Voskové figuríny členů kapely One Direction v muzeu Madame Tussaud v Singapuru. Foto Choo Yut Shing, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Anna Durnová (politoložka)
Jednoznačně mě oslovila Singulární žena (Die Singuläre Frau). Tímto novotvarem shrnuje německá publicistika Katja Kullmann to, že žije sama a nehodlá na tom nic měnit. Alespoň zatím. Na pozadí svých zkušeností, a s pořádnou porcí ironie, nás Kullmann provází dějinami žen, které byly samy. Možná k sobě nikoho vhodného nenašly a možná jim tohle bytí přijde v něčem jednodušší a zábavnější než neustálá adaptace na něčí očekávání. Text ovšem není jen oslavou samoty a samostatnosti v jednom, jak by se tento novotvar dal shrnout. Je upřímnou zpovědí ženy, která přiznává, že se někdy cítí osamocená, že kdysi rodinu a děti plánovala. Skrze historické anekdoty o ženách s podobnými osudy vykresluje portrét sebevědomé a zranitelné ženy. Svědomitou prací s daty a příklady ze současnosti autorka ukazuje, že se od stereotypní představy muže nenávidějícího zapšklé stařeny posunula i populární scéna. V Evropě narůstá počet jednočlenných domácností, a tak je kniha cennou sondou do nového složení společnosti. Samota bude mít vliv na plánování měst i domovů pro staré lidi. Ani tohoto tématu se Kullmann nebojí. Je zkrátka singulární ženou.
Martin Tremčinský (ekonomický antropolog)
Letos mě nejvíce zaujala útlá knížka Nastassji Martin Věřit v šelmy. Jedná se o autobiografické vyprávění francouzské antropoložky, která byla během svého výzkumu na Kamčatce napadena medvědem, přičemž těžištěm textu je především její následná léčba a vyrovnávání se s traumatickou zkušeností. Nastassja Martin tak ve svém textu skrze bravurní autoetnografické psaní seznamuje čtenáře s velmi komplexním sociologickým tématem, jakým je lidské tělo. Ukazuje, že tělo není samozřejmé, že je sociálně a kulturně produkované. Že je prostorem, na kterém se odehrává celá řada bitev, ať už mezi tzv. kulturou a přírodou, mezi jednotlivcem a společností, mezi Západem a Východem, nebo vesnicí a městem. Zkrátka že tělo není nikdy jen naše, ale že se vždy ustavuje skrze interakce s druhými.
Eliška Koldová (redaktorka magazínu Druhá : Směna)
Stejně jako mnoho dalších aktivistek si často kladu otázky, jak naložit s vyhořením či kolektivní úzkostí z klimatického kolapsu. I proto mi letos udělalo radost, že nakladatelství Nevim přeložilo knihu Vzájemná pomoc: Jak v krizi upevňovat solidaritu právníka a trans* aktivisty Deana Spada. Skrze praktické tipy nás Dean nutí přemýšlet, jak můžeme vzájemnou pomoc coby proces společného uspokojování potřeb, v jejichž naplňování systém selhává, využít také jako nástroj budování sociálních hnutí. V době, kdy si světové elity skrze dobročinné projekty tvoří svou image, je přínosné jeho striktní odlišení vzájemné pomoci od charity, postavené na materiální i morální hierarchii dárce a obdarovaného. Vzájemná pomoc naproti tomu umožňuje pojmenovat utlačovatele a společně se mu postavit na odpor. Inherentně v sobě zahrnuje balanc mezi kolektivní a individuální svobodou i typický anarchistický posun časovosti, podle kterého se radikální společenská změna děje teď a tady. Kniha je proto vhodným podnětem pro všechny, kteří se na takové změně chtějí podílet, ale i terapeutickým čtením pro ty, kteří v tom všem momentálně ztrácí smysl.
Ondra Slačálek (politolog)
Martin Nodl položil na letošním sjezdu českých historiků klíčovou otázku: proč v českém kontextu nemáme obdobu boomu „lidových dějin“ či „dějin zdola“, který nyní můžeme sledovat v sousedním Polsku? I vzhledem k průběhu sjezdu, kde se například poprvé objevily panely věnované labour history, se domnívám, že jde jen o otázku času. Již nyní ale vycházejí inspirativní a silné knihy, které zachycují české dějiny z perspektivy zdola. V tomto roce to byla strhující orální historie vojenské služby Mezi pakárnou a službou vlasti: Základní vojenská služba (1968–2004) v aktérské reflexi, jejímž editorem byl Jiří Hlaváček. Ale také klíčový příspěvek k dějinám českých Romů od Pavla Balouna Metla našeho venkova!: Kriminalizace Romů od první republiky až po prvotní fázi protektorátu (1918–1941).
Anna Beata Háblová (spisovatelka)
Nejvíc mě zasáhla kniha Patrika Bangy s názvem Skutečná cesta ven – o autorově životní pouti z chudého Žižkova k novinářské práci. Je to přímočaré vyprávění ze života Roma čelícího chudobě, předsudkům a rasové segregaci, nabízející pohled na devadesátky, který tady chyběl. Patrik Banga se ve svém vyprávění nemaže s nikým, nastavuje zrcadlo jak gadžům, tak Romům, a tento pohled rozhodně není lichotivý. Je to kniha potřebná, protože pozornost směřovaná k jakýmkoliv menšinám je důležitá v každé době. Nemohu nezmínit, že mi toto vyprávění připomnělo jinou knihu jiného romského autora Tamás Jónáse s názvem Tatitatitati. Sice se jedná o jiný příběh z jiného kraje, ale stejně drsný a stejně dojemný.
Vítězslav Sommer (historik, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR)
V letošním roce mě nadchla kniha Ages of American Capitalism: A History of the United States amerického historika Jonathana Levyho. Je to syntéza hospodářských dějin USA od koloniálního období po současnost. Levy píše hospodářské dějiny jako historii politických a sociálních konfliktů, ideologií, technologií a kultury a rovněž hledá odpovědi na obecnější otázky: Co je kapitalismus? Jak vzniká? Jak se proměňuje? Jak se od sebe odlišují jeho různé historické formy? Zkoumá kapitalismus jako výsledek lidského jednání, které je ukotveno v dobových představách o spravedlnosti, bohatství, prosperitě či životním stylu. Historikovi může kniha posloužit také jako inspirace, jak napsat syntézu, která je čtivá, informačně bohatá a současně promlouvá ke zcela aktuálním politickým a společenským tématům.
Alena Wagnerová (spisovatelka)
Z knih, které jsem letos dostala do ruky, mne nejvíc zaujala kniha Patrika Bangy Skutečná cesta ven. Autor nás tak říkajíc obdařil vývojovým románem, školou života, jak říká Dickens. V tomto případě tu jde o mladého Roma, který v neustálém rozporu se svým okolím, kterým je už předem chápán jako darebák a zloděj, usiluje o to, vyrovnat se jak se sebou samým a svou barvou kůže, tak se svým odmítajícím rasistickým okolím. A proces jeho uzrávání uzavírá pomoc jeho vyhnaným soukmenovcům.
Ondřej Macl (spisovatel)
Po vpádu Ruska na Ukrajinu u nás Múzy nezmlkly. Z nadprodukce kulturních protiútoků vyniká kniha Všechny cesty vedou k válce válečného reportéra Vojtěcha Boháče, který jezdíval na postsovětský Východ už od svých studentských let, kdy většina vzhlížela k Západu. A zároveň, když se něco semlelo, měl podivný dar být u toho, ať už to byly protesty po návratu Putina na prezidentský post, anexe Krymu nebo obléhání Kyjeva. Boháč píše barvitě, v širokých souvislostech, ale i s citem pro osobní každodennost, a přispívá tak k rozkvětu žánru české literární reportáže. Místy jde v jeho psaní doslova o život.
Milena Bartlová (historička umění, UMPRUM)
Letos vyšla mimořádná kniha v žánru, kde by to málokdo očekával, mezi drahými obrazovými monografiemi výtvarných umělců, jaké finančně podporuje soukromý sektor. Docent teorie a dějin umění AVU Tomáš Pospiszyl napsal u nás (zatím) ojedinělou knihu o malíři Theodoru Rotreklovi (1923–2004). Ten se vymykal jak uměleckohistorickým, tak i kulturně-politickým kánonům. Jeho dílu dominují ilustrace sci-fi literatury, v mládí byl socialistickým realistou, zatímco v druhé polovině šedesátých let se u nás stal průkopníkem pop-artu a nového realismu. Ačkoli byl v době normalizace umlčován, po roce 1989 se přidal k té nejkonzervativnější části KSČM. Pro průzkum takové tvorby si Pospiszyl musel sám upravit běžnou českou metodologii a výsledek je vynikajícím přínosem k novému zkoumání kultury doby státního socialismu.
Michal Špína (literární kritik, kulturní čtrnáctideník A2)
Heslo „Patříme na Západ“, kterým se zaštiťuje část našich politických elit, svědčí především o jednom – že vlastní vztah k Západu nemáme tak docela vyjasněný. Na Západ patříme podle toho, jak se nám to hodí. Ani Západ ale v zemích za někdejší železnou oponou nevidí rovnocenné partnery. Jak ukazuje kanadský antropolog s československými kořeny Ivan Kalmar v knize White but not quite (Bílí, ale ne tak docela; Bristol University Press 2022) s podtitulem Středoevropská iliberální revolta, vina neleží jen na straně Středoevropanů. Globální kapitalismus nutně vytváří nerovnosti i mezi zeměmi – a zemím Visegrádu připadl status „semiperiferie“, která je sice částečně privilegovaná, ale ne tolik jako „opravdový Západ“. Podle Kalmara má tato nerovnost i rasový rozměr, byť pochopitelně jde o slabší formy rasismu, než jaké se nám běžně vybaví. Právě v tomto kontextu kniha nahlíží visegrádský „iliberální obrat“, falešnou emancipaci středoevropských zemí, jejíž hlavní tváří je maďarský premiér Viktor Orbán. Proč u nás a u sousedů mají reakcionáři takový úspěch? Knihu lze doporučit každému, kdo se nespokojí s odpovědí, že jsme zkrátka beznadějní zpátečníci.
Ľubica Kobová (filozofka)
„Potrebujeme zmeniť spôsob nášho čítania,“ píše v How To Read Now americká spisovateľka Elaine Castillo. Podľa Castillo prevládajúce spôsoby čítania v USA vymazávajú skúsenosť nebelošského čitateľstva a nebelošské autorky a autorov zase škatuľkujú ako tých, čo prostredníctvom svojich románov majú učiť belochov empatii s „inými“. Kniha si ma najskôr získala zdrvujúcou kritikou Joan Didion a jej blazeovaného a imperialistického pojednania vzťahu medzi Havajom a USA v Demokracii. Možno prekvapivo Castillo háji literatúru ako priestor, ktorý presahuje to, čo je. Aj preto kritizuje tlak na „pozitívnu reprezentáciu“ menšín v literatúre, ktorý podľa nej zamieňa viditeľnosť za emancipáciu. Želala by som si, aby Castillo zázračne začala čítať a písať česky či slovensky, aby nám povedala niečo o „našom“ čítaní kníh a sveta vôbec.
Jakub Vaníček (literární kritik)
Za zmínku stojí určitě kniha Ulricha Branda a Markuse Wissena Imperiální způsob života. Každodenní život a ekologická krize kapitalismu. Knížka o nejrůznějších projevech takzvaně imperiálního způsobu života napříč státy s rozvinutou, anebo rozvíjející se ekonomikou, s přihlédnutím k praxi zejména západních zemí, ježto v duchu imperialismu kolonizovaly ostatní svět a na dlouhou dobu si z něj učinily své odpadiště, dnes spíše pohltiště nejrůznějších druhů odpadu a externalit z výroby zajišťující – opět – blahobyt ve stabilních ekonomikách světa. Z mnoha důvodů se jedná o knihu velmi drásavého obsahu, která splňuje všechny požadavky svého žánru. Autoři vedou přesvědčivou obžalobu západního stylu života, zejména té jeho výseče, která odpovídá každodennímu rytmu obyvatel západních zemí – počínaje ranními cestami osobními dopravními prostředky do zaměstnání přes konzumaci masitých jídel až po nejrůznější jiné činnosti, jež jsou zároveň konzumací energeticky a ekologicky náročných produktů a služeb. Beznaděj, která z jejich popisu vyplývá, odpovídá vlastnímu vědomí čtenáře, který je více či méně objektem výkladu, a to jako jeden z milionů šťastlivců, který zrovna má na čtení takového textu čas a nemusí složitě zabezpečovat základní životní potřeby sebe či své rodiny.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Ze svojí letošní četby bych vypíchla knihu White but not quite – Central Europe’s Illiberal Revolt (Bílí, ale ne tak docela – iliberální revolta střední Evropy) od slovensko-kanadského antropologa Ivana Kalmara. Do debaty o znepokojujícím politickém dění v našem regionu vnáší neotřelou, ale velmi plodnou perspektivu rasismu – nálepky civilizační méněcennosti, která ve skutečnosti slouží zejména k ospravedlnění nerovného ekonomického postavení a závislosti. Lidé ve střední Evropě jsou podle Kalmara jednak vystaveni takto chápanému rasismu směrem ze Západu, tak ho podle stejné logiky uplatňují sami dál směrem na Východ a na Jih. A to o to vehementněji, o co více získávají odmítnutím domněle „necivilizovaného“ pocit, že se vysněnému, ale strukturálně nedostižitelnému Západu přece jen přiblíží. Kalmarova kniha tak klade mimo jiné i velmi nepříjemné otázky týkající se zdejší posedlosti „směřováním na Západ“.
Jan M. Heller (literární kritik, iLiteratura.cz)
Nejspíš kvůli celkové „únavě z beletrie“, která mě letos postihla, volím knihu odbornou: Zapomenutý ostrov Michala Téry. Na pomezí historické monografie a eseje, až manifestu, se autor snaží redefinovat naši identitu – o nic menšího tu nejde. Jeho myšlení se soustřeďuje kolem dekonstrukce všeobecně přijímané teze, že „patříme na Západ“. Nepatříme. Západ nás nikdy tak docela nepřijal a také jsme, chtě nechtě, pořád Slované. Térovo hledání se odehrává v průsečíku středoevropanství, křesťanství a slovanství, což nutně také znamená náš vztah k Rusku. V kontextu současných událostí je to potřebné a také odvážné, protože autorovi akutně hrozí obvinění, že stojí na špatné straně nebo se snaží obhajovat neobhajitelné. Jenže černobílé vnímání má nepochybně místo ve válce, ale už méně tam, kde se provozuje intelektuální snaha porozumět sobě a světu, ve kterém žijeme.
Zora Hesová (politoložka)
Letos vyšel český překlad knihy Samuela Monya Poslední utopie: Lidská práva v dějinách, jež přináší vítanou kritickou diskusi na velmi aktuální téma. Ukazuje lidská práva jako projekt, který od sedmdesátých let a poté s odkazem k východoevropskému disentu, nahrazuje upadající socialistické utopie. Motto: zachraňujme lidi po jednom, má silný morální apel, a prosazuje liberální, individualistické pojetí práv a intervencionistický étos. Je nesporné, že od šedesátých let lidskoprávní politika mezinárodních úmluv a solidarity, a vnitrostátní reformy posunula standardy lidské důstojnosti a její ochrany velmi dopředu. Byla ale chyba očekávat od lidských práv společenský pokrok jako takový. Lidská práva zůstávají nutnou podmínkou, kterou je třeba doplnit s posuny ve společenské rovnosti, jak ve svém doslovu ukazuje Pavel Barša.
Lukáš Likavčan (filozof, kurátor)
Jedna věc je filozofii tvořit, a druhá je ji žít. Například Michel Foucault se ve svých pozdních textech vracel k ideálům askeze a sebediscipliny, jež byly součástí intelektuální historie řecké filozofie, a tvořily protiváhu jeho kritice opresivních mechanismů moderních disciplinárních společností. Gilles Grelet ve své útlé knížce Theory of the Solitary Sailor dělá něco podobného – dívá se na teorii jako na svého druhu asketickou praxi, a aplikací myšlenek non-filozofie Françoise Laruella ve svém každodenním životě pak nakonec překračuje i hranice filozofie samotné. Teorii osamělého mořeplavce můžete číst jako deník antiintelektuála, jenž se dobrovolně rozhodl opustit pevnou půdu poznání, aby se na palubě své lodě Théorème ponořil do existenční rebelie vůči nedostatečnosti světa.
Marie Heřmanová (antropoložka)
Protože knihy o politice, ekonomice a společenských změnách tady jistě doporučí jiní a povolanější, mojí nebeletristickou knihou roku je letos reportážní, historický a sociologický ponor do fenoménu fanouškovství Everything I Need I Get from You od redaktorky The Atlantic Kaitlin Tiffany. Na příkladu mediálně nejpokrývanějšího i vysmívaného fandomu, tedy komunity kolem skupiny One Direction, Tiffany s empatií, humorem ale i poučeným vhledem popisuje komunitu lidí, kteří si kolem svého idolu budují identitu i celý svět – a na internetu hledají lidi, kteří dělají totéž. Od dob dívek, které omdlévaly na koncertech Beatles, je fenomén ženského fanouškovství většinou zdrojem úsměvných historek o „hysterických holkách“, ale Tiffany ukazuje, že tenhle stereotyp míjí podstatu fanouškovství v době internetu a sociálních médií. Tiffany ukazuje, proč není fanouškovství doménou omdlévajících náctiletých holek, ale kreativní sílou, která umí vzdorovat osamělosti, genderovým stereotypům i kapitalismu. Jak napsal nedávno novinář Ryan Broderick, „celý internet je fandom“, takže pokud vás zajímá, jak internetová kultura funguje a jak ovlivňuje naše přemýšlení o tom, co to „kultura“ vůbec je, fanynky Harryho Stylese jsou v tomhle bez ironie skvělými průvodkyněmi.
Petra Ezzeddine (antropoložka)
Socioložka Emma Dowling na empirickém příkladu současné Velké Británie v knize The Care Crisis: What Caused It and How Can We End It? analyzuje příčiny kolapsu celého sektoru péče – zejména péče o seniory a dlouhodobě nemocné. Rigorózně a komplexně, ale stále čtenářsky přívětivě vysvětluje, proč nefungují krátkodobé „záplaty“ na nefungující systém, jelikož tuto krizi jenom dále prohlubují. Příkladem může být neoliberální praxe financializace péče, která vede pouze k redukování pečovatelské práce na opakující se, standardizované úkony. Při nich zbývá jen málo času a prostoru pro jakýkoli afektivní rozměr péče, jelikož cílí jenom na zisk zaměstnavatelů, např. velkých korporátních firem, které známe také z našeho prostředí. Udržitelné řešení nastiňuje v uznání péče jako důležité hodnoty pro organizaci naší společnosti. V každodenním životě to pak znamená mít dostatek času na neplacenou péči a finančně podporovat veřejné infrastruktury péče s dobře placenými pečovateli/kami.
Eliška Plíhalová (antropoložka)
Trvalo to jen pár měsíců po jejím nástupu do první třídy, kdy si šestiletá dcera během výuky o Dni díkůvzdání uvědomila, že příběhy, které ji kanadská státní škola učí, se razantně liší od těch, které zná od maminky. Když se vrátila ze školy domů, chtěla vědět, jak to tedy je. Kdo má pravdu? Kanadská profesorka genderu a rasy Julietta Singh odpovídá dceři smíšeného původu intimním dopisem The Breaks, ve kterém se rozmýšlí nad mateřstvím na konci světa, které je podle ní především „nekonečným úkolem číst příběhy proti srsti“. Singh pokračuje ve tvorbě vzdorující žánrové kategorizaci a v tomto memoárovém eseji kombinujícím poetiku i teorii představuje mateřství jako vybavení dítěte na katastrofu. Jak rozpoznat, které dědictví zastavit a které je naopak třeba k budování spravedlivé budoucnosti?
Kristina Andělová (historička)
Daniela Tinková napsala strhující knihu Osvícenství v českých zemích I. Formování moderního státu (1740–1792), kterou bych bez nadsázky zařadila k vůbec nejlepším historickým syntézám české historiografie. Citlivý přístup k minulosti nevnucuje definice raného moderního státu, spíše ukazuje konfliktní vyjednávání jeho habsburské reformně-absolutistické podoby. Výsledkem je výklad v evropských dějinách bezprecedentně dlouhého období společenských reforem, který ukazuje tu podobu osvícenství, v níž budování absolutistického státu představovalo důležitější cíl než „osvícení společnosti“. Publikace představuje syntetický výklad – čtenáře tedy více než „strhující odhalení“ zasáhne její faktografická erudice i s jistotou formulovaná teoretická reflexe dosavadního bádání, která dovoluje autorce nepodléhat optimistickému modernizačnímu schématu, ani metodologickému nacionalismu. V době, kdy akademické publikace vznikají často rychle a na úkor kvality, tak kniha působí jako malé zjevení.
Linda Coufal (sociolog*žka)
Kniha Queer Ducks Eliota Schrefera je velkým zvednutým prostředníčkem pro všechny, kdo se snaží tvrdit, že heterosexualita a genderový esencialismus jsou „přirozené“. Autor představuje spektrum vědeckých výzkumů z oblasti zoologie, které dokumentuje sexuální a genderová chování zvířat, jež neodpovídají heteronormativním a genderově binárním představám o reprodukci. Kniha je tak přehlídkou „přirozených“ rozmnožovacích konfigurací, které různé druhy zvířat různě praktikují. Dozvíte se, že některé kachny vychovávají mláďata v trouples, že existují nebinární jeleni, trans ryby a žáby a že bisexuální chování je v říši zvířat zcela normální, a naopak by se dalo říct, že výhradně heterosexuální chování je mezi zvířaty spíše vzácné. A jako třešničku na dortu autor problematizuje připisování kategorií lidské sexuality zvířatům.