Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Zlatá levicová mládež

Současný student-levičák se vymezuje proti antikomunismu Břetislava Rychlíka, podle kterého si dnešní „zlatá mládež“ nemá právo stěžovat na poměry z pozice autentické levice.

Psal se rok 1992. Bylo to pár let po sametové revoluci. Privatizace tehdy začínala a objevovali se první podnikatelé i bezdomovci. Mnozí uvěřili v kouzlo kuponových knížek Viktora Koženého a české volby vyhrála ODS Václava Klause. Slovíčko kapitalismus se díky němu i filosofu Václavu Bělohradskému stávalo cool a do módy přicházela fialová saka jako symbol úspěchu. Zdálo se, že komunisté a s nimi levice jsou na smetišti dějin a my se vracíme o padesát let zpět do Evropy. Populární film Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutentag z téhož roku paroduje zbohatlické příběhy, které se stávaly mýtem doby. Hlavní postavou filmu je Bohuš, dřevorubec a ochlasta z jedné moravské vesnice, který jako slepý k houslím přišel k milionovému majetku a peníze roztáčí se svými kumpány. Jedním z nich je Francek ztvárněný Břetislavem Rychlíkem. Rychlík hraje malého plebejce, který se s Bohušem nejprve kamarádí, ale pak se mu posmívá, když přijde o majetek. Navíc představuje generaci, která prožila rok 1968 a husákovskou normalizaci: hádá se s kumpánem, který vstoupil do KSČ kvůli dětem, a vysvětluje, že on by je radši nechal pochcípat, než aby vstoupil do strany.

Rychlík, český Pasolini

S odstupem se zdá, že pokud jde o jeho antikomunismus, herec Břetislav Rychlík hrál ve filmu tak trochu sám sebe a že se od roku 1992 jeho názory příliš nezměnily. Svědčí o tom třeba jeho letošní komentář v MF Dnes nazvaný Anarchismus – stadium měšťáctví, kde se přiznává k dojmu, že „se u nás vynořila afektovaná, zpovykaná asociální generace, která si bere Romy (nebo bezdomovce či problémy demokracie) jako alibi, jako módní doplněk revoluční nekonformity“, dále jeho online komentář k dokumentu Fenomén underground, ale také jeho facebookové příspěvky o „zlaté levicové mládeži“.

Názory Rychlíka, který se tolik ohání antikomunismem, připomínají právě argumenty jím tolik nenáviděného režimu vůči opozici. Rychlík se nám zkrátka snaží vysvětlit, že se máme dobře a máme být zticha.

Rychlíkova argumentace se nese v pasoliniovském duchu: v roce 1968 všude na světě – stejně jako v roce 1989 u nás – stáli proti establishmentu a policistům z dělnické třídy v první řadě vysokoškoláci ze středních a vyšších vrstev. Pasolini jako levičák stál na straně policistů… Jenže dnes už ani čeští vysokoškoláci nejsou, co bývali. Československý normalizační establishment jejich počet z politických důvodů omezoval, protože se jich bál. Západní země jsme začali dohánět teprve v posledních dvaceti letech, takže současné české vysokoškolské prostředí je sociálně a i politicky různorodější, než bylo to v roce 1989. Jisté je, že generace dnešních studentů netvoří žádnou elitu a že má (bez ohledu na to, z jakých rodin kdo pochází) na kapitalismus zcela jiný pohled než vysokoškoláci, kteří zvonili klíči. Už dávno to není dar přicházející z mytického Západu ani synonymum úspěchu, ztělesňovaného kdysi bílou motorolou.

Morální vydírání

Podobně jako se proměnila struktura vysokých škol, změnila se i struktura levicově-aktivistické scény. Anarchistický antropolog David Graeber v knize Uvnitř Occupy vyvrací sociální stereotyp, hlásaný v USA například konzervativní televizí FOX: že antikapitalistické hnutí tvoří děti z bohatých rodin, zakrývající si tváře šátky, aby je jejich rodiče nepoznali při sledování zpráv. Jestliže jádro alterglobalizačního hnutí devadesátých let tvořili lidé do třiceti let, s přístupem ke vzdělání a vykonávající různá povolání, pak hnutí Occupy Wall Street tvořili z velké části zadlužení, pracující studenti a také nezaměstnaní. Zkrátka zchudlá střední vrstva a prekariát. To samé se dá říct o aktérech protestů ve Španělsku, Řecku, Británii, Chile, Egyptě či Tunisku. O české levicově-aktivistické scéně žádná etnografická studie zatím nevyšla, ale jako její účastník se domnívám, že i zde je to podobné. Je to svět akademiků, umělců, studentů ze střední i dělnické třídy, různých subkultur, squatterů, bezdomovců a chudých Romů.

Když se Rychlík proti aktivistům ohání prodavačkami a skladníky, matkami z fabrik nebo nezaměstnanými chlapy a píše o asociální, zpovykané zlaté levicové mládeži, jejímž problémem je přece prý nepůvodnost, falešnost a pokrytectví, dopouští se stereotypu. Jeho kritika navíc připomíná morální vydírání otce, který nechápe či odmítá chování svého dítěte. Dali jsme ti přece všechno, a ty se nám takhle odměňuješ. Můžeš studovat, cestovat, vzít si půjčku a zadlužit se, a přece ti to nestačí. Revoltuješ, jaká zrada! Názory Rychlíka, který se tolik ohání antikomunismem, přitom připomínají právě argumenty jím tolik nenáviděného režimu vůči opozici: socialismus vám všem dal právo na práci, odpočinek, a vy ho zrazujete… Rychlík se nám zkrátka snaží vysvětlit, že se máme dobře a máme být zticha.

Ale i kdyby měl Rychlík pravdu o dobrém sociálním postavení mladých levičáků, měli by snad proto ztratit právo na revoltu? Mají právo nepřizpůsobovat se a protestovat jen ti dole, ti poražení, a už ne ti, kterým se dostalo „privilegia“ studovat? Podle Rychlíkovy konzervativní logiky ano, protože jinak se jedná o zradu vzdělanců, kteří by patrně měli být loajální vůči demokratickému státu. Z této rétoriky, šermující stereotypizujícími pojmy jako „pražská kavárna“, je však cítit upocený zápach maloměšťácké zášti vůči intelektuálům a snaha zpochybnit jakoukoli jejich společenskou kritiku. Rychlík si zřejmě neuvědomuje, že hlasem těch dole – právě díky nerovným možnostem – by měli být právě levičáci, kterým si dostalo jistých možností. Nakonec lze nejlépe odpovědět asi parafrází Francka, že by bylo lepší nechat pochcípat vlastní děcka, než držet hubu.

 

Autor je student historie na FF UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image