a s velkou pravděpodobností to nevědí ani oni sami. Jako třeba bývalý rektor pražské Karlovy univerzity Tomáš Zima.
Nicméně volby zřejmě nakonec skončí tak, jako vždycky a ve druhém kole se opět utkají dva postarší mužové – jeden obskurní, druhý méně. Nejspíš to budou expremiér a vrchní český oligarcha Andrej Babiš a bývalý šéf vojenského výboru NATO Petr Pavel.
Nadstranický klid? Zatím jen iluze
Kořeny českého prezidentského úřadu sahají k vzniku samostatného Československa, kdy byl post prezidenta po vzoru Spojených států a Francie zaveden i u nás. Císaře, na nějž byl lid zvyklý, nahradil prezident – Tomáš Garrigue Masaryk, který svou roli chápal mocnářsky a tak s ní i nakládal. Hlava státu v jeho podání měla značný prostor k tomu, mluvit do exekutivy a navíc kolem Masaryka (ne nutně jeho přičiněním) vznikl svého druhu kult osobnosti.
Mytický charakter úřadu prezidenta (ačkoliv ten má v polistopadovém Česku spíše symbolickou, reprezentativní a formální roli) přetrval jako relikt minulosti dodnes. Post hlavy státu je spojen se značnou prestiží a kvůli tomuto speciálnímu postavení jsou často přijímány nebo přecházeny i silně kontroverzní názory či nedůstojné kroky českých prezidentů. Volbu navíc často rozhodují témata a problémy, s nimiž prezident vzhledem ke svým formalizovaným pravomocím tak jako tak nic nezmůže, ale přesto na ně musí v průběhu kampaně formulovat jasný názor.
Bylo by snadné skončit obvyklým závěrem, že prezidentská volba je v českém kontextu přežitek vycházející z romantických představ o první republice a idealizování či zbožšťování „tatíčka“ Masaryka. Tak jednoduché to však není. Prezidentský úřad nutně není pouze nadbytečným kýčem, s nímž se pojí problémy. Možná by nemuselo být špatné mít na rozbouřené a rozhádané politické scéně v turbulentních časech klidnou osobnost či alespoň moderátora a kultivátora veřejné a politické debaty, který by důstojně reprezentoval zemi navenek. Otázkou je, nakolik je tato myšlenka realistická a proveditelná. V českých poměrech, kde v obou přímých prezidentských volbách zvítězil Miloš Zeman, logicky vyvolává silné pochybnosti. A v momentě, kdy vidina postu „prezidenta“ láká tolik extremistů, populistů a kontroverzních osobností a kdy jsou kandidáti spojení s konkrétními politickými stranami, je myšlenka sjednocující, nadstranické role hlavy státu bohužel neaktuální.
Konec jedné karikatury
Obě proběhlé přímé prezidentské volby měly ovšem vyšší účast, než mívají volby v Česku obecně, včetně těch sněmovních. Touha zvolit si „svou“ hlavu státu zkrátka láká k urnám i ty, kteří jindy zůstávají doma a s politikou nechtějí mít nic společného. Zjevně i toto souvisí s étosem, jejž s sebou český prezidentský post nese. Funkce prezidenta jakožto „duchovního otce“, pro nějž je připravena pracovna v pompézním sídle českých králů na pražských Hradčanech, zřejmě bude vždy trochu svéráznou součástí institucionálního nastavení. Měli bychom proto udělat něco proto, aby byla prezidentská volba menší fraškou než před pěti, respektive deseti lety. Fraškou, která se zatím rýsuje i za půl roku.
Minimální věk pro prezidentskou kandidaturu je v Česku nastavený – poněkud absurdně a bez širší společenské diskuse – na čtyřicet let (stejně jako v senátních volbách, kde to mimochodem dává smysl snad ještě míň). Taková hranice je absurdně vysoká a v podstatě ušitá na míru postarším, ambiciózním pánům. A kdo by snad chtěl argumentovat tím, že toto opatření zajišťuje, že se do čela země dostane moudrý, zkušený a smířlivý člověk, ten po poslední dekádě může asi raději mlčet.
Nesmyslně vysoké je toto věkové omezení i ve srovnání s jinými zeměmi. Rakouským či polským prezidentem s podobnými pravomocemi, jako má ten český, se může stát kandidát starší 35 let, stejně jako v Chile, kde si loni zvolili prezidentem šestatřicetiletého Gabriela Borice. Totéž pravidlo platí také v Brazílii, Indii, Mexiku, Portugalsku, na Kypru, v Rusku i ve Spojených státech. Tady i v dalších zemích má navíc prezident výrazně silnější rozhodovací pravomoci než hlava českého státu. Ve Francii, kde mandát nedávno obhájil Emmanuel Macron, může na prezidenta dokonce kandidovat kdokoliv starší osmnácti let.
Snížení věku pro kandidaturu by rozhodně nebylo samospásné – mnohé v úvodu načrtnuté problémy souvisí s hlubšími politickými a společenskými rozpory uvnitř české společnosti, které nebude možné vyřešit během několika let. Boj o prezidentský post by pak ale možná lákal i někoho jiného než politické mrtvoly, politické matadory v důchodu či muže s krizí středního věku, kteří si chtějí dokázat, že jsou ještě potřební. Prezidentská volba by pak mohla přestat být karikaturou sebe samé.
Autor je publicista.