Italská levice zažila na konci října perný víkend. Vše začalo páteční stávkou autonomních odborů, která se dotkla především hromadné a letecké dopravy, zatímco v sobotu 25. října svolala do Říma demonstraci proti vládní reformě zákoníku práce hlavní odborová centrála CGIL. V době, kdy Římem procházelo až milion demonstrantů, začínal ve Florencii ideový meeting svolaný předsedou Demokratické strany a premiérem Matteem Renzim. Minulý víkend ukázal na hluboký zlom, kterým prochází italská vládní levice.
Rudé vlajky versus bílé košile
Předmětem sporu mezi odbory (a s nimi spojenou frakcí v Demokratické straně) a premiérem je reforma zákoníku práce, takzvaný Job Act, vedoucí k vyšší deregulaci pravidel propouštění z práce a zrušení rozdílu mezi smlouvou na dobu určitou a na dobu neurčitou. Nová jednotná smlouva předpokládá, že ochrana před propuštěním se bude zvyšovat s kariérním postupem a po třech letech by se automaticky stala smlouvou na dobu neurčitou. Dle nové úpravy by dále nespravedlivě propuštěný zaměstnanec už neměl právo na návrat na své pracovní místo, ale jen na finanční odškodnění. Právě toto poslední ustanovení by dle odborů umožnilo podnikatelům propouštět nepohodlné zaměstnance a odboráře, kteří se snaží být aktivní.
Vzhledem k řevnivosti mezi různými částmi Demokratické strany nepřekvapuje, že italský tisk spekuluje o možném odchodu postkomunistické strany a o založení italské obdoby Die Linke s částí italské radikální levice.
Vzhledem k tomu, že v letech krize už došlo k celé řadě deregulací pravidel individuálních a hromadných propouštění, nový návrh Renziho vlády má především symbolický charakter. Renzi spojuje článek 18, který v italském zákoníku práce obsahuje pravidla propuštění, s onou levicí zhmotněnou odbory a postkomunistickou frakcí v Demokratické straně, které premiér vyčítá, že nedokáže chápat současnost. „Tyto osoby zůstaly pozadu, ptají se, kam se dává telefonní žeton do iphonu, a do digitálního foťáku chtějí strkat film,“ řekl Renzi s ironií a opovržením na svém meetingu v bývalém florentské nádraží Leopolda.
„My nepotřebujeme bílé košile, my máme barvy práce,“ hřímala generální tajemnice CGIL Susanna Camusso na plném římském náměstí San Giovanni, kde mezi barvami práce převažovala ta rudá. Tento estetický rozdíl shrnuje rozdíly mezi současným předsedou Demokratické strany a odbory, které do jisté míry tvořily její páteř. Na jedné straně bílé košile manažerů a finančníků a na druhé rudé vlajky či nudné služební obleky kariérních politiků; na jedné straně postindustriální prostředí bývalého nádraží Leopoldy, na druhé náměstí, kde si ve fordistickém období dokázaly odbory vydobýt mnohá práva; na jedné straně marketing a posměch intelektuálům, které Renzi nazývá „sýčky“, a na druhé kulaté stoly, konference a sociologické výzkumy.
Současně se však Job Act ubírá směrem deregulace pracovního trhu, která je patrná od konce devadesátých let a v letech hospodářské krize nabyla v jižních státech na rychlosti. Podle „reformátorů“ je nutné spojit co nejtěsněji výdělek zaměstnanců s jejich produktivitou či spíše s tím, jak je firma ochotná jim zaplatit. Současné italské reformy trhu práce „schröederovského typu“ mají prý zamezit dualitě pracovního trhu mezi zajištěnými a prekérními mladými zaměstnanci. Jenže právě takové reformy do Německa tuto dualitu vnesly a následně ji prohlubovaly. Cílem tudíž nakonec je, aby práce byla co nejlépe obchodovatelným (a pokud možno levným) statkem.
Generační populismus
Zmíněná politika je založena na střetu mezi zajištěnými a postaršími zaměstnanci a mladou generací (v Itálii však mládí trvá do čtyřiceti let). Tento typ populismu vystihují slova Renziho blízkého přítele Davida Serry, předsedy představenstva fondu Algebris. „Italská společnost je rozdělena na dvě skupiny, na důchodce, kteří někdy berou důchod až tři tisíce eur čistého měsíčně, a na moji generaci okradenou o peníze, které jí bude nutné v důchodu vyplatit,“ řekl finančník před dvěma lety v Leopoldě. V tomto populismu tudíž mizí jakékoliv distinkce třídního typu – prekérní pracovník, který musí vyjít s tisícem eur měsíčně, má cítit sounáležitost s finančníkem se šesticiferným ročním příjmem.
Současně však Renzi do svého diskursu zahrnul také témata typická pro pravici Berlusconiho rázu, jakými jsou povšechná kritika veřejné správy, „konzervativních odborů“ a samozřejmě intelektuálů, oněch sýčků zdráhajících se věřit slibům premiéra, dle kterého je hospodářský vzestup za rohem. Tento populismus slavil zčásti úspěch v evropských volbách, v nichž však premiér vsadil také na některá témata jím tolik opovrhované „staré levice“, jakým je třeba opětovné vyjednávání o parametrech evropských rozpočtových smluv. V evropských volbách získala Renziho strana přes 40 procent hlasů a stala se druhou nejvolenější stranou na evropské úrovni hned po CDU-CSU německé kancléřky Angely Merkelové (čímž se italský premiér neustále chlubí). Mladí, kterými se premiér zaštítil, se však paradoxně kloní spíše k Hnutí pěti hvězd, zatímco starší generace, tedy tradiční elektorát Silvia Berlusconiho, se přiklonila na stranu mladíka Renziho. Volání po generační obměně zřejmě slouží k uchování pocitu mládí.
Italská Die Linke?
Vzhledem k řevnivosti mezi různými částmi Demokratické strany nepřekvapuje, že italský tisk spekuluje o možném odchodu postkomunistické strany a o založení italské obdoby Die Linke s částí italské radikální levice. Tomuto scénáři napomáhá Renziho neskrývaná alergie vůči mechanismům vnitrostranické demokracie. V praxi se tak vrcholné orgány, které by měly být místem diskuze, stávají čím dál více jen příležitostí pro jedno z mnoha televizních vystoupení mediálně všudypřítomného premiéra. Koneckonců sám Renzi říká, že nepřipustí, aby se otěže strany vrátily do rukou staré gardy a že od klubů ve sněmovně a senátu žádá poslušnost vládě.
Je však otázkou, zda vnitřní opozice má na štěpení chuť. Nová strana by sice měla jisté finanční zázemí, Demokratické straně by mohla odebrat až deset procent hlasů a mohla by počítat s podporou odborů a jejich několika velice populárních tváří. Jenže připravovaný nový volební systém se silnými většinovými prvky a Renziho ochota se domluvit s křesťanskodemokratickým středem a Berlusconiho pravicí, se kterou již dnes udržuje italskou obdobu „opoziční smlouvy“, by pravděpodobně odsoudily novou stranu k osudu Die Linke.
Stranou této politické operace by nejspíše zůstala ta část italské levice, která se orientuje na téma veřejných statků, ekologie, evropské federalizace a nového společenského uspořádání. Levice nových sociálních hnutí zůstává vůči volební angažovanosti skeptická a zaměřuje se spíše na konkrétní mobilizaci a kampaně, které dobře zhmotňují okupace římského divadla Valle či milánské fabriky Rimaflow. Zůstává však otázkou, zda to bude stačit k odražení onoho zpětného rázu blairismu, který v poslední době italskou Demokratickou stranou zasahuje.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.