Mají mít homosexuální páry možnost adoptovat děti? Takto se ptala 4. září v pořadu Máte slovo svých hostů moderátorka Michaela Jílková. Tato otázka zaznívá v poslední době čím dál častěji, zpravidla v souvislosti s připravovaným návrhem novely Zákona o registrovaném partnerství. Tu hodlá sněmovně předložit poslankyně Radka Maxová. Novela má umožnit adopci dítěte partnera žijícího v registrovaném partnerství druhým, nebiologickým rodičem, a zajistit tak právní ochranu stovkám dětí, které žijí v homoparentálních rodinách.
Pomýlená debata
Zmíněná otázka bývá rozbuškou veřejných debat. Odpůrci adopcí hřímají na poplach a vyjadřují obavy z toho, že děti gayů a leseb budou trpět genderovou dezorientací, nenaučí se, jak být ženou či mužem nebo dokonce že budou zneužívány a vystaveny nevhodným sexuálním podnětům, samy se stanou homosexuály a zánik naší civilizace bude zpečetěn. Tábor zastávající práva homoparentálních rodin a registrovaných partnerů a partnerek se brání tím, že výzkumy z oblasti psychologie, sociologie, medicíny a dalších oborů dokazují, že děti v těchto rodinách neprospívají hůře, nejsou více zneužívány, nestávají se z nich homosexuálové ve větší míře než v hetero rodinách a dokonce znají kulturní normy definující ženskost a mužskost.
Společnost, která se hlásí k principům rovnosti a nediskriminace, nemůže jedno ze základních práv zaručených ústavou odpírat části populace jen proto, že žije v registrovaném partnerství.
Debata odvíjející se od takovéto otázky je však od základu pomýlená. Od chvíle, kdy homosexualita přestala být trestným činem, byla vymazána ze seznamu nemocí a lesby a gayové byli uznáni za plnoprávné občany, jejichž lidská práva chrání ústava, totiž není možné žádné z těchto práv zpochybňovat. Gayové a lesby nemusí dokazovat, že jsou stejně dobrými rodiči ani že se jejich děti vyvíjejí stejně dobře jako jiné děti. Co bychom asi soudili o debatě na téma: Mají lidé žijící ve městech právo adoptovat děti? Argumentace by se mohla nést v podobném duchu – ve městech je špína a jedovatý vzduch, dětem to neprospívá, dítě z města nikdy nevidělo krávu a domnívá se, že mléko se vyrábí v továrně, neumí rozdělat oheň a vyřezat si z proutku píšťalku. Je tedy město vhodným prostředím pro výchovu dítěte? Neměli bychom naše děti chránit a dopřát jim zdraví a další klady venkova? Venkov a příroda jsou přeci mnohem přívětivějším prostředím pro výchovu dítěte, to snad musí uznat každý.
Jde o základní právo
Ani jednotlivé obavy odpůrců adopcí, které zastánci adopcí vyvracejí pomocí statistik, nejsou pro právo na rodičovství relevantními argumenty. I kdyby se všechny děti z homoparentálních rodin cítily být v dospělosti homosexuály, proč by to mělo vadit? Naše společnost přeci uznává hodnotu lidského tvora bez ohledu na jeho sexuální orientaci. Bylo by i pochopitelné, kdyby si homosexuální rodiče přáli mít takové dítě. Katolíci také touží mít z dětí katolíky, vegani si přejí, aby se jejich děti staly vegany. Homosexualita, katolictví či veganství nám neubírá na plnohodnotném lidství, může to být něco, co rodinu pojí s určitou komunitou, nebo něco, co se stává dogmatem či předmětem sporů v rodině, ale překážka rodičovství to není. Téma zneužívání dětí je samozřejmě důležité, nicméně v každém adopčním řízení prochází zájemci mnohými testy, které zjišťují, zda potenciální rodič nemá k něčemu podobnému sklony. V tomto případě je velmi užitečné, pokud statistiky pomáhají tento tmářský předsudek vyvrátit.
Problematické jsou také neustále propírané vzory ženskosti a mužskosti. Není třeba dokazovat, že i dítě se dvěma matkami se setkává s muži, kteří se pro něj mohou stát vzorem mužskosti. Námitky odpůrců adopcí stojí na mylné představě, že v naší společnosti existuje nějaká jednotná šablona pro to, jak má vypadat a chovat se muž a jak žena, nebo dokonce, že tuto šablonu všichni muži a všechny ženy naplňují a předávají dětem. Pokud bychom považovali tento požadavek za relevantní, měli bychom požadovat také to, aby děti nesměly adoptovat například řidičky autobusu nebo muži, kteří pláčou. Osobně by mě zajímalo, zda všichni ti, kteří se dožadují mužských a ženských vzorů v rodině, jsou také odpůrci esencializujícího pohledu na gender a zastávají názor, že ženami a muži se nerodíme, ale stáváme. Tedy že nic jako pohlavní přirozenost neexistuje, nýbrž že je ženskost a mužskost v dítěti teprve pěstována. Jejich požadavek takový světonázor předpokládá.
Společnost, která se hlásí k principům rovnosti a nediskriminace, nemůže jedno ze základních práv zaručených ústavou odpírat části populace jen proto, že žije v registrovaném partnerství. Gay a lesbické rodičovské páry by tedy neměly mít povinnost dokazovat, že jsou dobrými rodiči. Kdo by tu měl něco dokazovat je český stát – měl by vysvětlit, na základě čeho toto právo lesbám a gayům odpírá, a protože to dokázat nejde, měl by jim toto právo zaručit a jeho naplňování zákonně ošetřit.
Autorka je socioložka a redaktorka magazínu Femag.cz.