Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Occupy Zvezda

Již druhý týden probíhá okupace bělehradského kina Zvezda, kterou zahájila skupina asi dvou stovek aktivistů. Odstartovali tak, jak místní říkají, kinorevoluci.

Pátek 21. listopadu, Bělehrad. Skupina aktivistů s projektorem a reproduktory vchází do zavřeného, zchátralého kina a zároveň divadla Zvezda. Po dlouhých sedmi letech se tak místním otevírá unikátní kulturní prostor, který dříve patřil mezi nejlepší ve městě.

Co může spustit odemknutí kina?

Okupanti začali s vlastní technikou organizovat zdarma filmové projekce jugoslávských a světových klasiků i současných filmů. Kinorevoluce má podle jejich aktérů probudit ospalou občanskou a kulturní scénu v Srbsku, ale akce má už nyní dalekosáhlejší výsledky. Došlo k vzedmutí vlny v místním kontextu dlouho neviděné solidarity. Okupace je podporována řadou kulturních institucí, filmovými festivaly a zejména zástupy „bezejmenných“ jedinců, kteří přinášejí na místo potraviny a deky.

Příklad kina Zvezda ukázal, že jak státní, tak privátní model vlastnictví kulturního prostoru, nevede k naplnění jeho smyslu. Zákonitě se tak musíme ptát, jaké další vlastnické formy jsou možné.

Podporu okupantům vyjádřily také známé osobnosti srbského filmu, například absolvent pražské FAMU Goran Marković, nedávný účastník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava Želimir Žilnik nebo Dušan Makavejev. Hned první okupační den se na místě promítal film Miny Đukić Neposlušní, a to ještě před oficiální srbskou premiérou. Svojí účastí chtěla naplnit cíl okupantů – osvobození Zvezdy. Podobně i režisér Goran Marković zdůraznil symbolický význam okupace, protože se začíná ukazovat, že současná generace studentů se nehodlá dále smiřovat se zoufalou situací srbské kultury. Poté vyzval k podobným aktivitám i další země. Jako by odemknutím dveří kina vstoupila do současného společensko-politického marasmu sebevědomá odvaha vzít věci pevně do rukou. Odvaha těch, kteří dosud nebyli takřka vůbec slyšet.

Postsocialistická kocovina

Aktivisté chtějí kino držet tak dlouho, jak jen to bude možné, a pořádat diskuse a promítání, které by reflektovaly způsoby, jak lze vytvářet nezávislá místa pro film a další umělecké formy vyjadřující se k aktuální společenské situaci v zemi, která dnes, stejně jako jiné státy ze střední a jihovýchodní Evropy, zažívá postsocialistickou kocovinu. „Už příliš dlouho kolem sebe vidíme zavírání a prodeje kin, zahnívající muzea, rozpadající se knihovny. Ze všeho je jen zboží, komodita v soukromých rukou,“ uvedli zástupci této skupiny. „Na troskách starého jsme otevřeli něco nového. Když ještě kino fungovalo, byli jsme příliš mladí, aby nás teď zachvacovala nostalgie. Ale teď jsme už příliš staří na to, abychom čekali, co se bude dít dál.“ Ve vyjádření zřetelně slyšíme ozvuk postojů celé poválečné generace ke současnému společenskému vývoji.

Bezprostřední příčiny okupace Zvezdy je však možné podle odbornice na problematiku veřejného prostoru v Bělehradě Iskry Krstić spatřit v aktivitách současné vlády, která vyvíjí značný tlak na kulturní média a konkrétní pořady i na novináře kritizující vládní činnost. Je to „reakce na tyto jednotlivé akty ohrožení svobodných tendencí ve sdělovacích prostředích a kultuře obecně. Kina měla své diváky, ale došlo k jejich zavírání, protože v očích majitelů (soukromých i státních) vždy existovala možnost na objektech lépe vydělat. Lidé přitom dodnes věří, že zanikla proto, že již neměla své publikum, tedy že se o jejich zavření postaral trh.“

Oběť privatizace

V minulosti patřilo kino Zvezda státu, respektive státnímu podniku Beograd Film, který spravoval více než desítku dalších kin a divadel. Podnik byl však nucen v roce 2007 jednotlivé akvizice společnosti prodat soukromému vlastníkovi za polovinu odhadované ceny. Smlouva jej zavazovala k tomu, že bude muset zachovat původní účel prostorů, k čemuž však nedošlo. Nechal je chátrat a brzy je prodal zahraničním podnikavcům, kteří z nich chtěli vytvořit komerční prostory (kavárny a obchody). Za to byl zatčen a odsouzen, majitelem Zvezdy je však stále, a tak kino s unikátním interiérem dále chátrá. Je tak nejen upomínkou na privatizaci, ale též její obětí.

Okupanti se svým činem pokouší vybřednout z unifikované kulturní situace a faktu, že z kultury se buď stává nedostupný luxus, nebo ji reprezentuje banální masová produkce (což se většinou nevylučuje). V sepsaném manifestu je proto obsažena důležitá výzva: „To, že kultura umírá, ještě neznamená, že bychom jí měli dovolit zemřít.“

Herci a režiséři studenty odhodlaně podporují: „Naší povinností je reagovat a vzít si zpět to, co bylo ukradeno.“

Revoluce a česká paralela

Kdo může za devastaci kulturních prostorů ve městě? Je privatizační příběh Zvezdy výjimkou, nebo naopak pravidlem? Jaké jsou právní možnosti jedince k dosažení spravedlivého řešení – ať už v dnešním Srbsku nebo kdekoli jinde? Příklad Zvezdy ukázal, že jak státní, tak privátní model vlastnictví kulturního prostoru, nevede k naplnění jeho smyslu. Zákonitě se tak musíme ptát, jaké další vlastnické formy jsou možné. A co vlastně znamená, že jsou zpochybnitelné. Položení podobných otázek funguje jako nadechnutí před snahou pojmenovat dopady ekonomicko-sociální transformace zemí jihovýchodní a střední Evropy a vyrovnat se s nimi.

Význam kinorevoluce je zřejmý: navrátit zklamané střední a poválečné generaci naději, že mohou do občanské sféry vstupovat s odvahou a nadějí na změnu. Osvobození Zvezdy od její minulosti je ale teprve prvním krokem širšího osvobozovacího procesu, ke kterému dojít může, ale nemusí. O to zajímavější je sledovat podobnou praxi osvobozování u nás: obsazení prostoru bývalé polikliniky v Praze na Žižkově je pokusem o vytvoření autonomního kulturního a sociálního centra KLIniKA. Rovněž zde vlastník (státní instituce) dlouhodobě nevyužíval vlastnických práv, až přišla reakce ze strany aktivistů z občanského sdružení KLIniKA. Jejich první slova určená veřejnosti znějí tak povědomě:

„Pokud nemá naše práce přijít vniveč,
pokud nemá být budova opět ponechána napospas,
pokud dělat věci jen z dobré vůle má mít smysl,
pokud nemá po odvaze přijít strach,
pokud se nemá strach stát opodstatněným,
nesmíme nato být sami.“

Autor je etnolog.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image