Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Návod na použití umělecké scény II.

Nově vzniklá výstavní síň Dom umenia / Kunsthalle Bratislava zápasí s klientelismem a je ukázkou netransparentního spojení veřejného a soukromého 

Když jsme v roce 2010 s iniciativou Dvadsať rokov od Nežnej neprebehlo převzali štafetu od Výzvy slovenských výtvarníkov a teoretikov z devadesátých let a opět rozvířili diskusi o chybějící instituci typu kunsthalle na Slovensku, netušili jsme, že státní a městská správa a soukromá iniciativa na ni zareagují tak pozitivně. Po čtyřech letech už na Slovensku existují tři kunsthalle ve třech regionech, z nichž každá představuje odlišný model vzniku, financování a dramaturgie. První – Hala umenia v Košicích – vznikla v rámci Evropského města kultury 2013 přizpůsobením prostoru plovárny pro účely galerie. Její dramaturgie spočívá ve výzvách k zasílání výstavních projektů. Pokud ale nejste z Košic, tak se o jejích aktivitách pravděpodobně nedozvíte. Nová synagóga / Kunsthalle Žilina, financovaná granty a sponzory, vznikla ze soukromé iniciativy Marka Adamova a Fedora Blaščáka jako druhá v pořadí. Jedná se o budovu bývalé synagogy, v níž se již během rekonstrukce konaly krátkodobé výstavy. V září 2014 ji oficiálně otevřeli výstavou rumunského autora Dana Perjovschého Vybrané správy. Jako poslední vznikla v lednu tohoto roku Dom umenia / Kunsthalle Bratislava (KHB) zastřešená státní příspěvkovou organizací Národné osvetové centrum. Právě po této kunsthalle, sídlící v centru Bratislavy, se dvacet let volalo. Je tedy přirozené, že její aktivity jsou pod největším drobnohledem.

Čeho se bojíme?

Za necelý rok svého fungování připravila KHB tři výběrová řízení – první na posty kurátorů, manažerů výzkumných, dokumentačních a publikačních aktivit a vzdělávacích programů, a dvě další na ředitele. Pověřené vedení Kunsthalle však mělo o obsazení těchto postů už dopředu jasné představy, které si pro jistotu pojistilo sestavením výběrových komisí z rodinných příslušníků a spřízněných dlouhodobých pracovníků (Zuzana Bartošová, Alena Vrbanová, Mira Sikorová-Putišová, Martin Knut atd.). Mezinárodní zveřejnění výzvy nebo mezinárodní složení komise, veřejné, případně poloveřejné výběrové řízení, které jsme navrhovali s iniciativou v roce 2010 (při obsazování postu ředitelky Slovenské národní galerie) a které iniciativně prosazoval i prezident slovenské sekce AICA (Asociace výtvarných kritiků) Juraj Čarný, se v případě Kunsthalle neodehrálo. Členská základna AICA mlčí, že by tiše souhlasila? Členka výběrové komise Zuzana Bartošová při tom otevřeně relativizuje zmanipulované sestavení členů komise: „Zpětně se ukázalo, že tato místa [Juraj Čarný] obsazovat konkurzem nemusel.“

Proč se v projektech stále těch samých kurátorů díváme na stále ty samé umělce? Proč nám nevadí, že se na Slovensku archivuje a interpretuje historie umění pouze fragmentárně a velice subjektivně?

Chování týmu galerie a jejich manipulace výběrových řízení zrazuje všechny naše ideály. Očekávání, která jsme měli od této instituce, zůstávají nenaplněna. Je to frustrující a poukazuje to na malost našeho prostředí. Nemyslím si však, že by důvodem jednání vedení Kunsthalle byl strach ze zahraniční konkurence. Všichni dobře víme, že nikdo ze zahraničí se nepohrne řešit naše interní problémy. Nejedná se spíš o strach z prosté konfrontace s mezinárodním kontextem a skutečnou odborností, která by mohla odhalit, jak na tom doopravdy jsme? Nebo jde jen o obyčejnou chuť obsadit celkem lukrativní místa se stabilním příjmem, když už návrat do galerií, kde dotyční původně působili (SPACE a Galéria Cypriána Majerníka), není možný?

Politika jen v názvu

Tým KHB se přece jen v jednom případě rozhodl využít mezinárodní newsletter e-artnow a přizvat zahraniční kurátory alespoň do marginálního výstavního prostoru Kunsthalle LAB. Podruhé ho využil jako oznámení o slavnostním otevřením instituce výstavou Paradox 90. Kurátorské koncepce v období mečiarismu (1993–1998). Jde o výstavu postavenou na několikrát opakované koncepční strategii kurátorského týmu Čarný–Gregor, kteří ke spolupráci přizvali spřízněné kurátorky (Daniela Čarná, Barbora Geržová, Beata Jablonská, Lýdia Pribišová, Mira Sikorová-Putišová a Nina Vrbanová) s cílem objektivního vyhodnocení vybraného období. Podobně jako projekt z roku 2011 Nulté roky. Od Priestory po Beskida (kurátorů Juraje Čarného, Gabriely Garlatyové, Richarda Gregora, Miry Sikorové-Putišové) zaměřuje se i Paradox 90. na vliv politiky v umění jen ve svém názvu.

Výstavy jsou především ukázkou podobného vkusu kurátorů a kurátorek a reinstalací časem ověřených děl. V případě, že umělec a kurátor nejsou takzvaně zadobře, je umělec nahrazen jiným, méně důležitým – výsledný počet vystavujících ale sedí. Projekty doprovází hrubý katalog s lehce identifikovatelným designem. Letošní novinkou byla vizuální kampaň z dílny člena správní rady a fundraisingového a marketingového ředitele Kunsthalle Martina Knuta. Tváří koncepce postavené na kurátorských osobnostech devadesátých let jsou čtyři umělci – šťastlivci, jejichž portréty zaplnily bratislavské billboardy. Ilona Németh, Roman Ondák, Dorota Sadovská a Rudolf Sikora žblebtají na kolemjdoucí nesmyslná slova a zároveň slibují odhalení smyslu umění. Na stránce KHD se však nedozvíme, co je oním smyslem, ani co nám chtějí umělci sdělit, ale zato nevzdělaný laik může podstoupit vědomostní test. Naskýtá se otázka, jaké je poslání těchto aktivit. Proč se v projektech stále těch samých kurátorů díváme na stále ty samé umělce? Proč nám nevadí, že se na Slovensku archivuje a interpretuje historie umění pouze fragmentárně a velice subjektivně?

Soukromé aktivity ve veřejné instituci

Je otázka, do jaké míry může ředitel veřejnou galerii, kterou vede, spojovat se svými komerčními aktivitami či do ní rovnou přesunout celý tým, který s ním na těchto aktivitách spolupracuje. Může své komerční aktivity (jakkoliv působí altruisticky) vydávat za úspěchy tohoto týmu? Spojovat soukromé projekty s veřejnoprávním subjektem?

Příkladem takového spojení je spolupráce KHB s Rádiem Devín v podobě rozhlasových profilů Audioportréty z léta tohoto roku, které byly „předskokanem“ knižního projektu Art Academy s názvem 50 súčasných umelcov Slovenska. Art Academy vznikla v roku 2010 jako společný projekt Martina Knuta a Juraje Čarného. Publikace je slovenskou verzí Artoday a obsahuje krátké profily s reprodukcemi děl umělců. Jejich výběr probíhal podobným systémem náhradníků, jaký jsem popsala výše.

Řekněme, že publikace vznikla z mesiášských pohnutek, jak tvrdí sám Juraj Čarný: „Kniha Art Academy – 50 súčasných umelcov Slovenska přímo souvisí se základním posláním SCVU [Slovenského centra vizualného umenia] a Domu umenia / Kunsthalle Bratislava přibližovat a zpřístupňovat současné vizuální umění širšímu publiku.“ Těžko ale nevidět ony nevyslovené podnikatelské motivy Art Academy, která se snaží naučit podnikatele (potenciální sběratele) rozeznávat kvalitní umění a rovněž jim doporučit to, do něhož se vyplatí investovat. Publikace se tak stává i katalogem trendů na trhu s uměním. Pokud zahrnutí umělci vystavují v Kunsthalle, je to zaručené potvrzení jejich kvality. KHD tak působí jako další společný projekt Juraje Čarného a Martina Knuta.

Na závěr si dovolím citovat z článku Juraje Čarného s výstižným názvem Návod na použitie umeleckej scény I: „Sběratelé ale mají obvykle na nákup děl omezené finanční prostředky. I když jednotlivé umělce rádi podpoří, podpořit systém se jim příliš nechce. Paradoxně nechápou, že právě galerie je tou složkou systému, která bude nejefektivněji zhodnocovat jejich investice a může z umělce ,vyrobit hvězdu‘.“

Autorka je umělkyně.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image