Můžeme poručit Slunci? O nadějích a hrozbách solárního geoinženýrství

S postupující klimatickou krizí se množí hlasy volající po alternativních odpovědích na to, jak zkrotit rozbouřené klima. Nejsme-li schopni dostatečně rychle snižovat emise námi produkovaných skleníkových plynů, neexistují jiné způsoby, jak se vyhnout klimatickému rozvratu? Geoinženýrství (někdy také klimatické inženýrství), tedy snaha o ovlivňování klimatu přímou intervencí technologií, je idejí, která podle jedněch patří mezi ty vůbec nejslibnější, zatímco pro druhé představuje globální experiment, který může nevratně selhat. Jde tedy o legitimní součást komplexní strategie zvládnutí klimatických změn?

Mezi utopií a katastrofou

Podíváme-li se na stav současné vědecké debaty o geoinženýrství, objeví se před námi pestrá paleta mnohdy značně polarizovaných postojů. Shoda na tom, že ke změnám klimatu vlivem lidské aktivity dochází, je prakticky jednohlasná. Stočí-li se ovšem debata na téma, co s tím máme a můžeme dělat, začne se věc značně komplikovat. Jedním z neuralgických bodů polemik o podobě klimatické politiky je právě otázka geoinženýrství. Je na místě tváří v tvář klimatické krizi vést techno-politický vývoj tímto směrem, nebo bychom se mu naopak měli raději vyhnout jako potenciálně velmi rizikovému pokusu o zvládnutí globálního oteplování?

Extrémně polarizovaná debata mezi technopesimisty a technooptimisty odklání pozornost od nuancovanějších, promyšlenějších přístupů.

Ačkoliv technologie pro geoinženýrství dosud neexistují a plány na planetární ovlivňování klimatu jsou stále ještě téma hlavně pro science fiction, diskuse, které se vedou už dnes, do velké míry určí, zda se geoinženýrství v blízké budoucnosti stane realitou, nebo navždy zůstane jen fantazií. Tuto debatu oživilo v posledních měsících hned několik iniciativ. Předně se jedná o otevřený dopis s desítkami signatářů z mezinárodní vědecké komunity, v němž se ostře a jednoznačně vymezují proti jakémukoliv využívání solárního geoinženýrství nebo financování technologického vývoje, který by mohl směřovat k jeho realizaci. A nejen to – v otevřeném dopisu signatáři volají po urychleném schválení mezinárodní dohody o nevyužívání těchto metod.

Důvodů k tomu nacházejí několik: za prvé neznáme rizika, která z využití solárního geoinženýrství vyplývají, a nikdy je ani znát nebudeme. Za druhé mohou spekulace o budoucím využití těchto technologií odradit vlády i korporace od rapidního snižování emisí – nabydou-li tvůrci politik přesvědčení, že klimatická krize má jednoduché technokratické řešení, může to mít zásadní dopad na jejich vůli vydat se cestou rapidního snižování emisí, které autoři otevřeného dopisu chápou jako základní opatření pro zvládnutí klimatické krize. A nakonec třetí důvod, který je geopolitický: stávající podoba světového systému neumožňuje efektivní nasazení těchto technologií ani jejich globální kontrolu a nelze se domnívat, že by se na tom v blízké budoucnosti cokoliv změnilo. Průmyslově a ekonomicky rozvinutým zemím by se tím do rukou dostal nebezpečný nástroj unilaterální klimatické politiky s nedozírnými následky pro státy, které by ve stávajícím systému neměly nad planetárním geoinženýrským experimentem kontrolu.

Důvod, proč se těmto bodům věnovat, spočívá v tom, že pregnantně shrnují argumenty odpůrců geoinženýrství: potenciálně nedozírné následky vyplývající z naší (principiální) neznalosti možných dopadů; odklon pozornosti od skutečných (byť složitých) řešení; politická nezpůsobilost něco takového na globální úrovni provést. Ve stejném duchu se nese i vědecká studie zveřejněná během letošního února, která volá po mezinárodním zákazu veřejného financování geoinženýrských technologií, experimentů, patentů, jejich nasazení nebo jakékoliv podpory ze strany mezinárodních institucí. Je ovšem na místě upřesnit, že v obou případech se jedná o vymezení se vůči solárnímu geoinženýrství, tedy snahám o omezení nebo modifikaci slunečního záření pomocí technologií „managementu slunečního záření“. Do škatulky „geoinženýrství“ se totiž někdy řadí i technologie na odsávání uhlíku z atmosféry, kterým se ovšem studie ani otevřený dopis nevěnují.

Limity dekarbonizace?

Ke třem argumentům, o něž se opírá zmíněný veřejný dopis, lze ovšem vznést i tři protiargumenty, na něž se podíváme podrobněji. Tvrdí-li se, že využití geoinženýrských technologií je spekulací s nedozírnými následky, můžeme se stejnou optikou dívat i na klimatickou politiku, kterou naopak autoři a autorky dopisu obhajují, tedy na dekarbonizaci. Podíváme-li se na dějiny úsilí o snižování emisí během posledních třiceti let, můžeme bez uzardění prohlásit, že se jedná o tři dekády takřka naprostého selhání. Nejen to – za posledních třicet let, kdy už o existenci změny klimatu víme, jsme do atmosféry vypouštěli více skleníkových plynů než kdy dříve.

Na základě čeho se pak lze domnívat, že příštích několik let (která představují časový rámec, v němž ještě můžeme klimatickou krizi nějakým zásadnějším způsobem zmírnit) bude vypadat jinak? Není pak dekarbonizace podobně spekulativní sázkou na schopnost dnešních společností dostatečně rychle snižovat své emise? Může být taková sázka vůbec něčím víc než pouhou nadějí, optimismem či vírou? Minulá zkušenost i současné tendence nedávají moc důvodů k silnému přesvědčení, že „to nakonec zvládneme“. Jak před několika dny prohlásila Greta Thunberg na festivalu v Glastonbury: „Naděje není něco, co nám je dáno, je potřeba si ji vybojovat a vytvořit.“ A lidstvo v tvorbě této naděje dosud evidentně selhává.

Podobně se to má i s tvrzením, že by naděje vkládané do manipulací se slunečním zářením mohly vést ke snížení motivace korporátních a státních aktérů snižovat emise. To je myslitelné pouze u krajní, techno-optimistické pozice, která ale není a nemusí být dominantní interpretací role solárního geoinženýrství v 21. století. Stejně tak bychom neměli vkládat veškeré své naděje na zvládnutí globálního oteplování pouze do dekarbonizace, ale už dnes zvyšovat odolnost potravinových systémů a základní infrastruktury vůbec.

Strategie zvládnutí klimatické změny nemůže být zjednodušující, ale naopak dostatečně robustní a komplexní a zahrnovat vše, co máme či můžeme mít k dispozici. Ve stejném duchu tak lze argumentovat tím, že příliš jednostranné zaměření na dekarbonizaci může snižovat motivaci pro hledání dalších, komplementárních řešení, jež by mohla hrát významnou roli v klimatickém mixu. Bytostně technokratická představa o spásné roli geoinženýrství, které by mohlo udržet „business as usual“, je skutečně nebezpečnou iluzí o možnosti pokračování v expanzi současného civilizačního modelu, aniž bychom se museli obávat jeho dopadů na stabilitu klimatu.

Potřebujeme debatu o geoinženýrství?

Podobně jako není na místě vypjatý technooptimismus, před nímž vědci oprávněně varují, nemístný technopesimismus nám zase může zavřít dveře k důležitým nástrojům stabilizace klimatu. Volat bychom tak měli hlavně po podstatně nuancovanější debatě o tom, jakou podobu solární geoinženýrství může a má mít.

A nakonec: tvrdí-li se v otevřeném dopise, že stávající politické uspořádání neumožňuje skutečnou mezinárodní spolupráci na geoinženýrských experimentech, lze to samé tvrdit o vlastnostech našeho politického systému ve vztahu k dekarbonizaci. I tady platí, že dosavadní dějiny dekarbonizačních snah poukazují především na to, jak obtížné je v rámci stávajících politických institucí dosáhnout byť jen rudimentárních změn. Zároveň je nekonzistentní na jedné straně tvrdit, že „současný systém globálního vládnutí je nevhodný pro rozvoj a implementaci rozsáhlých dohod nezbytných pro zachování spravedlivé, inkluzivní a účinné politické kontroly nad zaváděním solárního geoinženýrství“, a zároveň po stejném politickém systému požadovat, aby dospěl k mezinárodní dohodě o nevyužívání technologií modifikujících dopad slunečního záření. Jak lze vůbec k takové dohodě dospět? A i kdyby se k ní dospět podařilo, kdo ji bude na nadnárodní úrovni vymáhat?

Naopak pokud se budeme snažit rozvoj geoinženýrství blokovat, vytváříme tím prostor pro jeho jednostranné využití, namísto toho, abychom kultivovali dlouhodobou spolupráci na stabilizaci planetárního klimatu. Namísto koordinovaného postupu by se tím zvýšilo riziko zoufalého a neuváženého využití těchto technologií v situaci, kdy už nebudeme mít co ztratit. Extrémně polarizovaná debata mezi technopesimisty a technooptimisty tak spíše odklání pozornost od nuancovanějších, promyšlenějších přístupů, které si dobře uvědomují možná rizika i přínosy. Jedním z takových přístupů může být i iniciativa MEER (Mirrors for Earth’s Energy Rebalancing, tedy Zrcadla pro obnovení energetické rovnováhy Země), která usiluje o vytvoření decentralizované sítě solárních deflektorů (zrcadel) na lokální, regionální i globální úrovni, a to pouze s využitím odpadních a recyklovaných materiálů, především plastů a hliníku.

Je každopádně možné, že solární geoinženýrství zažije boom, který bude prakticky nemožné zastavit, a sci-fi se tak zase jednou začne stávat realitou. Jakou konkrétní podobu ale bude mít, to do značné míry záleží na tom, jak se k jeho potenciálním hrozbám a přínosům postavíme už dnes.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vychází s podporou nadace Heinrich Böll Stiftung Praha.