Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Sociální demokracie jako doplněk pravice

Psaní o současné sociální demokracii je nevděčná úloha a v Česku to platí dvojnásob. Komu by se chtělo hledat záblesky ideálů mezi lokálními mafiány a tzv. moderním progresivním křídlem, které váhavě hledá vlastní identitu? Bohuslav Sobotka však s největší pravděpodobností stane v čele nové vlády, a tak je na místě se ptát, co vládní vítězství […]

Psaní o současné sociální demokracii je nevděčná úloha a v Česku to platí dvojnásob. Komu by se chtělo hledat záblesky ideálů mezi lokálními mafiány a tzv. moderním progresivním křídlem, které váhavě hledá vlastní identitu? Bohuslav Sobotka však s největší pravděpodobností stane v čele nové vlády, a tak je na místě se ptát, co vládní vítězství nejstarší české politické strany vypovídá o její dnešní podstatě a jak se s ním, a vlastně i s voličskými hlasy, rozhodla naložit. Jinými slovy: co je příčinou rozbředlosti této strany?

Chybí tu radikální křídlo

Logika parlamentního politického boje se zdá být pragmaticky neúprosná a výhra, byť nepřesvědčivá, si žádá v první řadě přijmout vládní odpovědnost. V naší povolební konstelaci to pro sociální demokracii znamenalo uvěřit, že bývalá hrozba v podobě podnikatelské strany ANO 2012 Andreje Babiše se mávnutím kouzelného proutku voličstva náhle stává východiskem z protahované krize. Důkaz pro to ale žádný není, musíme si vystačit s tvrzením, že cokoli musí být nutně lepší než vláda Petra Nečase, s níž tehdy ještě politické novorozeně Babiš neměl a také nemohl mít nic společného.

„Kořeny rozbředlosti ČSSD sahají mnohem hlouběji a je třeba je hledat především na ulici, která pro sociální demokracii už dávno ztratila emancipační kouzlo.“

Licitace o koaliční program i vládní posty nabraly zvláštní směr. Tím, kdo začal tahat za kratší kus provazu byl netrpělivý Bohuslav Sobotka, který začal na řadě míst ustupovat. Svůj vlastní úspěch ztotožnil s kompromisy, k nimž se nechal přinutit, a do nichž brzy přestal nutit koaliční partnery. Veden spíše snahou vládnout doslova za každou cenu než zodpovědností k vlastní straně a jejím voličům, přišel bez boje o několik strategických ministerstev. Smířil se i s tím, že ministerstvo kultury nejlépe povede bývalý kněz Daniel Herman a o životní prostředí se zase nejlépe postará dřívější ředitel obřích chemiček Richard Brabec. Ústupovou taktiku zvolil i ve vztahu k nepřejícnému prezidentovi Miloši Zemanovi, když se pro jistotu ani nepokusil prosadit Vladimíra Špidlu do vlády.

Bylo by ale přece jen nefér tvrdit, že sociální demokracie si vládní angažmá pokazila až v době vyjednávání koaliční smlouvy. Kořeny její rozbředlosti totiž sahají mnohem hlouběji a je třeba je hledat především na ulici, která pro sociální demokracii už dávno ztratila emancipační kouzlo. Prostor ulice zbyl pro vznikající protestní hnutí, v němž sociální demokraté mohli zahlédnout odraz své postrádané levicovosti, ale viděli jen něco, co je vlastně nezajímá a co navíc má odpudivou příchuť „radikality“ a grassroots. Nakonec to byl právě Babiš, jenž pochopil, že na ulici leží mnoho protestních a rozhořčených hlasů. ČSSD naopak udělala vše proto, aby se náhodou uvnitř největší levicové strany spolu s protestním hnutím nezrodilo i radikální křídlo, které bývá běžnou, i když stále více marginalizovanou součástí řady sesterských sociálnědemokratických stran v evropských zemích. Jako by zrovna dnes sociální boje zuřily jen v nejvyšších patrech stranické politiky a šly vybojovat pouze z poslaneckých lavic.

IMG_2951-1024x768
Kořeny rozbředlosti ČSSD je třeba hledat především na ulici

Politika slepování trosek

Koaliční smlouva, kterou Sobotkova strana uzavřela s ANO a KDU-ČSL přesto působí na první pohled ambiciózně a oproti Kalouskovské garnituře opravdu rozdílně. Vláda má vést Česko na základě sociálně orientovaného tržního hospodářství a usilovat o společenskou soudržnost; nechybí tu snížení DPH na knihy a léky, tvorba pracovních míst, zákon o sociálním bydlení nebo odpolitizování státní správy. Najdeme tu i slib zakázat těžbu břidlicového plynu, nepřipustit školné a zamezit obchodu s chudobou, spočívající v pronajímání předražených ubytoven. Zároveň se ale při četbě dokumentu nelze ubránit pocitu, že jde o boj o poslední zbytky prostoru, kde je ještě možné dát sociálnědemokratickým heslům o svobodě, spravedlnosti a solidaritě nějaký konkrétní obsah.

ČSSD chce dnešním destruktivním změnám vtisknout lidskou tvář, jenže tato tvář je neskonale konzervativní. Slibuje dílčí obnovu sociálního státu, jehož bourání jsme zažívali v minulých letech. Připomíná tak slavný motiv z obrazu od Paula Kleea, o němž píše německý filozof Walter Benjamin. Je na něm zachycen anděl dějin obracející se do minulosti, kde se vrší hromady trosek. Anděl by hrozně rád v minulosti setrval, slepil to, co je rozbité, ale vichřice, která náhle přichází, je tak silná, že ho unáší do budoucnosti, k níž je obrácen zády.

Je možné založit politiku na slepování trosek? Není naopak chybějící radikální příchuť příčinou jejího neúspěchu? To, že program návratu do minulosti levici moc nesedí, ukázaly volby, v nichž Babišovi stačilo vykreslit barvotiskovou vizi lepší budoucnosti pro „naše děti“. Ta zapůsobila účinněji než vágní hesla o fungujícím státu a v posledku ukázala, že ČSSD se nevymanila z role doplňku neoliberální pravice. Přes veškerou kritiku předchozích vlád nedokáže působit jako věrohodný a ideově silný protipól. Nasazuje si masku lidskosti, ale na to, aby prosadila výraznější zlepšení životních vyhlídek, postrádá drive a přesvědčivost.

angelus
Je možné založit politiku na slepování trosek?

Česká strana sociálně konzervativní?

„Anděl dějin“ dělá jeden kompromis za druhým, až se nabízí otázka, zda by neměl přemýšlet o změně názvu své strany. Namísto sociální demokracie máme před očima konzervativce, kteří jsou (naštěstí) mnohem sociálnější než jejich předchůdci, ale spíš než reálnou solidaritu s utiskovanými nabízí drobečkovou politiku. Moudří kmeti nás budou přesvědčovat, že to jinak nejde a že hlavní je konzervovat zbylé výdobytky. Jenže ústupový boj mnoha lidem nestačí. Zatímco alterglobalizační hnutí kdysi říkalo, že „jiný svět je možný“, sociální demokraté nás dnes přesvědčují, že žijeme v nejlepším z možných světů, kde politická představivost nehraje příliš důležitou roli.

Přes uvedené námitky připusťme, že prosazení koaličních slibů by přineslo společnosti velkou úlevu. Záleží ovšem na tom, zda jim ČSSD nevtiskne nepřijatelnou podobu. Nejen sociálním demokratům by pak hrozilo, že se anděl dějin stane součástí trosek, na které se právě dívá. A tím by se neulevilo ani jim, ani nikomu jinému.

 

Autoři jsou redaktoři kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image