Bývalý premiér Jiří Paroubek se v posledních týdnech prezentoval ve zcela nové roli fotbalového experta. Své komentátorské schopnosti předvedl již během mistrovství světa a nyní dokonce předložil svou vizi vzestupu českého fotbalu. Jeho analytický počin ale vyvolává dojem, že kritikou, kterou šampionát vyvolal, zůstal autor zcela nedotčen a že navzdory své proklamované levicovosti sport vnímá především jako součást globálního kapitalismu. Paroubek nachází příčinu úpadku českého fotbalu v nedostatečném financování výchovy mládeže fotbalovými kluby a řešení vidí ve „velké a promyšlené podpoře státu“. Jinými slovy, navrhuje dotovat soukromé podniky fotbalových bossů. Ostatně už v titulku svého článku Paroubek správně připomíná, že „fotbal je byznys“. Bohužel svou iniciativou podnikatelské praktiky v českém fotbale jen zatemňuje, když je zastřešuje zájmem o děti a mládež.
Mají si kde hrát?
Jak vypadají fakta? Jen na rozvoj mládežnického fotbalu bylo behem jednoho roku ze státní kasy investováno 260 milionů korun, navíc od fotbalového svazu dostávaly prvoligové kluby na svou činnost po dvou milionech. Finanční podpora klubů navyšuje zisky jejich majitelů, což se týká i přímých investic pro mládežnické kategorie. Jak to konkrétně funguje, ukazuje příklad předsedy Fotbalové asociace České republiky Miroslava Pelty. Ten kromě řízení fotbalového svazu stíhá ještě povinnosti majitele jabloneckého klubu a funkci jabloneckého radního. A tak dostává šest milionů od města na jabloneckou mládež a nemalými obnosy si přilepšuje také z rozpočtu libereckého kraje. Výsledkem ale není manšaft složený z odchovanců, klub naopak za ušetřené peníze nakoupil drahé reprezentanty. Soukromník je spokojený – v tomto případě státní intervence nepřekáží svobodě jeho podnikání. Jenže expremiér by k této radostné podpoře podnikatelské sféry měl připojit refrén: A co děti, mají si kde hrát?
Paroubek správně připomíná, že „fotbal je byznys“. Bohužel svou iniciativou podnikatelské praktiky v českém fotbale jen zatemňuje, když je zastřešuje zájmem o děti a mládež.
Paroubkův text ale není problematický jen díky amorálnosti fotbalových podnikatelů zneužívajících státní dotace. Tím bychom redukovali hlavní myšlenku, podle níž spočívá největší přínos systematické mládežnické výchovy fotbalistů v jejich prodeji do zahraničních klubů. Výsledkem této politiky mají být bohaté české kluby a silná fotbalová reprezentace. I zde opět stojí za připomínku, že fotbal je byznys a kluby jsou majetkem soukromých osob. Jakýkoli výnos z prodeje mladých hráčů do ciziny jde na konto klubu, a ne na podporu české mládeže. Stačí se zeptat brněnských fanoušků, jak podnikatel Roman Pros sliboval ligový titul pro Zbrojovku Brno po stomilionových prodejích nejlepších hráčů. Ze slibů zůstal jen tunel.
Po škole na fotbal
Ale i když se vrátíme k hledisku sportovního nacionalismu, tedy radosti fanouška ze silné národní reprezentace, musíme zůstat při zemi. Před sedmi lety postoupili čeští fotbalisté do dvaceti let až do finále mistrovství světa v této věkové kategorii. Z celého tehdejšího týmu hrají v zahraničí celkem tři hráči. A nizozemský klub Ajax Amsterdam, který nám dává expremiér za příklad, sice funguje na bázi výtečného mládežnického systému, jenže mladí hráči se ani tak v cizích klubech po opuštění herního systému praktikovaného v rodném klubu nijak výrazně neprosazují.
Jako by u nás pořád fungoval mýtus fotbalového mistrovství Evropy v Anglii 1996, po jehož konání přestoupila masa českých hráčů do špičkových klubů západní Evropy. Mýtus odráží vlnu tehdejší ideologie westernizace, kdy jsme se mohli cítit poctěni zájmem západních zemí o export našich profesionálů, což odráželo širší společenské představy o návratu do Evropy. Jenže šlo jen o obchod. A propracovaný systém výchovy fotbalistů pro bohaté západní kluby redukuje fotbalové Česko pouze do role školy zajišťující odbornou praktickou výuku.
Paroubek se také dotkl populárního tématu nutné záchrany upadajících sportů. Ve své podpoře fotbalové mládeže ovšem nešel tak daleko jako jiní zástupci tohoto sportu, kteří vytvářejí agendu, podle níž se ze všech dětí stávají potenciální fotbalisté a jejímž cílem je řízená a systematická výchova dětí a mládeže ke kopané (v hokeji se dokonce objevil návrh povinné výuky na školách). Představa státem řízeného volného času dětí se těší velké oblibě veřejnosti zřejmě proto, že v podstatě odpovídá etice pracovní morálky. Kdo nepracuje, ten se fláká. U dětí je tolerováno studium jako praktická příprava na budoucí práci. Neustálé vnímání neužitečnosti volna, které bývá dětmi nepragmaticky a neefektivně promrháno, pak staví děti do jedné řady s nezaměstnanými. Jako by využití volného času nemohlo být v kompetenci samotných dětí. Stát či obce by za miliony proudící do výchovy budoucích šampionů mohly zřídit volně přístupná pouliční hřiště, kdy by děti sportovaly dle vlastní libosti.
Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.