David Graeber. Foto Internaz, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Tereza Stöckelová (socioložka)
Americký filosof Michael Sandel ve své knize Tyranie zásluhy ukazuje, jak se z meritokracie, která měla snižovat nerovnosti a podporovat sociální mobilitu, stala mezigenerační převodovka nerovnosti a její společenské legitimizace. Klíčové je podle něj obnovit pojem důstojné práce a společenskou váhu profesí, které nestaví na univerzitním vzdělání, včetně jejich finančního ohodnocení. O tento text se mimochodem přímo opírala i letošní úspěšná předvolební kampaň Olafa Scholze. Především chci ale doporučit letošní knihu Tichá dřina: Dělnictví a třída v továrně Baťa Kateřiny Nedbálkové. Na základě etnografického výzkumu, postaveného na vlastní práci u továrního pásu, a bez zbytečných konceptuálních okázalostí a žargonu autorka navrací důstojnost dělnictví v dnešním Česku. Bez exotizace, romantizace a zakrývání ambivalencí. Navíc v parádním grafickém provedení od sdružení Display. Čtení důležité nejen pro sociální demokraty a demokratky a nejen před volbami.
Michal Kašpárek (editor datového týmu ČRo, publicista)
Proč se pustit do dalšího z dlouhé řady návodů na to, jak líp přemýšlet? Spíš je namístě se ptát, proč se zdržovat kterýmkoli jiným. Filosofka Julie Galef v publikaci The Scout Mindset: Why Some People See Things Clearly and Others Don’t nenapsala další katalog kognitivních klamů, který by vám pomohl utřít takzvané blbce v internetových diskusích. Místo toho vás vstřícně a zábavně naučí krotit svého vlastního vnitřního blbce – ať už se projevuje přílišnou citlivostí na sebelíp míněnou kritiku nebo neopodstatněným optimismem (či naopak pesimismem) v okamžicích důležitých životních rozhodnutí. Skvělá a aktuální je kapitola o překonávání názorových propastí, typicky mezi konzervativci a liberály. Galef v ní ukazuje, že tolik propagovaná snaha naslouchat vede k ještě větší polarizaci, a místo omletých truismů nabízí vlastní dobré tipy.
Milena Bartlová (kunsthistorička)
Z letošních knih, které jsem stihla dočíst, bych chtěla doporučit tu, o níž lze předpokládat, že půjde modelovému čtenáři Alarmu nejspíš proti srsti. Znamení neznámého. Rozhovory o spiritualitě od Jana Němce a Petra Viziny. Autoři rozmlouvali se čtyřmi ženami a pěti muži, z nichž někteří patří mezi náboženské profesionály; dva z nich plus druhý spoluautor dokonce působí přímo v římskokatolické církvi, vůči níž panuje na české levici oprávněná nedůvěra. V interpersonální a jazykové dynamice rozhovorů se podařilo zachytit to, co je krajně obtížně sdělitelné a co se špatně vejde do slov: osobní zkušenost se svobodou nahlédnout a vstoupit do světa, který je vždy přítomný, ale většinou jej v silném světle rozumu a hukotu aktivit nejsme schopni vnímat. Spiritualita je tu přiznaně neohrabaný termín, kterým se titul knihy snaží vystihnout napětí mezi tím, co jednotlivec nalezne sám v sobě, a tím, co s tím pak nutně musí dělat ve světě, který všichni spolu sdílíme. Svými slovy bych to řekla nějak takto: vykročit směrem k nějakému novému uspořádání světa, který se nám právě hroutí pod nohama a rozplývá před očima, půjde jenom tehdy, pokud si připustíme, že i my sami, každý, každá a společně, nedržíme už pohromadě starým způsobem. Rozhovory s lidmi, kteří prožívají vnímání prostoru sdíleného s lidskými i nelidskými, a dokonce s „neživými“ bytostmi, jsou užitečnou cestovní značkou.
Ondřej Císař (sociolog)
Kniha německého historika Volkera Ullricha Osm květnových dnů je uvedena citací spisovatele Ericha Kästnera, který si 7. května 1945 poznamenal, že právě prožívá mezeru v dějinách „mezi minulostí, která už skončila, a budoucností, která ještě nezačala“. Sama kniha je ale důkazem o nemožnosti takové mezery. Ullrichova kniha ukazuje, jak se dějiny skládají z příběhů a ty z událostí. A příběhy jako řetězce událostí se nepřetrhnou ani v mimořádných obdobích, jakým byl první květnový týden roku 1945. Ullrich mnohovrstevnatě zachycuje řadu příběhů od nacistických špiček až po obyčejné lidi, a skládá tak komplikovaný vzorec období, v němž jeden společenský řád protéká do jiného. V tom spočívá přínos knihy pro každého, koho zrovna nezajímá konec nacismu, ale společenské změny obecně. Ullrich ukazuje, že budoucnost je přítomna již v našich současných činech. A protože ji sami tvoříme, neseme za ni i odpovědnost, i když si to neuvědomujeme nebo nechceme uvědomit. To se týká dneška stejně jako první poloviny 20. století.
Ľubica Kobová (filosofka)
V uplynulom roku som čítala viacero výborných, zväčša kratších kníh – príbeh štátneho rasistického násilia proti Rómom v Moldave nad Bodvou, deklarácie zapatistiek a zapatistov pred ich „výpravou za život“, staršiu knihu o sexuálnom obťažovaní, volanie časopisu Salavage po proletarocéne alebo Verónicy Gago po feministickej internacionále. Nebeletristickou knihou roka je však pre mňa biografia Sylvie Plath Red Comet. The Short Life and Blazing Art of Sylvia Plath od literárnej vedkyne Heather Clark (Alfred A. Knopf, 2020). Autorka mala k dispozícii novo sprístupnené archívne materiály a vďaka zmene dedičov autorských práv mohla aj rozsiahlo citovať z poetkinho diela. Clark rezignuje na hľadanie vinníka priskorého konca života Sylvie Plath. Jednoznačne stojí za svojím subjektom – živou, ambicióznou, pracovitou a odhodlanou spisovateľkou a ukazuje na bohatosť jej sveta od juvenílií až po zbierku Ariel. Autorka odmieta zaškatuľkovanie poézie Plath ako konfesionálnej a do seba zahľadenej. Namiesto toho ukazuje, ako jej písanie reflektuje okrem každodennosti poetky aj problémy svojej doby (povojnovú „ženskú mystiku“ v USA či studenú vojnu) a ako Plath dáva hlas marginalizovaným skúsenostiam a subjektom (matkám, disidentom, inštitucionalizovaným osobám). Red Comet pochopiteľne smeruje ku koncu autorkinho života, no táto objemná biografia odpovedá v prvom rade na otázku, vďaka čomu sa Sylvia Plath stala práve tou autorkou, ktorou sa stala. A je toho ďaleko viac a ďaleko pestrejšieho než obvyklá odpoveď, že za všetkým cenným, čo Sylvia Plath napísala, stojí jej otec, matka, Ted Hughes a depresia.
Ondřej Slačálek (politolog)
V českém jazyce tu máme dvě knihy, které dlouho zrály (každá jinak – jedna byla napsána a čekala na svého editora, druhá byla prožita a čekala, až ji autorka v sobě zpracuje) a budou dlouho nepostradatelné pro sebereflexi české levice a také pro rozumění českému dvacátému století. Mám samozřejmě na mysli sebrané spisy Petra Uhla z let 1968–1989 Za svobodu je třeba neustále bojovat a vzpomínkovou reflexi Mileny Bartlové Ženy, které nechtěly mlčet. Články polských socioložek Agnieszky Graff a Elżbiety Korolczuk v posledních letech plasticky ukazovaly mnohé ze sociální logiky za současnou globální ofenzivou proti feminismu a „ideologii genderu“. Nyní vyšly knižně jako Anti-Gender Politics in the Populist Moment a jsou těžko postradatelným průvodcem současnými „kulturními válkami“.
Veronika Pehe (historička)
Čím dál častěji se můžeme přesvědčit, že mnohé dělící čáry a konflikty v současných východoevropských společnostech jsou výsledky nikoli éry socialismu, ale naopak transformačního období devadesátých let. Pro kohokoli, kdo chce tyto historické důvody současných problémů promýšlet, je nezbytná kniha Taking Stock of Shock: The Social Consequences of the 1989 Revolutions. Antropoložka Kristen Ghodsee a politolog Mitchell Orenstein si kladou otázku, jak je možné, že různé vědní obory hodnotí výsledky ekonomických transformací ve východní Evropě po roce 1989 tak rozdílně. Zatímco ekonomové obecně poukazují na celkový úspěch, demografická data i kvalitativnější přístupy naopak odhalují hluboké krize a traumata, které transformace způsobila, což kniha přehledně ukazuje. Cílem knihy ale není vydat finální verdikt, zda transformace byly úspěchem, nebo selháním. Naopak, badatelé ukazují, že oba příběhy jsou pravdivé. Zatímco pro některé obyvatele byla transformace klíčem k úspěchu, jiní si objektivně i subjektivně oproti socialistické éře pohoršili. Vysvětlení je jednoduché: nárůst nerovností. Myšlenka je to tak prostá, že je podivuhodné, že tuto knihu už dávno nikdo nenapsal. Ghodsee a Orenstein tak činí srozumitelně a přehledně i pro publikum, které nepatří mezi odborníky na vědní obory, jimiž se autor a autorka zabývají.
Lukáš Likavčan (filosof, kurátor)
I když tento rok vyšla pronikavá kritika západní debaty o koronavirové pandemii The Revenge of the Real od Benjamina Brattona nebo nový český překlad Kropotkinovy Vzájemné pomoci, nejdůležitější knihou se pro mě nakonec stala nenápadná kniha belgického tanečního dramaturga Guya Coolse Performing Mourning: Laments in Contemporary Art. Text, který sympatickým způsobem osciluje mezi analýzou uměleckých děl, etnografickou studií a osobní zpovědí nás nabádá k tomu, abychom si představili tanec, zpěv nebo happening jako příležitost k budování rituálů kolektivního truchlení, jež můžou mít katarzní i socializační funkci. V době, kdy se statistiky o úmrtích normalizovaly jako každodenní součást hlavních stránek téměř všech zpravodajských serverů, je hledání kultury truchlení jedním z urgentních celospolečenských úkolů.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Za opravdu mimořádnou považuji za uplynulý rok knihu Taking Stock of Shock. Social Consequenses of the 1989 Revolutions od antropoložky Kristen Ghodsee a politologa Mitchella A. Orensteina z Univerzity v Pensylvánii. Jejich nejnovější knižní počin předkládá diferencovaný pohled na poslední tři dekády v postkomunistických zemích, když obvyklou optimistickou interpretaci ekonomů fixovaných na růst HDP obohacují o podstatně méně optimistické poznatky a zejména velké množství dat z jiných disciplín, jako je demografie, etnografie nebo průzkumy veřejného mínění. Vedle vítězů tím plasticky vyvstávají armády poražených, zklamaných, ožebračených, ba i mrtvých. Kdo chce pochopit podhoubí politického dění v našem regionu, toho tato kniha nesmí minout.
Jan Trnka (lékař a biochemik)
Loni v létě, tři týdny před svou smrtí, oznámil antropolog David Graeber, že spolu s archeologem Davidem Wengrowem dokončili rukopis knihy, která změní běh dějin lidstva – přinejmenším té části, která se už stala. Kniha The Dawn of Everything rozbíjí mýty o nadřazenosti evropského politického myšlení a především podrývá zažitou představu víceméně lineárního vývoje od primitivnějších a rovnějších k sofistikovanějším, ale nerovnějším společnostem. Potkáte tu wendatského státníka Kandiaronka, který inspiroval osvícence, mnohatisícové metropole doby kamenné postavené v době nadbytku a opuštěné po několika měsících a neustálé experimentování se společenskými uspořádáními včetně všudypřítomného komunismu. Hlavní otázka, kterou si autoři kladou, nezní, „jak jsme se dostali k nerovné, hierarchické společnosti“, ale spíše, „proč jsme se v ní na tak dlouho zasekli“. Nefalšovaná intelektuální hostina.
Zora Hesová (politoložka)
Po výborné knize o Donbase vydal letos Tomáš Forró knihu Zlatá horúčka. Venezuela – od ropnej veľmoci k úpadku ľudskej civilizácie. V Santa Eleně u brazilských hranic strávil jen pár riskantních týdnů a další měsíce pak rozhovory s venezuelskou diasporou a ověřováním dat. Nepopisuje jen zhroucenou zemi bez státu, trhu a zásobování, ale snaží se ji pochopit skrze rekonstrukci kolapsu v jedné konkrétní oblasti. Odkrývá násilný hon za zlatem, jež nahradilo ropu jako zdroj valut; marný boj pralesních domorodců; postupnou privatizaci státu mafií, armádou a nakonec kolumbijskou guerillou. Za deset let se rozpadlo několik států. Forró vykresluje rozpad jedné společnosti, způsobený závislostí na ropě, umocněný pochybnou politikou, celkovým zpasivněním a násilím.
Jakub Eberle (výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů)
Jedním z velkých politických příběhů roku 2022 je vzestup Zelených do pozice spolufavorita německých voleb, následovaný prudkým propadem preferencí a vstupem do vlády v pozici juniorního partnera. Kniha Die grüne Macht. Wie die Ökopartei das Land verändern will (Zelená síla. Jak chce jedna ekologická strana změnit zemi, 2021) novináře Ulricha Schulteho nabízí čtivý pohled na kořeny, současnost i osobnosti největší zelené strany Evropy. Nejzajímavější je v pasážích, kde přibližuje vnitřní rozpory současné environmentální politiky. Schulte poutavě popisuje, jak se Zelení potácejí mezi důslednější kritikou moderních společností a barvotiskovými vizemi bezbolestné biobudoucnosti pro všechny. Odhaluje tak řadu hlavních důvodů, proč se ani v „poučenějším“ Německu nedaří nalézat řešení současné planetární krize a zároveň definuje vysoký standard pro politickou žurnalistiku. Něco podobného bych si rád přečetl třeba o českých Pirátech.
Marie Heřmanová (antropoložka)
V eseji nazvané The Conspiracy Against Men vypráví britská filosofka Amia Srinivasan anekdotu o konverzaci se svým příbuzným, který se smutným výrazem komentuje znásilnění v indické hromadné dopravě slovy: „Ale Indové jsou přece tak civilizovaný národ!“ „Chtěla jsem mu říct, že v patriarchátu žádná civilizovanost neexistuje,“ píše Srinivasan. Tahle anekdota mi utkvěla v hlavě a přemýšlela jsem o ní třeba při sledování zoufalé diskuse kolem vystoupení bývalé ministryně Kovářové v DVTV, které se zcela vážně – v civilizovaném Česku – zabývalo otázkou, zda má emancipace i negativní dopady. V souboru esejů nazvaném Right to Sex Srinivasan s obdivuhodnou intelektuální upřímností a zároveň výbavou profesorky filosofie z Oxfordu prozkoumává sex a jeho reprezentaci v současné kultuře jako výsostně politickou věc. Komentuje současné fenomény jako internetové porno, #MeToo i incely. Odkazuje se přitom zhusta na základní texty feministické teorie 20. století, ale snad úplně nejzajímavější a nejvíc osvěžující je na jejích esejích to, že se obracejí především do budoucnosti a jsou motivovány nadějí, že svět může být jiný, než je. Když rozebírá pojmy jako „fuckability“ a ukazuje, jak jsou naše představy o sexuální přitažlivosti výsostně politickou a morální, a nikoli estetickou záležitostí, potvrzuje platnost výše zmíněného povzdechu o civilizovanosti patriarchátu. Knížka Right to Sex nabízí tváří v tvář různým Danielám Kovářovým zdaleka nejjasnější, intelektuálně nejzajímavější a zároveň nejosobnější argumentační výbavu, na jakou jsem za poslední dobu narazila.
Bob Kuřík (antropolog)
Kudy hledat cestu ven z klimatické krize, jejíž bezprecedentnost vyžaduje schopnost myslet, vidět a jednat mimo zavedené politické mantinely? I tato otázka stojí podle mého v pozadí boomu slovníků a atlasů v současné turbulentní době. Jestliže indický ekolog Ashish Kothari a jeho tým připravili v roce 2019 klíčový slovník pro cestu za obzor rozvoje a vstříc pluriversu a slovenská umělkyně Katarína Hládeková a její tým pro změnu dokončují práci na atlasu mapujícím cestu k regeneraci, pak rok 2021 přivítal na světě jedinečné dílo obdobného formátu, totiž The Feral Atlas: The More-Than-Human Anthropocene (Atlas nezkrotností: více-než-lidský antropocén), editované a kurátorované týmem kolem environmentální antropoložky Anny L. Tsing. Atlas působivě a zároveň hravě využívá výhod online platformy, kterou má oproti knižním atlasům. Propojeností map, videí a textů, stejně jako uměleckých, přírodovědných, sociálněvědných a humanitněvědných postupů, ale i svou robustností osvětluje z unikátní perspektivy antropocén – koloniální, kapitalistickou, průmyslovou a globalizovanou modernitu posledních 500 let. Základní a podrobně dokumentované motto atlasu by mohlo znít: Podmaňování planety moderním člověkem nejde a nikdy nešlo podle plánu!
Jestliže moderní přístup usiluje o snahu kontrolovat, plánovat a disciplinovat dění na světě skrze budování velkých infrastruktur, pak atlas ukazuje, že taková kontrola je iluzí. Vede totiž k dynamikám nezkrotností, ve kterých ožívají vícedruhové „plevely“, jež unikají lidské kontrole, improvizují, jsou nahodilé, nezáměrné, neformální, nepředvídatelné, ale silně působivé ve smyslu razantního ovlivňování a vstupování do historie. Ale pozor! Růžové brýle nejsou na místě – tyhle plevele sice umí porazit totalitu, jako v případě působení brouka květopasa bavlníkového, který svého času napomohl dostat na kolena na otroctví založené plantáže bavlny na americkém Jihu, ale zároveň mohou být krajně nebezpečné jako v případě nezkrotitelnosti globalizovaného koronaviru či ústředního neplánovaného efektu modernizace známého dnes jako klimatická krize.
Atlas nezkrotností je úctyhodný počin – a to nejen svým rámováním a obsahem, ale i širší politickou implikací, jež z platformy plyne. Minulé dekády přinesly klíčové emancipační boje ve světě lidském – lidé všech barev pleti, věků, genderů, míst a podobně, a nikoli jen bílí bohatí muži Severu a Západu, mají právo politicky působit a vstupovat do dějin. Obdobný boj za uznání je na pořadu dne i dnes – jenom s tím rozdílem, že jde o uznání širší než jen lidské historicity a politické působnosti jiných organických i anorganických druhů mimo jejich antropocentrickou redukci na „naše“ zdroje, potravu či symboly.