Foto Charles Games
Před pár dny vyšla strategická karetní hra Beecarbonize, která umožňuje vyzkoušet si, jak náročné může být úspěšné zvládnutí klimatické krize. Ačkoliv se nejedná přímo o simulátor budoucího vývoje klimatu nebo lidské společnosti, hra se z velké části opírá o současné vědecké poznatky i podložené vize o možném technologickém vývoji. Za projektem stojí nezávislé pražské herní studio Charles Games, které na hře spolupracovalo s organizací Člověk v tísni v rámci projektu 1planet4all. Charles Games mají na kontě hned několik cenami ověnčených her, jako je historická adventura Svoboda 1945: Liberation nebo narativní hra Attentat 1942, vyprávějící příběh z doby nacistické okupace.
Krize, kolaps, utopie
Beecarbonize je sice krátká, ale přesto komplexní hra – ačkoliv už po několika hodinách proniknete do většiny herních mechanismů a možných scénářů vývoje, zbývá nemálo překvapení i kreativních způsobů, jak čelit klimatické krizi v důsledku neustále se zvyšujících emisí. Ty produkuje především váš průmysl – jako jeden ze sektorů, který máte v rukách, společně se správou ekosystémů, společenskými reformami a vývojem vědy a technologií. Uvnitř každého z těchto sektorů se skrývá specifická cesta k vítězství, tedy úspěšnému zvládnutí klimatického a ekologického rozvratu.
Pokaždé, když se emise dostanou do jednoho z „tipping pointů“, musí hráč čelit některému ze zásadních kataklyzmat od zvyšování hladin oceánů až po hrozbu selhání globálního potravinového systému.
Tomu se v podstatě nedá předejít (alespoň mně se to ani po několika pokusech nepovedlo), stejně jako třeba udržení míry oteplení pod 1,5 °C, což je jeden z hlavních cílů deklarovaných v Pařížské dohodě. Emise generované moderním průmyslem se ze začátku krotit nedaří, hráč musí řešit jednu krizi za druhou, a zároveň investovat do rozvoje nízkouhlíkového průmyslu, technologií, ekosystémů a provádět sociální reformy. Pokaždé, když se emise dostanou do jednoho z „tipping pointů“, musí hráč čelit některému ze zásadních kataklyzmat od zvyšování hladin oceánů až po hrozbu selhání globálního potravinového systému. Na jejich mitigaci musí ovšem vynaložit nemalé prostředky, které by jinak investoval třeba do vědeckého výzkumu. Základní strategickou schopností, kterou Beecarbonize od hráče vyžaduje, je zhodnocení, do jakých sektorů se (ne)vyplatí investovat a jaké krize se vyplatí (ne)řešit.
Občas se planetou přežene vlna veder, která vám trochu ztenčí populaci, což vás ale v dlouhodobém ohledu netrápí tolik jako slabý průmysl, potřebný na získávání financí pro zvládnutí globálního hladomoru, který může vaši cestu předčasně ukončit. Ne všechny krize, před které vás hra staví, musíte nutně vyřešit a leckdy ani nebude ve vašich možnostech je všechny zvládnout. Hra tudíž pracuje i s morálními a politickými dilematy: pokud nebudete ze začátku rozvíjet fosilní průmysl, může se vám stát, že za nějaký čas nebudete mít dostatek prostředků na to, abyste zachránili Amazonský prales před kolapsem; pokud jste málo investovali do vědy, zapomeňte na to, že by se vám mohlo povést vyřešit zvyšování hladin oceánů; pakliže jste opomněli rozvíjet společnost, těžko budete zvládat migrační krizi atd.
V závislosti na podobě těchto rozhodnutí se před hráčem plní hrací pole novými kartami a možnostmi, z nichž mnohé jsou originální a překvapující. Vůbec největší překvapení na mě čekalo v sektoru průmyslu: dekarbonizaci energetiky je sice částečně možné provést s pomocí obnovitelných zdrojů energie, ale cesta k vítězství tudy nevede. Podobně můžete k udržení zdravých ekosystémů jednoho dne začít využívat robovčely, investovat do kosmického výzkumu nebo třeba začít řešit ekologický rozvrat genetickými modifikacemi.
Zdá se, že tvůrci se snažili, aby si na své přišli všichni: od sociálních reformátorů přes příznivce organického zemědělství a zastánce jaderné energie až po obhájce nerůstu. Ve vší té rozmanitosti a komplexitě je nicméně snadné najít některé logické nesrovnalosti – například vůbec nejefektivněji můžete dekarbonizovat vaši společnost tím, že vyhodíte celý průmysl 20. století z okna, a to navzdory tomu, že jste mezitím vybudovali impérium jaderné energetiky a investujete do geoinženýrských projektů. Je to, jako byste ve vašem PC cpali peníze do grafické karty, procesoru nebo paměťových karet a následně vyhodili základní desku, a přesto by všechno šlapalo dál – ba ještě lépe než předtím.
Chybějící koncovka
Zjednodušený model strategické karetní hry vycházející z úspěšných titulů, jako je Cultist Simulator nebo Stacklands, také trpí jedním z častých nešvarů menších strategických her. Totiž, pokud se vám úspěšně podaří přežít první fázi, kdy se na vás vlivem ohřívání klimatu a degradace ekosystémů řítí jedna katastrofa za druhou, už se pak nemáte čeho obávat a žádná další výzva na vás nečeká. Skutečným problémům tak čelíte během první zhruba půlhodiny a následně už jen postupně dekarbonizujete ekonomiku, provádíte společenské reformy, investujete do technologického vývoje a rozvíjíte nízkouhlíkový průmysl, aniž by vás cokoliv mohlo ohrozit. Občasné přírodní katastrofy a výzvy rychle smetete ze stolu nashromážděným kapitálem, protože vaše zelená high-tech civilizace už generuje tolik zdrojů, že ve skutečnosti nevíte, co s nimi dělat.
Zkrátka od určitého bodu už není o co hrát a můžete jen sledovat, jak se vaše společnost neohroženě řítí vpřed do jedné z předem připravených utopií. Je to docela škoda a nedává to ani moc smysl, zvážíme-li, že se pořád bavíme o civilizaci nacházející se ve světě ohřátém o několik stupňů Celsia oproti předprůmyslové éře. O neustálý přísun katastrof, selhání, politické nestability nebo třeba migračních vln by na takové planetě neměla být nouze, a to bez ohledu na to, jak se postupná dekarbonizace daří. Život ve světě ohřátém o dva a více stupňů Celsia bude patrně přece jen komplikovanější, než jak jej prezentuje Beecarbonize. Na druhou stranu se jedná o malý nezávislý titul, který je nadto nabízen zdarma a jako takový je skutečně záslužným a také inovativním dílem na poli, které doposud klimatickou krizi buď ignoruje, nebo jí dává (post)apokalyptický rámec. Věnovat několik hodin svého života budování realistické utopie v Beecarbonize tak rozhodně lze doporučit.
Autor je redaktor Alarmu.