Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Mix měsíce: Druss

Lednový mix jsme svěřili do rukou Paddyho Shinea, který vystupuje pod pseudonymem Druss. Zároveň je členem skupiny Gnod, která v minulých letech produkovala hudbu ovlivněnou krautrockem, psychedelií a noisem, ale zhruba před rokem nahradila kytary a bicí elektronickými nástroji a snaží se skloubit experimentální elektroniku s taneční scénou. Právě v této poloze jsme je v květnu mohli […]

Lednový mix jsme svěřili do rukou Paddyho Shinea, který vystupuje pod pseudonymem Druss. Zároveň je členem skupiny Gnod, která v minulých letech produkovala hudbu ovlivněnou krautrockem, psychedelií a noisem, ale zhruba před rokem nahradila kytary a bicí elektronickými nástroji a snaží se skloubit experimentální elektroniku s taneční scénou. Právě v této poloze jsme je v květnu mohli zastihnout v pražském klubu K4. Paddy Shine pochází z Irska, ale už dlouhá léta žije v Manchesteru. Kromě sólového projektu se naplno věnuje i svému kazetovému labelu Tesla Tapes, na němž roce 2013 vyšla celá řada zajímavých titulů (jmenujme alespoň Michaela O’Neilla, Run Dust nebo Nighthammer). Mix se skládá z dosud nevydaných nahrávek, které spatří světlo světa v průběhu tohoto roku – buď na Tesla Tapes, nebo ve spolupráci s vinylovým labelem ONO –, a je zdarma ke stažení na soundcloudovém kanálu A2larmu. S Paddym Shinem hovořil Ondřej Bělíček.

Pocházíš z Irska. Kdy ses vlastně přestěhoval do Manchesteru?

Do Británie jsem se dostal v roce 1997. Nejprve jsem chvíli pobýval v Birminghamu, ale potom jsem hned zamířil do Manchesteru. Bylo mi osmnáct let, a protože pocházím z malého irského městečka, připadal jsem si jako ve „velkém světě“. Vzrušující období. Z Manchesteru pocházeli všichni mí hudební hrdinové. Ideální místo k tomu, abych si tady založil kapelu.

Proměnil se nějak tvůj pohled na Manchester v průběhu let?

Už šestnáct let bydlím v Salfordu, což je de facto střed města. Cítím se tady jako doma. Znám tady každej kout, mám tu hodně kámošů a pivo mi furt jede. Všude spousta inspirativních lidí a pořád se děje něco zajímavýho. Jasně, změnilo se toho tady hodně. Zmizel starý Hulme [oblast v Manchesteru, která se z původního panelového sídliště koncem osmdesátých let proměnila v autonomní místo pankáčů, raverů, cirkusáků, divadelníků a umělců – pozn. O. B.], staví se předražené byty, všude samý fastfoodový sračky, víc a víc hovadin, který lidi vůbec nepotřebujou… Ovšem pořád to město funguje jako jakýsi hub plný kreativních lidí. Pořád je to ideální místo pro outsidery.

Zažil jsi ještě starý Hulme, než ho zbourali?

Bourali ho zrovna v době, kdy jsem přijel do Manchesteru. Ale zažil jsem hodně free parties v jeho ruinách. Pařil jsem jak splašenej, aniž bych si tehdy uvědomoval, jak unikátní je to místo. Hulme byla tehdy taková zóna, v který neplatily zákony. Na jednu stranu to byla oblast, která přitahovala lidi z rave scény, dělaly se tady neskutečné akce, divadelní představení, koncerty a podobně, na druhou stranu tady žili obyčejní lidi ve strašných bytových podmínkách. Podle mě byl Hulme zmenšená verze toho, co se tehdy odehrávalo v celé Anglii. Byl to monstrózní bytový experiment, který zničil život mnoha lidem.

Tvým domovem je Islington Mill, což je vlastně umělecká rezidence a klub v jednom. Jak se ze starého mlýna stalo tohle kulturní místo?

Mlýn postavili pro potřeby bavlnářského průmyslu v roce 1823. Byl to vůbec první žáruvzdorný mlýn v celé Evropě. Ironií je, že o rok později se zřítila dvě patra, protože neunesla váhu strojů, které tam byly. Asi dvacet lidí při této katastrofě zemřelo – ženy a dospívající dívky. Byla to rozbuška městských nepokojů. Sešla se tady polovina města, aby vyjádřila podporu hnutí za práva pracujících. Islington Mill navštívili během svého pobytu v Manchesteru a Salfordu i Marx s Engelsem. Později se jeho funkce měnila, až se z něj stalo chátrající skladiště. Před patnácti lety si ho vzal pod patronát místní umělec Bill Campbell. Chtěl z mlýna vybudovat přesně to, čím je Islington Mill dnes. Myslím, že s ohledem na historii této budovy je dnešní využití mlýna velmi pozitivní skutečnost.

Pomáháš v Islington Mill pořádat koncerty. Vystoupili tady letos třeba Vatican Shadow, Pharmakon nebo Lonnie Holley. Jak dlouho a jak často tyto akce pod názvem Gesamtkunstwerk pořádáte?

Gesamtkunstwerk je především nápad Burnta Offeringse (Vulj & Hess) a Chrise, mýho parťáka z Gnod. Chtěli se pokusit o propojení hudebního zážitku s vizuálním. Každý večer připravujeme s jinými umělci. Největším zážitkem pro mě byla show Vatican Shadow. Celý prostor připomínal velkou klec, do kterého jsme nainstalovali kamerový systém CCTV. Já pomáhám hlavně s technickými věcmi: zapojím nástroje, připravím zvuk tak, aby to za něco stálo. Náš label Tesla Tapes si bere na starost výběr interpretů, kteří tady vystupujou. Od února loňského roku, kdy večery Gesamtkunstwerk začaly, jsme tady měli spoustu úžasných kapel. Blíží se první výročí, takže připravujeme speciální večer. Bude to velký, ale zatím k tomu nemůžu říct víc.

Když jsem byl naposled v Británii, skoro každý, koho jsem potkal, mi líčil současné Spojené království jako završující se orwellovskou dystopii. Vidíš to stejně?

V Británii je teď hodně zklamaných, naštvaných a ztracených lidí. Ano, dá se říct, že už žijeme v orwellovské vizi budoucnosti. Chudí, nemocní a staří jsou konzervativní vládou odepsaní. Snaží se nás rozdělit a vnést mezi nás nenávist. Myslím si, že lidi už brzo přestanou jenom přihlížet tomu, co se tady děje… Samozřejmě bych mohl pokračovat, rozvést všechny negativní aspekty místního politického systému a vylíčit Británii jako nejzkurvenější místo na světě, ale zas tak strašné to rozhodně není. Zdaleka ne.

Vraťme se zpátky k hudbě. V tvé kapele Gnod jste ještě nedávno používali tradiční rockové nástroje a vydobyli jste si slušné renomé na nezávislé rockové scéně. Teď jste ale tohle všechno zahodili a děláte experimentální taneční hudbu. Už vás kytary začaly nudit?

Přesně tak. Už nás to přestalo bavit. Ale ze začátku jsme taky nehráli jenom na kytary, naše první nahrávky jsou dost experimentální. V jednu chvíli jsme zpohodlněli a ustálili se v tom typickém spacerock/krautrockovém jammingu, který nám šel skutečně skvěle. Udělali jsme několik alb, který nám zajistily určitou reputaci, ale postupem času nás to už přestalo táhnout. Máme rádi takovou tu zvláštní, v něčem outsiderskou elektronickou hudbu. Tak jsme prostě vytáhli naše staré elektronické hračky a nahradili jimi kytary. Pomohl nám náš dlouholetý zvukař Raikes Parade, který se pohyboval v prostředí soundsystémů. Sestavili jsme si vlastní soundsystém, abychom ze zvuku vytěžili co nejvíc. Soundsystém nám umožnil spoustu předtím nemyslitelných věcí. Můžeme s ním dorazit v podstatě kamkoliv, udělat koncert na neuvěřitelných místech a přitom mít zvuk pořád pod kontrolou. Postupně se podle mě mění samotný pojem „elektronická hudba“. Hranice se bourají a žánry jsou stále míň určující. Objevuje se spousta interpretů a labelů přivádějících na svět nový druh noiseu – a to mě hodně baví.

Kdy jste rozjeli váš label Tesla Tapes? Proč jste se rozhodli vydávat jenom kazety? Co tě na nich fascinuje?

Tesla Tapes vznikl v únoru letošního roku. Zpočátku jsme chtěli vydat naše vlastní věci a vyzkoušet si, jestli to lidi bude bavit. Chtěl jsem taky vydat nahrávky projektů, na které jsem narazil a líbily se mi. Od té doby jsme vypustili spoustu skvělých nahrávek, mám z toho dobrý pocit. Některé kazety se dokonce dočkaly i vinylového formátu [Dwellings, Negra Branca – pozn. O. B.], nebo jejich vydání dovedlo interpreta k jinému labelu. To mě moc příjemně překvapilo.

Já osobně nepreferuju kazety. Jsem spíš na vinyly. Sbírám hudbu v jakémkoliv formátu. Kazeta je skvělá pro vydávání v menších nákladech. Není to tak drahý a pro label, jako jsme my, je to tím pádem finančně udržitelná věc. Jistou nostalgii ke kazetám samozřejmě cítím, protože jsem vyrůstal obklopený kazetami. Nahrával jsem si hudbu z rádií a dělal jsem svým kámošům kompilace. To nejspíš v mým věku dělal každej hudební fanatik. Nikdy jsem je nepřestal poslouchat. Před pár lety jsem byl v Maroku a objevil tam obchod s kazetama. Koupil jsem si jich tenkrát čtyřicet a od té doby se do krámu ještě dvakrát vrátil. Miluju ten specifický zvuk navíjející se magnetické pásky. Líbí se mi, že lidi jako Stephen Bishop [šéf labelu Opal Tapes – pozn. O. B.], který pro nás masteruje nahrávky, rozumí tomu, že kazeta musí truchlit – musí být pochmurná, aby zněla dobře.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image